Článek
Kde se bere, napadlo mě, rozdíl mezi výlevem a zpovědí? Ve mně, odpověděla jsem si bez delšího přemýšlení. To mně překáží ta záplava sebelítosti, to bolestínství Voliér. Dráždí mě ta dle mého dobrovolně zaujatá pozice osamělého intelektuála, odsouzeného k věčnému nepochopení. Jistě, jsou zde literárně velmi zdařilá, někdy vysloveně kouzelná místa. Ale to je mi málo.
„Už dlouho jsem nečetl českou prózu,“ píše Petr A. Bílek na záložce, „která by tak intenzivně hledala cestu ven a zároveň narážela jen do temných stěn. Vypravěčka se chce z životní krize dostat tím, že se otevře světu kolem.“ Já mám naopak pocit, že vypravěčka své pokusy zahajuje s apriorním předpokladem, že bude odmítnuta, a hledá touto cestou pouze potvrzení svého dojmu, že pro ni v tomto světě není místo. Ostatně z toho, jak náš svět popisuje, mi ani není jasné, proč by vůbec chtěla být jeho součástí.
Známá modelka neváhala a servala si rovnou celý obličej znetvořený botoxem, patrně v domnění, že se pod ním objeví její pravá tvář, ale všichni udiveně spatřili jen nehtem vyhlazený obdélník alobalu.
Aspoň že ten alobal. Podobných míst je zde víc. Třeba ten vypravěččin exkurz do obchodu se sportovními potřebami, snad nejlacinější pokus o zásah v celé knize, navíc zakončený v hospodě, kde si k chudákovi holce nikdo nepřisedne, protože „všichni přítomní běhají prstem po telefonech“.
Průběžně se v textu objevují také pečlivě vybrané titulky z novin, podávající další svědectví o tom, jak je svět kolem směšný a povrchní. Na první dobrou. Ano, občas jsou vtipné, ano, občas se ty útržky poeticky, vypointovaně vrací. Jenže za mě je to pořád málo.
Řežu, vím. Je možné, že jsou kvality této prózy natolik subtilní, že je moje oko – sečtělé, ale nevzdělané – nedokáže rozeznat. Stejně tak zde ale nerozeznávám nic, co by ty zápisky nakonec shrnulo v ucelený tvar.
Za Zuzanu Brabcovou musela loni Cenu Josefa Škvoreckého převzít zástupkyně rodiny Daniela Petříčková.
Přečetla jsem si posléze ještě dvě starší prózy Zuzany Brabcové: Zlodějinu a Stropy. Rozvíjí v nich v podstatě stejná témata – nekompatibilitu se světem, vztahy s nejbližšími, obsedantní návraty k několika dětským vzpomínkám. Stylisticky jsou ovšem mnohem vytříbenější. A výsledný tvar, jakkoli se vyprávění zas a znovu rozpadá, šílenými smyčkami vyvrací v jiných časových rovinách či nejednou sotva zřetelně proplouvá mezi snem, skutečností a vzpomínkou, je vždycky nakonec zázračně celistvý. Zlaté vejce. Umění. Stropy mě, zjednodušeně řečeno, bavily; Zlodějina mě sejmula.
Když jsem oslepl, domníval jsem se mylně, že se musím věcí zmocnit. Tápaje k nim, narážel jsem o rohy stolů, kácel se přes židle a krvácel o rozbité sklo. Teprve po letech jsem pochopil, že věci samy mi vycházejí vstříc a že se potkáváme kdesi na půli cesty. Začal jsem se jich opatrně dotýkat, poznávat je dotekem, veden slepeckou holí lásky. Konečně mohu dnes, vprostřed tohoto sychravého listopadového setkání, při příležitosti blížícího se výročí naší revoluce, zodpovědně prohlásit: Splynul jsem. Věci a já jedno jsou. Není již rozdílu mezi mnou a tímto debilním eskalátorem. Ale to vy, jemuž oči vyhloubily propast mezi duší a světem, nemůžete nikdy pochopit. Kreténe jeden podzimní, zpozdilý! Vraťte se pokorně v trus viditelnosti, z něhož jste vyšel.
To je ze Zlodějiny, vydané v roce 1995. Svět, který snad nebyl o mnoho přehlednější, a stejně se v něm dalo vyznat. Už tehdy byla Praha jiná, staré části mizely, rostly regály plné zboží, ale psát se o tom dalo bez patosu a pláče. Možná že cizí tehdy ještě neznamenalo nepřátelské. Možná se smutek, který tam někde dole vždycky klokotá, ještě nepřelil v pocit křivdy, v pocit, který se ve Voliérách vrací hned několikrát. Ještě jsme – „s čípkem nesmrtelnosti v zadku“ – chodili městem s nadhledem. A chodili jsme v kruzích, protože pojmenovat něco přímo by znamenalo to zabít.
Voliéry jsou pro mě prázdné. Cítím obrovský respekt k tomu, co Zuzana Brabcová uměla, ale v její poslední knížce to umění nacházím už jen ve velmi zředěné podobě. Zároveň mě, kdykoli se dívám na příběh Voliér v kontextu její tvorby, překvapuje a jaksi osobně zneklidňuje ten zřetelný obrat – jako kdyby ve Zlodějině na něco přišla, ale pak to zapomněla, nebo možná odhodila jako lživé. Nemyslím literární postupy, myslím něco životně důležitého. Slepec opět naráží do předmětů, trhá sebou, krvácí.
„Tentýž předmět viděný z různých úhlů skýtá možnost velmi různorodého zkoumání,“ cituje jedna postava Voliér Cézannova slova. „Mohl bych být zaměstnán celé měsíce, aniž bych změnil místo. Jen bych se naklonil víc nalevo nebo napravo.“
Je tohle možné vysvětlení? Třeba ta cesta z jeskyně do sklepa nebyla zas tak dlouhá, třeba stačilo jen se naklonit, aby to, co dříve bylo domovem, utonulo v temnotě. Od Zuzany Brabcové už se o tom, bohužel, nic víc nedozvíme.
Zuzana Brabcová
Zuzana Brabcová Voliéry
Druhé město
Zuzana Brabcová: Voliéry
