Za Karlem Vachkem. Sloupek Zbyňka Vlasáka

Vzpomínal na dětství v jihomoravském Tišnově, na jaro 1968, které bylo podle něj největším vzepětím zdejší společnosti vůbec. Tehdy také natočil svůj asi nejznámější snímek Spřízněni volbou o průběhu první prezidentské volby Ludvíka Svobody. Velkým tématem pro něj byl i Jan Palach a další „živé pochodně“, které pražské jaro symbolicky ukončily. Jeho záběry umírajícího, těžce popáleného Josefa Hlavatého – ve svém posledním filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie je Vachek dal ostře do kontrastu s projevem Josefa Smrkovského po podepsání moskevských protokolů – jsou to nejotřesnější, co jsem kdy na plátně zhlédl.

Za normalizace potom Karel Vachek místo kompromisů s mocí zvolil mimo jiné práci ve spalovně. A myslel si, jak na komunisty vyzrál. „Tedy než mi syn řekl, že teplo, co tam vyrábíme, jde trubkami přímo na ÚV KSČ. A pak udělejte v tomhle světě něco dobře, vždyť to ani nejde,“ smál se.

Po roce 1989 se stal jako jeden z mála těch, kdo byli předtím „na indexu“, pronikavým kritikem nového režimu. A zůstal jím až do konce. Nebyl však rozhodně žádným zapšklým starcem. Radost v něm probouzelo nejen hokejové umění Jaromíra Jágra, naději hledal i v nějaké budoucí revoluční změně, kterou umožní internet a sítě.

Sám už neměl možnost zachytit nástup digitálních technologií, s počítačem i mobilem dost zápasil, ale možná právě to mu umožnilo vidět síť ne jako my, co si ji spojujeme příliš konkrétně například s negativními aspekty sociálních sítí, ale jako hlubší proměnu celé společenské struktury, vztahů, myšlení. A podobně jako někteří filosofové nových médií vnímal i rodící se konflikt mezi „analogovými“ hierarchickými institucemi starého světa a lidmi a komunitami, jejichž myšlení už je radikálně síťové, horizontální.

„Potřebné síťové technologie už tady jsou, ale je jasné, že instituce, na kterých stál svět před jejich příchodem, se své moci a pozice nevzdají snadno. Nastane otevřený střet a bude to maso, jako už mnohokrát v dějinách. Možná to dopadne špatně, to nikdy dopředu nevíte. Jsem vlastně docela rád, že se toho nedožiju,“ říkal a v tom posledním měl bohužel pravdu.

Na druhou stranu měl Karel Vachek to štěstí, že své dílo stihl dotáhnout do konce. Jeho finální opus Komunismus a síť je přímo koncipován jako shrnutí jeho celoživotního myšlení. A je symbolické, že v něm najdeme nejen záběry z Vachkových starších snímků, ale také ze snímků jeho žáků, které dost umně cepoval a kteří dnes tvoří páteř českého dokumentárního filmu.

Autor je editor Salonu a filmový novinář.