Článek
…a postupně mi čím dál víc něco nesedělo. Začalo to u popisu kohoutího zápasu:
Nabroušené žiletky na pařátech házejí prasátka smrti.
Totiž: vzpomněl jsem si, jak se žiletky brousily. Obvykle ve sklenici, smýkáním po její vnitřní straně, aspoň můj děda i otec je tak brousili, jenže s příchodem nových technologií tento rituál před desítkami let zmizel. A ti kohouti navíc nemívají ani žiletky (jak je připevnit k pařátům?), ale speciální ostruhy připomínající nože.
Hrdinčin vietnamský otec prý přijel do Československa někdy v druhé polovině osmdesátých let a brzy se stal pro Čechy Tondou, protože se rychle vypracoval a hlavně naučil se tak dobře česky. Tak dobře, že po pětadvaceti letech v Česku říká: Ale zítráá ááš. Teť uš nemalováát, bude se dodjelavat ta podlaha tadý. Ty pryč.
A pak šutr, o který jsem se málem přerazil: Scéna u spáleniště vietnamského stánku, policie, hasiči a samozřejmě televize: Televizní kamera vrčí. Račte dovolit, kdo jste kdy naposledy slyšel televizní kameru vrčet? Jak na tohle autorka přišla?
Dál už jsem četl a vracel se a narážel na další nesrovnalosti obsahové i stylistické, které mne vedly k úvaze, že za vietnamským jménem a fotografiemi (všechny výhradně z jejího archívu) hezké vietnamské dívenky se s velkou pravděpodobností jen někdo skrývá. A vychází mi toto: autorem by mohl být muž, Čech, asi ne mladší než padesátník, spíše kolem šedesátky, má či měl blízko k pražskému novinářskému prostředí, možná k bulváru, zřejmě spisovatel, ale nijak závratně úspěšný. Písek moc nezná, to by ze starosty nedělal primátora.
Lan Pham Thise se narodila v roce 1990 v Sokolově. Maturovala v Písku, kam umístila i děj své prózy Bílej kůň, žlutej drak. Nyní žije v Kuala Lumpur v Malajsii, kde studuje na univerzitě environmentální management a informatiku.
Spíš než svědectví z vietnamské komunity se tu nepříliš povedeně předvádí, jak si český autor může představovat život Vietnamců v Česku. Moc se o nich totiž kromě skinů, českém rasismu a korupci nedozvíme.
A tak jsem zůstal stát před řadou otázek. Je to vůbec možné? Mám si dovolit upozornit na takovou blamáž? Jak rukopis v anonymní soutěži četli porotci? Jak se v této hře ocitlo vážené nakladatelství, jehož podpora české literatury nejen prostřednictvím zmíněné ceny je neoddiskutovatelná? Jak se mě pokusí roztrhat novináři, kteří s autorkou dělali e-mailové rozhovory a psali pochvalné recenze? Co když se Lan Pham Thi vrátí z Malajsie a jak jinak než usměvavě mne usvědčí z omylu? Stojí mi za to takhle riskovat?
Ale pak jsem si v glose na www.klubhanoi.cz přečetl: …Pham Thi Lan (která se ovšem pod svůj text podepsala v poněkud matoucím, přehozeném pořadí jmen jako Lan Pham Thi)…
Pokud je můj odhad správný, zaslouží úspěšný mystifikátor ocenění – ať už cimrmanovské, nebo nějakou cenu Václava Hanky, údajného autora Rukopisu královédvorského. Jenže jaké vyznamenání si pak připíchne současná česká literární kritika a publicistika?