Vyprávěl, protože vyprávět musel. Nad románem Jaroslava Rudiše

Nejnovějším z takových počinů je román Winterbergova poslední cesta (Labyrint 2021) Jaroslava Rudiše. K českému čtenáři přichází jeho kniha v překladu Michaely Škultéty. Prozaik, hudebník a autor komiksů, žijící částečně v Berlíně, ji totiž napsal německy.

Navzdory solidnímu rozsahu je to z dějového hlediska román poněkud minimalistický. Ichformový vypravěč Jan Kraus, působící jako ošetřovatel v paliativní péči (sám o sobě mluví jako o „převozníkovi“, který pomáhá pacientům na druhý břeh), se vydává na cestu po železnici z Berlína do Sarajeva coby doprovod titulní postavy Wenzela Winterberga.

Devětadevadesátiletý někdejší západoberlínský tramvaják Winterberg podniká svou „poslední cestu“ po bývalém Rakousku-Uhersku z postupně odhalovaných příčin: na jedné, takříkajíc vnější rovině mu jde o pátrání po jeho dávné lásce, Židovce Lence, jejíž stopu kdysi ztratil, když utíkala do Palestiny; zastávky na cestě jsou však motivovány jeho dalšími návraty do minulosti: té, kterou prožil, i té mnohem vzdálenější.

Všechno začíná v zimní krajině u Sadové, kde prý po bitvě prusko-rakouské války z roku 1866 odpočívá v zemi tolik mrtvol, že „země ty mrtvý vyplivuje doteď“. Následuje Liberec, vlastně německý Reichenberg, kde byl Winterbergův otec spalovačem mrtvol v krematoriu, dále Hradec Králové, Valdštejnův Jičín, Vimperk, Linec, Vídeň, Brno, Budapešť, Sarajevo… Cesta se odvíjí podle rakouskouherského bedekru z roku 1913, což je podle Winterbergových slov kniha rudá „jako pruská a saská a rakouská krev prolitá u Hradce Králové“.

Winterbergův příběh má zároveň plnohodnotný pandán v příběhu Krausově, třebaže sdělovaném zdráhavě až neochotně, v náznacích a postupně prozrazovaných indiciích.

Konfrontace Evropy z knižního průvodce, která už není, s realitou, jež oba cestovatele obklopuje, je tak sice podstatnou, ale jen jednou z mnoha poloh jejich putování.

Udělat epistemologickou osu literárního díla z itineráře cesty je postup celkem tradiční. Využít při tom v případě současné střední Evropy cestu železnicí, navíc podle historického bedekru, je vynikající nápad.

Obdobná díla evropské literatury využívají syžet cesty k tomu, aby na hlavní linii navěsila diskurzivní pasáže věnované procestované krajině, a ve Winterbergově poslední cestě tomu není jinak. Celé je to však mnohem složitější než hledání střední Evropy pomocí intelektuální reflexe. To, co Winterberg provádí, je spíše odkrývání hlubinných vrstev středoevropských dějin, které se tu jeví jako individuální i kolektivní trauma a Winterbergova cesta pak jako jistá forma terapie, a to terapie náročné, bolestivé. Vlastně to spíše připomíná vivisekci: do dějinných vrstev se řeže bez umrtvení, a odhalují se tak rány, které jsou pod povrchem dosud živé. Jsou to rány pocházející hlavně z komplikovaného soužití Čechů a Němců, jež se ovšem (sympaticky) neomezují jen na sudetskou tematiku.

Winterberg však není ani tím, kdo by dějiny utvářel, ani tím, kdo by se jimi utvářet nechal. Winterbergovi se dějiny dějí. Trpí „záchvaty historie“, které se projevují řečovými výlevy, adresovanými navenek jeho společníku Krausovi, ale není to dialog, Winterberg žádného partnera nepotřebuje – na nemnohé námitky buď nereaguje, nebo na ně má univerzální odpověď: „Neumíte se dívat skrze historii.“

Obrazy z historie se ve Winterbergově řeči tříští a deformují, prolínají se s jeho fantazií a s fragmenty jeho vlastního života. Toto mnohohlasí příběhů a dějin („tolik historie, tolik historek,“ zaznívá v románu opakovaně) se odehrává ve Winterbergově hlavě, v románu se potom mísí s pásmem současnosti, tedy nijak zvlášť ohromujícími scénami z cesty, týkajícími se povětšinou krajiny, piva a žen – ale díky své přirozenosti o nic méně zdařile líčenými; a jak jsme zmínili výše, zrcadlí se v Krausově příběhu.

I rodák z Vimperku (německého Winterbergu!) má na cestě svá „zavazadla“: dětství v komunistickém Československu, smrt mladší sestry vinou vojáka okupační armády v roce 1968, dávný zločin, emigraci a ztrátu milované ženy. Jenže zatímco Winterberg nijak nešetří slovy, časem ani prostorem, Kraus se snaží spíše mlčet. Tomu také odpovídá jazyková stránka románu, jehož styl osciluje mezi Krausovými lakonickými sentencemi, nespoutaným proudem Winterbergovy výřečnosti a prozaickým rytmem, který zapojuje i básnické figury, jako jsou návratné, refrénovité věty anebo litanické opakování vět se stejným počátkem.

Rudišovi se díky tomu jistě mnohokrát dostane srovnání s Bohumilem Hrabalem. Skutečně jsou zde mnohé podobnosti: „úděsný český“ černý humor, Winterbergova perspektiva „malého člověka“ a potřeba vymluvit se z osobních střetů s krvavými dějinami jsou stejné jako u Jana Dítěte z knihy Obsluhoval jsem anglického krále, i ta gastronomie zde hraje svou roli, coby identitární rys rakousko-uherských zemí…

Na druhou stranu pokládat Winterberga pouze za nějakou intelektuálnější verzi strýce Pepina by znamenalo ochudit se o část kontextu. Ani tu individualizaci a zplebejštění dějin koneckonců nevymyslel Hrabal, ale řekněme bratři Goncourtové.

Samozřejmě není náhoda, že se Winterbergova a Krausova cesta koná vlakem. O Jaroslavu Rudišovi je všeobecně známo, že má tento dopravní prostředek ve zvláštní oblibě. Připomeňme, že vydání románu předcházela vizuální kampaň na jeho Instagramu, kde sdílel fotky ze svých železničních cest, a také že téměř současně s českým Winterbergem vyšla Rudišovi v němčině kniha s názvem Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, česky přibližně Cestování vlakem: návod k použití.

Železnice, kdysi symbol pokroku, se ve 20. století postupně stala symbolem starých časů, konkrétně pravidel a pevného systému, určeného jízdním řádem a kolejnicemi, jež na rozdíl od automobilu (který Winterberg upřímně nesnáší) neumožňují vychutnávat si plnou svobodu cestování. Se všemi těmito metaforickými významy Rudiš pracuje, podobně jako s démonickou stránkou vlaku, když upozorňuje na spojení železnice s válečnou mašinerií.

Železnice je ovšem také symbol moderního propojení světa; jedním z důležitých motivů se v knize stává absence takového propojení z dob někdejší monarchie, když oba cestovatelé zjistí, že do Sarajeva se vlakem podle bedekru už nedostanou, protože rakouské úzkokolejky v Bosně dávno odvál čas.

Možná že se rytmus jedoucího vlaku, odbíjení kol na stycích kolejnic, vepsal i do onoho rytmu Winterbergových promluv a románového jazyka vůbec.

Přestože Jaroslav Rudiš cílí při líčení Winterbergovy cesty z velké části na nostalgický rozměr železničního cestování (současné proměny velkých evropských nádraží v nákupní centra vnímá popuzený Winterberg jako příslovečné „odkouzlení cesty“), nostalgická jízda to není. Slovo nostalgie má v základu řecké nostos neboli návrat. Winterberg se nevrací k historickým dobám jako ke světu, který byl „ještě v pořádku“, jako mnoho jiných jeho literárních souputníků našeho a minulého století. Winterberga dějiny neustále nutí k útěku kupředu – před vzpomínkami, před oživlými mrtvými z bitevních polí. A hlavně před sebou samým.

Putování po místech traumatických událostí občas připomene jiného originálního autora Jáchyma Topola, který v románu Chladnou zemí karikoval výprodej historické paměti její „disneylandizací“ – ale ani tímto směrem se Rudiš nevydává. Ono tolik přetřásané „vyrovnávání se s minulostí“ se tu odehrává v osobitém světě, který existuje výhradně v hlavě románového protagonisty.

„Takhle o dějinách střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl,“ tvrdí anonymní blurb na zadní straně obálky, kterou tvoří reprodukce rakouskouherské železniční mapy. Knižní marketing si samozřejmě žádá své, a je tedy vhodné ho brát s rezervou, ale tahle věta je nejspíš pravdivá.

Jaroslav Rudiš oživil svůj železničně-psychiatrický literárně-traumatologický koncept z komiksu Alois Nebel, změnil médium, rozvinul ho do nebývalé šíře, čímž ho zároveň paradoxně zhustil a zplastičtěl. A nakonec i fakt, že tato kniha českého autora vznikla původně v němčině, jazyce c. k. mocnářství i druhého národnostního živlu v českých zemích, má v celku autorského gesta svou relevanci.

Autor je literární kritik.