Východ není žádná buš. Elisa Gutscheová k výročí znovusjednocení Německa

Debata o posledních třiceti letech je teď skutečně ambivalentnější. Ještě kolem dvacátého výročí byl diskurz ovlivňován především někdejšími disidenty, kteří měli sami na historických událostech podíl. Ale několik posledních let dostávají stále více prostoru i hlasy těch, kteří NDR zažili buď jako děti, nebo vůbec, a kteří jsou proto ve svém uvažování o něco svobodnější. Těmto mladým Němcům z východu už nestačí, aby se o uplynulých dekádách vyprávělo jako o jednoznačném úspěchu.

Rozhodujícím podnětem pro toto nové přemýšlení o východě bylo přijetí uprchlíků v létě 2015 a jím vyvolané nepokoje – zejména v Sasku, odkud sama pocházím. Mnoho lidí si tehdy říkalo: Čím to může být, že mají pravicoví populisté na východě takové pré? A vyjevilo se jim, jak masivní sociální a ekonomické nerovnosti mezi oběma částmi země přetrvávají, a také, jak stereotypně západ na východ stále pohlíží.

Od té doby se mnohem kritičtěji zabýváme tím, co se vlastně dělo během transformace po roce 1990. Pochopili jsme, že aby člověk porozuměl tomu, co se na východě odehrává, musí se podívat právě na devadesátá léta. Že pádem komunismu dějiny neskončily.

Podstatná byla například role Treuhandu – západoněmeckými elitami řízené instituce pověřené privatizací hospodářství někdejší NDR. Když v roce 1994 Treuhand se svou turboprivatizací skončil, zůstalo z více než čtyř milionů pracovních míst na východě jen jeden a půl milionu. Většina východních Němců si musela hledat novou práci. V podnicích se konaly stávky, mimo jiné hladovky horníků; panovalo přesvědčení, že se zavírají i ekonomicky zdravé podniky jen proto, aby se západoněmecké firmy zbavily konkurence. Od převratu kromě toho téměř čtvrtina východních Němců odešla na západ – příchody z opačného směru to nemohly dorovnat.

Když mluvím s přáteli ze západu, vidím, že z jejich pohledu se v devadesátých letech nic zvláštního nedělo – a východoněmecká společnost se zatím otřásala v základech. Co to s ní tehdy udělalo, hraje svou roli dodnes.

Neexistuje jediné správné vysvětlení, koneckonců jde o individuální osudy. Krastevova teze o napodobování mi přijde podnětná. Můj oblíbený příklad se týká dialektu. Po maturitě jsem ze Saska odešla studovat na západ, do Heidelbergu, a během týdne a půl jsem se svůj saský dialekt odnaučila, protože se na mě kvůli němu dívali skrz prsty – zkoušela jsem se tedy přizpůsobit. NDR přestala existovat v roce 1990, východoněmecká identita ale tento stát přežila, jen nemá v celoněmeckém diskurzu místo.

Jde však i o určitý spravedlivý podíl zastoupení a pozornosti – politicky, ekonomicky, mediálně. Teprve před čtvrt rokem se stala Ines Härtelová první východoněmeckou soudkyní Spolkového ústavního soudu. Posledních třicet let tam působili samí západní Němci. Tentokrát se všechny východoněmecké spolkové země spojily a navrhly právě ji. Západoněmecké země měly i teď jiné kandidáty – zkrátka neviděly tu potřebu. Také vedení východoněmeckých univerzit jsou z drtivé většiny obsazena západními Němci. Smutný pohled je rovněž na byznys: žádný ze třiceti nejvýznamnějších německých podniků nevede východní Němec.

Kancléřka Angela Merkelová je skutečně výjimka – politicky s ní sice nesouzním, ale je pro mě důležité, že tuto pozici zastává žena z východu. A občas si říkám, kdy tomu tak asi bude zase…

Ve východním Německu byli po roce 1990 všichni na vedoucích pozicích ve státní správě, soudnictví či vědě vyměněni – šlo snad o ještě důslednější čistku než za denacifikace po roce 1945. A na jejich místa zasedli lidé ze západu. Přičemž dostávali něco, čemu se říkalo Buschzulage, „příplatek za výsadek do buše“. Ten byl západoněmeckým úředníkům vyplácen místy až do roku 2008 – pokud byli ochotni jít na východ. Stejně se kdysi říkalo příplatku říšským úředníkům vysílaným do německých kolonií v Africe…

Samozřejmě je to ale také otázka příjmů a majetků: rozdíl v odměňování mezi východem a západem činí sedmnáct procent, je tedy skoro tak vysoký jako německý gender pay gap, ale daleko méně se jím zabýváme. Kromě toho šlo pouze pět procent podniků privatizovaných Treuhandem do rukou východním Němcům, zato osmdesát procent těm ze západu a patnáct procent bylo prodáno do zahraničí.

Nebo si vezměte jiný příklad – máme na východě všechna ta krásně zrenovovaná města, ale lidé si začínají říkat: Komu to všechno vlastně patří? A odpověď je, že z velké části zase západním Němcům.

Lidé z východu se prostě za těmi uplynulými třiceti roky ohlížejí a porovnávají, co se jim slibovalo a co nakonec dostali. Přičemž do toho přijde v roce 2015 situace s migrací a najednou to v očích zklamaných východních Němců vypadá, že uprchlíci dostávají zadarmo všechno to, co oni ne. V takové situaci se smísí pocity ponížení, frustrace a studu – a vyhřeznou. No a AfD toho umí využít.

Takže to je z mého pohledu ten vzorec: ekonomická a kulturní marginalizace spojená se silnou emocionalizací způsobenou traumaty z transformace.

NDR určitě nebyla žádný feministický ráj. Byla potřeba ženská pracovní síla, a tak dal stát k dispozici odpovídající infrastrukturu jako jesle a školky, která na západě chyběla. Zároveň však byly ženy obvykle samy kompletně odpovědné za domácnost. A v politickém vedení NDR nebyly zastoupeny prakticky vůbec. Co ale bylo v NDR jinak, byly přece jen částečně odlišné ženské role. Kupříkladu pracovalo daleko více žen v technických profesích: inženýrky, techničky. Třeba moje teta se původně vyučila zednicí, a nyní je dokonce stavební inženýrka.

Také k problematice potratů se v NDR přistupovalo jinak – byly mnohem dostupnější. Kompromisem, který po sjednocení Německa vznikl a platí dodnes, tedy že žena musí před potratem vyčkat určitou lhůtu a zajít během ní do poradny, si východoněmecké ženy pohoršily.

Po pádu berlínské zdi ztratilo mnoho žen na východě práci, protože noví západoněmečtí šéfové zaveleli k určitému návratu k tradičním vzorcům. Na západ poté odešlo významně více žen než mužů. Já jsem jednou z nich, moje teta také; obecně šlo hlavně o mladší ženy s dobrým vzděláním. A to je samozřejmě také něco, co na východě způsobuje problémy: více se šíří strach ze společenského propadu, znejistění a pocit méněcennosti.

S každým vyrovnáváním se s nějakou epochou se potřebujeme následně také vyrovnat. V Berlíně existuje řada institucí paměti, které se zabývají bezprávím a diktaturou, berlínskou zdí a vězeními Stasi. Vedle toho máme místa určená spíš pro zábavu jako Muzeum NDR, kde je vystavený retro nábytek a trabant. Mně chybí něco mezi, co by mělo trochu intelektuálnější ambice, dokázalo zprostředkovat tu ambivalentnost.

Mám dojem, že je postupně možné o těchto odstínech šedé mluvit. I když pozornost je teď skutečně zaměřená spíše na devadesátá léta. Když jde o dobu předtím, zajímá to zejména východní Němce, nemám dojem, že by se tím opravdu chtěli zabývat i lidé na západě.

Jádro podle mě tkví v tom, že se nacházíme takříkajíc mezi systémy. Sama jsem ročník 1985 a z NDR si toho moc nepamatuju, ale přesto mi byly zprostředkovány určité specifické hodnoty. Jenže člověk potom narazí na zcela jiný hodnotový systém, když z východu odejde, společnost najednou funguje podle jiných pravidel. Takže to je na nás to výjimečné, přinejmenším já to tak mám: cítím, že jsem ve své identitě jaksi rozpolcená podle toho, s kým zrovna mluvím.

Možná to bude znít banálně, ale také bych řekla, že nám z východu je daleko zřejmější, že se věci mohou ze dne na den dramaticky změnit. Jsem někdo, pro koho je velmi důležitá jistota, protože jsem vyrůstala s tím, že může všechno vzápětí zase zmizet – a ono toho také hodně najednou přestalo existovat. Má to však i opačnou stránku, říkám si, že když na něčem budu usilovně pracovat, můžu s tím hnout. Možná právě proto se politicky angažuju a zoufám si při tom méně než ostatní.

Všímám si rovněž, že se mi navzdory vyostřenosti současných politických debat daří vynaložit v osobních rozhovorech enormní trpělivost; že se vždycky radši přeptám, než abych svůj protějšek konfrontovala. Mluvím teď zejména o lidech z mého bezprostředního okolí, kteří volí AfD. Věřím, že je to možná právě naše generace, která ty příkopy současné rozdělené společnosti může zvládnout přemostit.

Ve škole jsem se nejprve učila česky a potom rusky, mám tedy už dlouho vztah k východní Evropě. A byla bych ráda, kdybychom my východní Němci dokázali navázat dialog právě se střední a východní Evropou. Paralely mezi vývojem u nás a v ostatních postkomunistických zemích v Německu dosud bohužel nikdo neřeší.

Spolek byl založen v roce 2010 ke dvacátému výročí německého sjednocení. Zakládající členové jsou ročníky 1975 až 1985 a chtěli se podílet na debatách o NDR a východu Německa. Snažíme se hodně ovlivňovat veřejnou debatu – pořádáme výstavy fotek, promítáme filmy, vydali jsme knihu rozhovorů rodičů s dětmi, knihu esejů o tom, jak se naše generace vypořádává s východoněmeckou identitou, jeden z našich členů zasedá v komisi k německému sjednocení, kterou ustavila spolková kancléřka.

Já se věnuju tématu aliancí mezi východními Němci a migranty. Zajímá mě v současnosti hlavně to, jak lze politiku paměti rozšířit – o příběhy našich rodičů a prarodičů, ale také právě o příběhy migrantů. Dějiny pokojné revoluce a znovusjednocení Německa se vyprávějí jako velmi „bílé“ dějiny. Musíme více zviditelnit osudy vietnamských, mozambických nebo kubánských pracovníků z východu země.

Co mě tíží v osobní rovině, je neurčitý pocit viny, že jsem z východu odešla a už se nevrátila. Mladí lidé odcházejí z východu i nadále, a to zejména ti liberálnější – a přesně takoví tam potom chybějí. Celou dobu si říkám, že bych se měla vrátit.

Jinak jsem došla za poslední měsíce k přesvědčení, že to, co může udělat institucionalizovaná politika a stát, má své hranice. Musíme toho daleko více podnikat sami, začít s různými menšími iniciativami, nespoléhat se jen na politiku.

Jde mi třeba o téma umění a kultury. Na východě Německa jsou celé sklepy plné obrazů a soch z dob NDR. Jenže k nim nemáme přístup, nic z toho se nevystavuje. Kulturní dědictví východních Němců bylo ze společenského povědomí zcela vymazáno. Naši rodiče si ho možná ještě pamatují, já už vyrostla se západoněmeckým vzdělanostním kánonem. Totéž platí pro hudbu, filmy, knihy. Ve škole člověk čte už tak hlavně literaturu od mužů – a co se týče té poválečné, pak v podstatě výhradně západních Němců.

A nakonec jsem dospěla k tomu, že musím daleko častěji chodit do konfliktů se svými západoněmeckými přáteli. O jejich minulosti toho vím spoustu, oni o té mé nic. A bez toho je složité se navzájem pochopit.