Zelináři měnili systém zevnitř. Alexej Jurčak o pozdním socialismu

Nechtěl jsem socialismus ani romantizovat, ani démonizovat – chtěl jsem se ovšem vyhnout dnes dominantnímu paradigmatu, které socialistickou minulost líčí a priori negativně a pracuje s binaritou demokracie versus totalitarismus. Psát z této perspektivy mě nelákalo.

V knize si pokládám jednu velice konkrétní otázku: Proč byl kolaps sovětského socialismu pro velkou většinu jeho občanů tak nepředstavitelný, než k němu došlo, avšak retrospektivně se týmž občanům jevil a jeví jako cosi nevyhnutelného? Vysvětlení tohoto paradoxu si podle mého soudu žádalo specifické analytické hledisko, a já se proto zaměřil ne na represi, ale na to, co tento paradox může ozřejmit. To je celé.

S tím je spojena i kritika, že kniha nevěnuje dostatečnou pozornost disidentskému hnutí či že jej dezinterpretuje. I v tomto případě by má odpověď byla podobná: má kniha není o disidentech. Několikrát jsem je v ní zmínil, ale zajímalo mě především to, jak si je představovala a jak na ně reagovala zbylá většina „obyčejných“ sovětských lidí.

Došel jsem navíc k závěru, že většina mutací v systému byla do velké míry způsobena každodenní činností právě těchto „obyčejných lidí“. Ti se systému nestavěli na odpor, participovali na jeho ritualizovaných praktikách i na jazyce a byli institucionálně činní. Jejich způsob participace však přesto vedl k hluboké reinterpretaci systémových ideologických významů. Byl to tento způsob angažmá v systému – a vůbec tento způsob života –, co neviditelně připravovalo podmínky pro jeho finální kolaps.

Stručně řečeno: ti, kdo mě kritizují za to, že romantizuji socialismus a nezdůrazňuji jeho násilnou tvář či disidentské hnutí, ignorují otázku, již jsem si v knize položil. Jejich kritické poznámky nemíří na knihu, kterou jsem napsal, ale na knihu jinou – na tu, kterou si představují, že jsem napsal.

Vyčítá se mi, že se v knize zabývám výlučně městským prostředím, a nikoli například vesnicí na Sibiři, zemědělským družstvem v Uzbekistánu či lidmi rozličného profesního a etnického původu. Více „sociologických proměnných“ by prý mou analýzu zpřesnilo, nebo dokonce úplně změnilo.

Ve skutečnosti se v knize zabývám nejrozličnějšími místy a kontexty: nejen Leningradem, ale i Jakutskem či Novosibirskem na Sibiři, nejen ústředním výborem strany, ale i kotelnami, kde pracovali lidé nejevící o stát sebemenší zájem. To ale není ten největší problém, který s touto kritikou mám. Především bych ji vytkl to, co lze nazvat sociologickým redukcionismem.

Podle tohoto názoru by analýza jakékoli společnosti měla předkládat realistický portrét zkoumaného světa. Malujete-li něčí portrét, platí, že čím více detailů tváře se vám v něm podaří zachytit, tím realističtěji bude vypadat, avšak domněnka, že každá společenská analýza by měla přicházet s realistickým portrétem světa, je mylná.

Kdybych chtěl ve své knize popsat „typického sovětského občana“, pak bych skutečně potřeboval obsáhnout tolik lidských typů, kolik by bylo v mých silách. Jenže můj cíl byl jiný. Chtěl jsem předložit analýzu jen několika málo klíčových a interních změn ideologické tkaniny systému, které pro občany zůstávaly relativně neviditelné, avšak byly – pro finální implozi systému – nesmírně důležité. Pokusil jsem se identifikovat společenské a sémiotické procesy, které pomáhaly systému v jeho reprodukci, ale současně vedly k hlubokým vnitřním mutacím.

Tento přístup nemá s malbou realistického portrétu nic společného. Nesoustředil jsem se totiž na dobře viditelný statický vzhled systému, jak se činí při portrétu, pátral jsem po skrytě se vynořujících symptomech, jež mohly po jistý čas zůstat „neviditelné“, a proto, i když jsou podstatné, součástí portrétu nejsou.

Ve své analýze vycházím z předpokladu, že sovětský systém fungoval jako v podstatě unifikovaný organismus. Byl – co se státní ideologie, vládnutí a jazyka týče – centralizovaný a integrovaný. Jinými slovy, v různých částech země byl distribuován v podstatě identický ideologický jazyk a lidé žijící na různých místech přicházeli do styku rovněž s podobným rituály. Někteří byli na tomto jazyce a rituálech aktivně zaangažováni, další se jich stranili, jiní se jim stavěli na odpor a někteří tento jazyk i rituály reinterpretovali. To ale nic nemění na tom, že jim byl vystaven v různé míře úplně každý sovětský občan.

Zkoumá-li vědec, zdali se význam takto fungujícího ideologického jazyka proměňuje, a přesně to jsem činil, není přece důležité pídit se po každé jednotlivé změně a pátrat v každém prostředí – například ve středoasijském zemědělském družstvu či v sibiřské vesnici. Důležitější bylo zjištění, že změna byla možná na řadě míst a že k ní docházelo v každém mnou zkoumaném kontextu – a já zkoumal jak prostředí nejvyššího stranické vedení, tak nejrůznější „místní“ kontexty: školy, komsomolské výbory, vědecké instituce, továrny či umělecké komunity. A odhalil jsem jednu zajímavou věc: přestože se pozdně socialistický systém někdy i docela výrazně proměňoval, lidé, kteří v něm žili, jej považovali za monolitický a věčný.

Tvrzení, že lidé v jednom kontextu předvádějí své falešné já, zatímco v jiném autentické já, je problematické. Zaprvé, každý z nás je kombinací mnoha já, která se projevují v různých společenských kontextech. Do jisté míry nosíme masky všichni a pořád, to ale nemá s falší či nečestností nic společného. Předvádění různých já v rozličných kontextech je přece to, co znamená být společenskou lidskou bytostí. A že je socialistický subjekt čímsi falešnější než ten liberální, západní, je spíše ideologický výrok než objektivní popis.

Tento můj komentář se vztahuje nejen k „životu ve lži“ a „životu v pravdě“, ale vůbec k celému Havlovu eseji. Představa, že by lidé vždy měli „říkat pravdu“ a že je to jediná morálně obhajitelná pozice, je vskutku pochybná. Copak všichni z vlastní zkušenosti nevíme, že někdy je morální pravdu neříct? Lidé tak činí ve všech společnostech. Nechodíme přece po ulici a neříkáme lidem, že jsou tlustí nebo že nás irituje jejich zápach. Prohlašovat takové věci jen proto, že je to pravda, může být i opakem etického jednání. Může to být dokonce jednání extrémně neetické a násilné. S „životem v pravdě“ mám ale ještě hlubší problém.

Havlovo pojetí je založeno na zjednodušeném chápání jazyka. Ten je pro něj soukromou věcí náležející izolovanému a atomizovanému jedinci. My jsme ale bytosti společenské – a zrovna tak náš jazyk. Mluvení je mnohem více než jen vynášením prostých výroků vyjadřujících fakta o světě, jež existovala už před řečovým aktem – „sníh je bílý“ nebo „dvě a dvě jsou čtyři“. Je i sociálním aktem, který svět ovlivňuje. Tvrdit, že by lidé měli vždy „říkat pravdu“, tento důležitý fakt přehlíží.

Říkat pravdu má někdy navíc docela nepravdivé účinky. Řeknete-li například svému kolegovi: „Nemám tě rád a nechci s tebou spolupracovat!“, neříkáte jen upřímně to, co si myslíte, vaše slova zároveň vytvářejí novou sociální situaci, jež může být nesnesitelná i agresivní, nemusíte být vůbec schopni v ní dál fungovat. V jiném případě si lze pravdivými slovy zničit manželství, byť to ani v nejmenším nemusel být váš záměr.

Zmínil jsem jen všední situace, ale dokonce i ty naznačují, že vztah mezi jazykem a pravdou nikdy není přímý ani jednoduchý. Tvrdit předem, co je a není etické, je problematické. Vždy záleží na kontextu. Neodpovědět pravdivě v případech, které jsem právě uvedl, ještě neznamená, že „žijete ve lži“. Ve skutečnosti můžete žít v „hlubší pravdě“ a zachránit například city svého přítele. Prokážete tím, že hlubší pravda vašeho přátelství je pro vás důležitější než triviální malá pravda.

S Havlovým argumentem mám ještě další problém. Hluboce pochybné je totiž i tvrzení, že v životě můžeme volit jen ze dvou možností: buď žít „ve lži“ – nebo „v pravdě“; a totéž platí i o nejrůznějších generalizacích nad „obyčejnými lidmi“ a jejich neschopností „žít v pravdě“.

V knize tvrdím, že taková jednání jako zvednutí ruky na komunistických schůzích nebo umístění nějakého hesla na veřejném místě mohla být subverzivnější než otevřený protest a nezvednutí ruky či nevyvěšení hesla.

Protože v milionech takových jednání byl význam žité reality socialismu hluboce reinterpretován, což připravilo podmínky pro náhlou implozi systému v okamžiku Gorbačovových reforem. Budeme-li z reprodukce systému vinit každého jednotlivého zelináře, přehlížíme, že jeho jednání tentýž systém pomáhalo také transformovat.

A ještě: s argumentem, že zelinář „žije ve lži“, mám i etický problém. Pozice „obyčejných lidí“ v systému byla potenciálně mnohem méně předvídatelná a zranitelnější než pozice mezinárodně známého disidentského intelektuála. K Václavu Havlovi nebo Alexandru Solženicynovi chovám velký respekt, byli stateční a výjimečně talentovaní, avšak obviňování „obyčejných lidí“, lidí, které nikdo neznal a kteří pod sebou neměli mezinárodní záchrannou síť, je podle mého soudu pochybné. Proč vlastně po zelináři žádat, aby ohrozil sebe a své blízké kvůli tomu, co říká nějaký disidentský intelektuál? Proč z trvání politického režimu obviňovat zelináře?

I příslušníci ruské liberální inteligence, kteří dnes oponují Putinovi, rádi svalují vinu za sílu jeho režimu na obyčejné Rusy. Často tyto lidi označují za „hlupáky“, „konformisty“ nebo „vaťáky“, zatímco sami sebe mají za sofistikované, civilizované a prozápadní. I jejich pozice je ovšem velice problematická a se skutečnými podmínkami a volbami „obyčejných lidí“ má společného jen málo.

Je zvláštní a nespravedlivé obviňovat „obyčejné lidi“ z toho, že postrádají schopnost ihned a všichni najednou vypovědět poslušnost režimu. Nebouří se ne vinou nějakého svého konformismu, ale proto, že politický režim vytvořil komplexní mocenský a kontrolní systém a nepřipouští ani veřejný a široce sdílený diskurs, ani zformování podstatnějšího společenského hnutí. Až se změní podmínky, pak uvidíte – a o tom jsem přesvědčen –, že nálada mezi obyčejnými Rusy bude mnohem méně „konformistická“, než jak to dnes vidí tamní intelektuálové.

A abychom s problémy s tvrzením o „životě ve lži“ pokračovali, je tu další sporná otázka, která se váže přinejmenším k sovětskému kontextu. Havlův argument totiž předpokládá, že každý, kdo v pozdním socialismu žil, věřil v to, že už neexistuje nic jako socialistické ideály a hodnoty, že slovo socialismus je synonymem lži a represe. Z této perspektivy potom vyplývá, že každý obyčejný zelinář spatřoval ve slovech Proletáři všech zemí, spojte se! lež.

Je to jen domněnka. Víme, co si tehdy nejrůznější zelináři v nejrůznějších kontextech mysleli? Bez empirické analýzy bychom se podobným tezím měli vyhnout.

Při svém výzkumu jsem zjistil, že většina lidí v Sovětském svazu sice mechanicky opakovaná socialistická hesla považovala za prázdná a nevěnovala jim pozornost, ale to ještě nutně neznamenalo, že by tito lidé za bezvýznamné považovali i všechny socialistické hodnoty. Mnozí docela prostí lékaři, učitelé nebo vědci, kteří cítili odpor k byrokratickému a represivnímu systému, nepřestávali pociťovat jistou spřízněnost s řadou hlubších hodnot socialistického života. V Sovětském svazu bychom se dokonce mohli setkat i s disidenty, kteří byli v opozici proti tehdejšímu režimu, a zároveň usilovali o lepší verzi socialismu. Tento sentiment byl rozšířený také mezi „obyčejnými lidmi“ – víc, než si je dnes řada z nich ochotna přiznat. Místo toho, aby se režimu postavili a jeho socialistická hesla odmítli, snažili se vzít si od aparátčíků význam těchto hesel zpět. Tuto pozici nelze vyjádřit prostřednictvím binarity opozice versus konformismus či pravda versus lež. Byla mnohem komplexnější.

Jinými slovy, jsem přesvědčen, že výrok, že lidé pozdního socialismu „žili ve lži“, je nepřesný. Nebere v potaz komplexnost a ambivalenci reálné situace. Co toto prohlášení v potaz bere, je specifický liberální narativ o minulosti, jenž se po „pádu komunismu“ stal narativem dominantním.