Vítěz Litery za prózu Stanislav Biler: Žijeme neudržitelnou dystopii

Všechny nejspíš ne, nebo jen obecný, vyplývající ze způsobu života a uspořádání společnosti, a tudíž i řešení by vypadalo obecně či abstraktně. Myslím, že snaha najít pro vše společný jmenovatel i jedno společné řešení je součástí problému. Je asi smysluplnější přistoupit na to, že nic takového není možné.

Po svém zvolení napsala současná finská premiérka Sanna Marinová ve svém prvním tweetu, že chce vybudovat společnost, v níž se může každé dítě stát, čímkoli chce. Přičemž ve srovnání s námi mají ve Finsku prakticky hotovo. Problémem českého školství je, že o něm můžeme říct asi spoustu různých věcí, ale určitě ne to, co prohlásila Sanna Marinová, což je smutné. A jestliže to o českém školství říct nemůžeme, pak je k ničemu.

Pokud se podíváme na libovolnou tuzemskou diskusi o školství v posledních dekádách, všimneme si, že se vlastně nikdy nemluví o dětech. Hovoří se o financování, platech, rámcových osnovách, jednotných přijímacích zkouškách, počtech pokusů na přijímací zkoušky, o povinné maturitě z matematiky a podobně. Nikdy ale nezazní otázka, jak to udělat, aby každé dítě mohlo být tím, čím chce. Slyšíme naopak hromadu požadavků různých lidí a institucí na to, co oni od školství, tedy od dětí, chtějí, jak chtějí děti měřit a kolik jich pustí na jakou školu. Nic z toho není v zájmu těch dětí, vůbec nic.

Celé to vrcholí naprosto nehorázným opakujícím se požadavkem různých svazů průmyslu, že chtějí více dětí na učňácích. Ale dokonce ani tyhle nechutné požadavky, kterými si někdo osobuje právo rozhodovat o něčí budoucnosti, přičemž tuto budoucnost chce pro své zájmy zničit a zadupat do země, nevedou k okamžité rezignaci dotyčných a jejich vyloučení z veřejného prostoru.

A když se před pár lety konečně rozeběhl plán na inkluzi dětí do hlavního vzdělávacího proudu, rozjela se proti němu neuvěřitelná diskreditační kampaň, jejímž nechutným vrcholem byla kampaň deníku Blesk, z níž se mi pravidelně dělalo špatně, a rozhodně nejen mně. Nejvíce to odnášeli rodiče dětí, kterých se to přímo dotýkalo, a samotné děti, které si o sobě mohly číst, jak jsou k ničemu.

Ale kupodivu to nevedlo k tomu, že by šéfredaktor Blesku Radek Lain musel chodit výhradně kanály, protože to by se zcela nevyhnutelně stalo ve společnosti, v níž by byly zájmy dětí na prvním, a nikoli posledním místě. V takové společnosti by pod ním a pro něj nikdo nepracoval, nikdo by si o něj ani neopřel lopatu.

A tahle debata o vzdělávání se odehrává ve světě, který čelí prohlubující se a v zásadě již nezvratné destrukci klimatu, za což nesou odpovědnost titíž lidé, kteří by děti nejraději už ve školce selektovali a půlku z nich poslali k pásům a lopatám.

Důvodů je mnoho. Tím hlavním asi je, že nenajdeme jeden problém, který bychom mohli vyřešit nebo vypnout. Řešení dokonce ani nezáleží pouze na nás.

Říká se, že když dáte žábu do kotle a vodu v něm ohříváte postupně, žába nic nepozná a uvaří se. Ověřoval jsem to a není to pravda. Zato máme velmi pečlivě zdokumentované, že my lidé si pod vlastní kotel sami přikládáme; tvrdíme, že to jinak nejde. Přitom máme v rukou extrémně komplexní a také velmi přesný popis budoucnosti, která se postupně naplňuje ve svém pesimističtějším scénáři – odškrtáváme milníky, které jsme minuli o dekády dříve, než se myslelo. Jenže my na to koukáme, krčíme rameny a dál přikládáme pod kotel.

Pokud stále nic neděláme, nebo tedy ne dost, protože něco se přece jenom děje, tak je to proto, že tuto krizi nebereme vážně. Nějak věříme, že kdyby to vážné bylo, někdo by s tím něco udělal. Vážně jsme vzali koronavirovou epidemii a dokázali jsme svět obrátit vzhůru nohama, abychom ji zastavili. Celkem vážně bereme myslím i tu obludnou válku, kterou vede Rusko na Ukrajině, a v mnoha ohledech jsme udělali do té doby nemyslitelné, abychom Putina zastavili, byť stále ne dost.

V případě klimatu nám ale chybějí bezprostřední smyslové vjemy. Možná kdybychom začali na slunci hořet nebo by náhlá přílivová vlna spláchla půlku kontinentu… I když kdoví, před očima nám zkolabovaly české smrkové lesy, jak těm uklizeným plantážím říkáme, a nic se nestalo, nikdo za to nemůže, nic se neděje. Spotřebováváme veškerou energii na udržení představy, že svět musí pokračovat tak, jak je – i kdyby měl za pět minut zkolabovat.

Představme si, že by se kdosi pokusil zavést systém, ve kterém žijeme, na nějaké alternativní planetě. Že by se pokusil obhájit třeba nutnost exploatace přírodních zdrojů, kdy má někdo právo vytěžit a spálit kus planety a tvrdit, že to tak být musí a všechno je to jeho, a stát by zde byl od toho, aby toto jeho právo chránil všemi prostředky. Že by se kdosi pokusil obhájit systém, ve kterém jedno procento obyvatel vlastní většinu zdrojů a bohatství nebo kde ženy za stejnou práci dostávají méně peněz a nesou na svých bedrech veškerou tíhu péče o děti.

Zkrátka že by se kdosi pokusil obhájit systém, který vede k destrukci života, a obyvatelé oné planety by odsouhlasili, že je to super nápad, a že co bude zítra, je jedno. Ať si děcka najdou nějakou jinou planetu, která zrovna nebude hořet. Ani ty žáby by to neodkývaly, neodkývala by to ani plíseň na zdi.

Náš svět, systém, ve kterém žijeme, není legitimní, a proto není legitimní ani jen tak sedět a dívat se jinam.

Ptát se musíme obráceně: Nakolik je v pořádku ráno vstát a jít do práce, pokračovat v té stejné trajektorii pořád dokola? Jestliže pohlédneme na náš svět jako na neudržitelnou dystopii, potom se znovu stane možným bezmála všechno. Pokud se na svět podíváme z perspektivy konce, možná uvidíme nový počátek.

Já bych to asi nespojoval, byť to má podobnou formu písmenek a slov ve větách. Román je možnost něco promyslet, prožít a procítit jiným způsobem, což se týká i autora samotného. Umožňuje prozkoumat nemožné, nemyslitelné i nehorázné. Když usedám ke psaní článku, obvykle vím, jak bude vypadat od začátku do konce. Když jsem začal psát Destrukci, znal jsem začátek a doufal jsem v nějaký konec – ale kniha se vydala jinudy.

Vlci se vracejí do českých hor, pokud se tedy shodneme na té kolektivní fikci vydávající naše vyšší kopce za pohoří a potoky za řeky.

Mám také pocit, že roste počet lidí, kterým není všechno jedno, a že se snad nastupující generace již tolik netrápí názory generací starších, názory mnohdy již zcela pomatenými a šílenými.

Dokonce se ani netrápí okovy přisouzených identit a neváhají prozkoumávat nové či neznámé možnosti vlastní existence, přičemž pro to všechno poskytuje tahle země přece jen lepší zázemí, než je tomu v Polsku nebo na Slovensku.

Naději vidím v tom, že navzdory všemu konec není předurčen. Vždyť i věci jako demokracie, nezcizitelná lidská práva, volný víkend, dostupné zdravotnictví nebo sociální stát byly kdysi nehoráznými myšlenkami, o nichž lidé hovořili tiše a potají, a přesto se staly – a nestaly se samy od sebe. Vývoj v mnoha zemích ukazuje, že žádný stav není trvalý ani nezvratný a o každý milimetr svobody je třeba bojovat. Buď budeme pole možností rozšiřovat, nebo se to pole bude zmenšovat. Nic mezi tím není.

Rozšiřovat se musí pro všechny a možné je to pouze tam, kde mají lidé kde bydlet a nemusejí se bát o svou existenci. Rozšiřovat se může pouze na planetě, která nezkolabuje. Jsme součástí biosféry a neseme za ni plnou odpovědnost, a jakkoli to může znít pateticky, já tuto odpovědnost vnímám. Nechci umírat s pocitem, že jsem se o nic nepokusil, protože jsem měl strach, abych u toho nevypadal trapně.

Myslím, že každý, kdo něco dělá, dodává také odvahu někomu dalšímu. Je strašně důležité vidět a slyšet, že okolo vás jsou lidé, kterým na tomhle světě záleží, že nejste sami.

A k tomu všemu mám dvě děti, takže prostě není možné jen tak ležet v posteli a nedělat nic. To bych jim nikdy nedokázal vysvětlit.