Zaha Hadid. Chtěla především stavět

Narodila se v roce 1950 v Bagdádu. Po studiu matematiky v Bejrútu a architektury na Architectural Association v Londýně jí trvalo dvacet let, než se dočkala první realizace: požární stanice pro nábytkářskou firmu Vitra ve Weilu nad Rýnem. O dalších dvacet let později má její londýnská kancelář Zaha Hadid Architects (ZHA), kterou vedla spolu s Patrickem Schumacherem, na 400 zaměstnanců a na svém kontě přes 900 projektů napříč kontinenty. Dvojnásobná držitelka Stirlingovy ceny, první žena (a také vůbec první architekt muslimského původu), která získala Pritzkerovu cenu, a první žena, která byla oceněna Zlatou medailí RIBA, si za svůj život vybudovala pověst architektky tak žádané, že se její stavby často dočkaly svých kopií ještě předtím, než byly vůbec dokončeny.

Poprvé jsme se setkaly v počátcích mého studia architektury na brněnské fakultě. Hladoví po světovém diskurzu jsme se spolužáky pilně jezdili do Vídně, kdykoliv tam byla i Zaha, která v letech 2000–2015 vedla jeden z nejvýraznějších ateliérů na Angewandte, tamní Vysoké škole užitého umění. V rozevlátých kostýmech japonských návrhářů působila jako přízrak, neobjevovala se tam často a moc toho nenamluvila. Když ale něco řekla, stálo to za to.

Blíže jsem se s její prací potkala v roce 2003, kdy mi Zažin tehdejší asistent Jan Tabor věnoval její knihu neobvyklého formátu Architecture. Krátce po jejím prostudování jsme pak s kolegy z brněnské školy objeli všechny její evropské realizace té doby: od zmíněné požární stanice ve Weilu přes tramvajový terminál ve Štrasburku, skokanský můstek Bergisel u Innsbrucku až po bytový komplex na vídeňském Dunajském kanálu. Byli jsme uneseni. Architekturu plnou křivek a bez pravých úhlů jsme z českého prostředí neznali.

V prvních ročnících studia jsem Zahu Hadid a její projekty často citovala. Postupem času se však mé vnímání architektury od toho jejího koncepčně odchýlilo, a tak jsem se roku 2007 rozhodla nenastoupit na formálně silnou Angewandte, ale na konkurenční školu Bildende (Akademii výtvarného umění), specializující se na kritickou teorii. S kolegy z Angewandte jsme se však často a rádi setkávali a vedli bouřlivé polemiky o tom, je-li důležitější forma, nebo obsah, a je-li Zaha bůh. Dnes vidím náš tehdejší konflikt mnohem shovívavěji. Skulpturální architektura může stát na silné myšlence a konceptuální projekty mohou vypadat přitažlivě.

Nástup počítačů, parametrického designu a skriptování, stejně jako revolučních technologií ve výstavbě v posledních dvaceti letech posunuly i tvorbu samotné Zahy Hadid a její kanceláře. Individuální experimenty evidentní v jejích raných avantgardních návrzích ustoupily unifikovanějšímu, masově produkovanému mainstreamovému stylu. S realizacemi to ale nadále neměla snadné. Neuvěřitelná lehkost brutálního betonu, který jejími budovami plynule přechází od střechy po podlahu, a tvoří tak komplexní trojrozměrné krajiny, totiž krom všudypřítomného úžasu přináší i vysokou finanční a konstrukční náročnost. Nejčastějším předmětem kritiky návrhů Zahy Hadid se tak stala právě jejich ekonomická stránka, například bazén pro letní olympijské hry v Londýně spotřeboval desetkrát více oceli než sousední stejně velký velodrom architekta Michaela Hopkinse.

I kvůli vysokým nákladům si pak její dech beroucí architekturu stále častěji objednávaly nedemokratické, ale bohaté režimy Středního a Dálného východu s nevalnou pověstí v oblasti lidských práv. Zaha Hadid chtěla ale vždy především stavět a na kritiku ze strany sociálnědemokratické západní společnosti reagovala protiargumenty o nevyhnutelnosti konfliktu v rámci zájmu zachování kvality prostoru. Její nejinovativnější stavby tak dnes stojí v Číně nebo v Ázerbájdžánu.

Do střední Evropy se Zaha Hadid vrátila před dvěma lety realizací majestátní budovy knihovny a výukového centra v novém kampusu vídeňské Wirtschaftsuniversität (Vysoké školy ekonomické). Suprematistická elegance známá z jejích původních kreseb je zde poeticky zhmotněna do typicky zkosené formy, s překvapivě funkční dokonalostí každého provedeného detailu.

V Česku pak zanechala stopu v roce 2007 účastí v porotě soutěže na Národní knihovnu, jejímž vítězem byl vyhlášen návrh Jana Kaplického a jeho Future Systems.

Netoužím po tom být jako ona. Vydat se stejnou cestou, stavět stejné domy. Nepřestanu ji ale obdivovat za její nadčasové a neobyčejně krásné, formálně dokonalé stavby. Zaha Hadid se svou pracovitostí a odhodlaností posunovat hranice možného navěky zapsala do dějin jako jedna z nejvýznamnějších osobností světové – nejen architektonické – kulturní scény.

Autorka je odborná asistentka na Technologickém institutu v Karlsruhe.