Článek
Jaké máte na videoprojekt Nemlčíme reakce?
Někdy se setkávám s námitkou, že si to ten zpovídaný člověk vymýšlí, a kde prý mám důkaz, že se to tak opravdu stalo. Byly i nějaké nenávistné odsudky, ale to šlo hlavně o trolly, kteří reagovali na sponzorované odkazy na Facebooku. Jinak jsou reakce v naprosté většině pozitivní. Po prvním promítání v Jablonci nad Nisou za mnou přišly dvě holky, že si díky Nemlčíme uvědomily, co vlastně samy v životě zažily, a s jednou z nich jsem potom natočila další video. V lednu jsme dělali pět nových rozhovorů.
Co v nich je?
Jsme z nich špatní i my, co jsme je natáčeli, a to jsme na ledacos zvyklí. Mluví tam například poměrně mladě vypadající holka, kterou v jedenácti letech přepadl a análně znásilnil její starší spolužák – měli jsme ve střižně problém to video vůbec dodělat. Někteří zpovídaní mluví o tom, jak se ze svého traumatu dostávali, jak se jim podařilo celou věc překonat, ale tahle holka jen popisuje čin samotný.
Kolik žen má zkušenost se sexuálním násilím?
Podle průzkumů každá třetí žena zažije sexuální napadení nebo domácí násilí. Každá desátá Češka znásilnění. Starší evropský odhad mluví o tom, že každé páté dítě zažije nějakou formu sexuálního obtěžování, devadesát procent toho se odehrává s někým, koho dítě zná. To mimochodem spojuje všechna videa našeho projektu – není tam žádný cizí pachatel. Máme zpověď jedné paní, která zažila znásilnění třikrát, a potřetí to bylo od cizího muže, ale ve dvou předchozích případech násilníka znala. Případy zachycené v ostatních videích proběhly s pradědou, otcem, bratrem, spolužákem. Vyvracíme tím stereotypní názor, že se znásilnění děje jenom někde v noci v parku s náhodným útočníkem.
Co při sběru videí nejvíc překvapilo vás?
Hlavně lhostejnost rodin obětí. Některé rodiny to dodneška nevědí a v některých, když se třeba po patnácti letech o případu dozvěděly, byly reakce až děsivé. Většina lidí totiž není zvyklá s dětmi o sexu mluvit, nebo tedy mluví se obecně, o „holčičích“ a „klučičích“ tématech, něco se probírá i ve škole, ale děti se málo dozvídají o sexuálním násilí a o nastavování hranic, co je ještě v pohodě a co už by si neměly nechat líbit.
Josef Karel: Pétanque; výtvarník a střihač Josef Karel je spoluautorem projektu Nemlčíme.
Napadlo i vás promluvit před kamerou?
Zpracovávala jsem v sobě vlastní zkušenost se znásilněním a původně jsem ve videu vystoupit chtěla, ale nakonec jsem si řekla, že to není vhodné. Kdybych tam vystoupila já, přišel by asi útok ve smyslu, že jsem zaujatá feministka, která kvůli vlastnímu problému zbrojí proti mužům. Možná své video natočím na konci celého projektu, ráda bych ho ukázala minimálně lidem, kteří mi ublížili.
Chcete o tom promluvit alespoň takhle v rozhovoru?
Stalo se mi to se starším klukem od sousedů, v mém dětském pokojíčku, když mi bylo asi šest. Takže to taky nebyl cizí pán někde venku, ale člověk, kterého jsem dobře znala – naše mámy byly kamarádky. Rodině jsem to neřekla, ta se to dozvěděla až teď, v souvislosti s projektem Nemlčíme. Byla jsem malá a on mi vyhrožoval, že to nesmím říct, takže jsem klasicky jako hodná holka poslechla a mlčela. Jen jsem omezila náš kontakt.
Začala jsem to řešit asi v patnácti, v souvislosti s vlastní sexualitou. Svěřila jsem se kamarádkám a prvnímu příteli, který mě dostal do jednoho centra, kde mi pak doporučili psycholožku. Když jsem tehdy zvažovala, jestli jít na policii, říkali mi, že to nemá cenu, že po deseti letech s takovým obviněním nepochodím. Toho kluka od sousedů jsem pak dost často potkávala. On si myslím neuvědomuje, že udělal něco špatného, bral to jako poznávání vlastní sexuality, zkoušel něco, co znal z porna.
A můj první partner mě sice nikdy neznásilnil, ale dost přesně věděl, jak na mně dosáhnout svého. Když Nemlčíme vznikalo, vyjádřil se k tomu hrozně pozitivně, že je to skvělá věc. A já mu tenkrát odepsala – ale to je přece projekt, který vznikl i kvůli lidem, jako jsi ty. Já z našeho vztahu tenkrát odešla psychicky zničená, zralá na léčbu. Ani on si tyhle věci vůbec neuvědomuje.
Vy jste kvůli svému projektu odešla ze školy…
Studovala jsem veterinu a v době, kdy jsem začala natáčet rozhovory, k nám nastoupil učitel, se kterým jsme na to téma narazili a hodně se nepohodli. On je typ člověka, který existenci sexuálního násilí nepřipouští, za znásilnění si podle něj mohou ženy samy. Při výuce – je to víceméně dívčí škola – nám vysvětloval, jak se máme chovat k mužům, propagoval patriarchální typ vztahu, kdy je žena muži velice podřízená. Byla jsem zděšená, že tyhle věci, které navíc nesouvisejí s předmětem výuky, musejí poslouchat holky právě ve věku, kdy si začínají uvědomovat, co je a co není správné, prožívají své první lásky…
Náš konflikt vyvrcholil v ředitelně – všichni sice věděli, že jeho chování není správné, ale nikdo s tím nechtěl nic dělat. Nemohla jsem s tímhle člověkem nadále fungovat, a zároveň dělat projekt, který se snaží říct: My jsme tady, byly jsme znásilněné a nebojíme se mluvit. Odešla jsem rok před koncem školy, ale v žádném případě toho nelituju.
Působíte rovněž v organizaci Obránci zvířat. Její kampaně jsou zajímavé tím, že jsou úspěšné. Jak to děláte?
Naše kampaň proti kožešinovým farmám vedla k jejich zákazu, kampaň proti klecovému chovu slepic zase k závazku řady obchodních řetězců, že přestanou vejce z klecových chovů odebírat. Nezaměřujeme se jenom na „obyčejné“ lidi, cílíme i na politiky, kteří mění názor ve prospěch ochrany zvířat třeba i po zhlédnutí otřesných záběrů z našich videí. Kampaň Kožešiny trvala tři roky, na začátku bylo pro zákaz farem minimum poslanců, na konci už většina. Psali jsme dopisy i přímo Andreji Babišovi, který posléze zákaz podpořil.
Nedávno jste zveřejnili video ze dvou vepřínů…
Můžete v něm vidět prasnice uvězněné v těsných „poporodních“ klecích. Oficiální argument zní, že jsou zavřené proto, aby nezalehly selata. Přitom jsou dnes již technologie ustájení, které zajišťují bezpečnost selátek, ale také pohyb a možnost vyžití pro matku. Vezměte si, že prasnice dnes ve většině chovů stráví třetinu života v těsném kotci, fakticky kleci, kde se nemůže ani otočit, je izolovaná od ostatních, nemá žádné podněty a musí kálet pod sebe.
Jedním z cílů Obránců zvířat je zákaz klecových chovů slepic.
Záběry z vepřínů jsme propojili s evropskou občanskou iniciativou Konec doby klecové. Tu může na internetu podepsat každý Evropan, a pokud se sesbírá dost podpisů, budou muset orgány EU hledat řešení, jak klecové chovy ukončit. Podle nás si žádné zvíře nezaslouží žít v kleci. Ani liška, ani prase, ani slepice.
Proč video z vepřínů nevzbuzuje tak pozitivní ohlas jako videa z kožešinových a slepičích farem?
Kožichy člověk nepotřebuje, lidé jsou taky ochotní kupovat vejce z halového, a ne klecového chovu. Ale když mluvíme o omezení masa, jsme pro většinu společnosti extremisti. Je hrozně těžké přimět lidi ke změně myšlení a ke změně jídelníčku. Přitom je naprosto nutné, aby se živočišná výroba omezila, jestli chceme na téhle planetě dlouhodobě fungovat. I když si odmyslíme etickou stránku věci, živočišný průmysl způsobuje velké environmentální problémy – zabírání a vyčerpávání půdy, vypouštění plynů ze zvířecího metabolismu…
Kromě kampaní proti něčemu se zároveň snažíme lidem přibližovat rostlinné alternativy, pořádáme ochutnávky. V západních zemích jsou alternativy masa rozšířenější, v Česku se bez něj dobře najíte v restauracích v Praze a Brně, ale u nás v Jablonci nebo Liberci to zatím moc nejde. Každopádně když bude víc možností, bude i víc lidí omezujících maso.
Je něco, co spojuje sexuální násilí a průmyslové násilí na zvířatech?
Myslím, že ani jedno si většina lidí nechce připustit. Když vidí nějaké video, ať už z projektu Nemlčíme, nebo z kampaně Obránců zvířat, jsou povrchně pohoršení, jak se tohle může dít v 21. století, ale změnit svůj život kvůli tomu nechtějí. Padesát osm procent Čechů si myslí, že za znásilnění si může žena částečně sama. Ještě jednu dvě generace zpátky bylo málem nepřípustné říct, že znásilnění existuje i v manželství. Teď se to najednou objevuje, oběti mluví o tom, že je třeba dlouhodobě znásilňuje partner, ale velká část lidí si to nechce připustit, protože možná sami dělali něco, co už je za hranou.
Opatrným optimismem mě naplňuje, že většina Čechů nechce, aby zvířata zbytečně trpěla. Zákazy kožešinových farem i klecových chovů slepic podporovalo okolo tří čtvrtin lidí. Snad se tedy zvířata dočkají o něco lepší budoucnosti.
