V labyrintu stařecké demence. Florian Zeller získal Oscara i Evropskou filmovou cenu

Psaní je pro mě jako snění, teprve když výslednou hru vidím na jevišti, dojde mi, co jsem to vytvořil. A u Otce jsem takto s překvapením zjistil, jak silně na něj publikum reaguje. Každý večer po představení na nás u divadla čekali diváci, ani ne proto, aby nám gratulovali, ale aby s námi sdíleli vlastní příběhy. To byl pro mě velký zážitek. A napadlo mě, že film by dopad emocí mohl ještě zintenzivnit. Smyslem tohoto díla je dostat publikum do hlavy hlavního hrdiny, tak aby i sami diváci pochybovali o tom, co se děje, aby i oni přicházeli o své jistoty. A filmový jazyk může nabídnout subjektivnější zážitek než divadlo.

Jako divák mám rád, když se po mě chce, abych byl aktivní. Nebaví mě být jen pasivní pozorovatel, radši si sám ve své hlavě vyprávění skládám dohromady. I Otec je koncipovaný jako puzzle: musíte si jeho dílky seskládat, aby dávaly smysl. Proto příběh obsahuje tolik rozporů – nutí diváky zůstat aktivní.

Musejí se zamýšlet, kde se to zrovna ocitli, kdo je kdo, jestli se tahle scéna odehrává před, nebo po té předchozí. Ocitnou se spolu s protagonistou v labyrintu a zoufale z něj hledají cestu ven. Až se nakonec dostanou do bodu, kdy už je toho chaosu a rozporů tolik, že nezbývá, než je přijmout. Tak jako hlavní hrdina Anthony, který si musí připustit, že už nikdy nebude rozumět všemu, co se kolem děje. Teprve pak dokážete celý příběh pochopit: ne na racionální rovině, ale na té emocionální. Zjistíte, že když na chvíli odložíte rozum, můžete věcem rozumět srdcem.

Zčásti používám atmosféru thrilleru k odvedení pozornosti. Ostatně představitel hlavní role Anthony Hopkins představuje díky svým předchozím slavným postavám thrillerový prvek sám o sobě. Především to ale pomáhá, aby se publikum navázalo na hrdinův úhel pohledu. Pokud jste někde, kde to považujete za svůj domov, a najednou se tam zjeví kdosi neznámý a začne vám tvrdit, že ne, že tady bydlí on, působí to dost děsivě.

Později se ovšem film vydá jiným směrem, začne zkoumat jinou atmosféru a pod tváří Anthonyho Hopkinse, o němž si myslíme, že ho známe, se objeví nový herec. Přesně jako když se vaše babička vlivem nemoci stane někým, koho nepoznáváte a kdo nepoznává vás.

Všechno vždycky začíná snem. Od momentu, kdy jsem o svém filmu začal snít, představoval jsem si ho s jedinou tváří – s tváří Anthonyho Hopkinse. Toužil jsem snímek natočit s ním a pro něj. Věřil jsem, že v té roli bude zdrcující. To je i důvod, proč jsem Otce udělal v angličtině, a ne v mé rodné francouzštině.

Když jsem se s touhou obsadit tuhle hollywoodskou hvězdu svěřil producentům a svým kamarádům, všichni se mi vysmáli, sice laskavě, ale nikdo tomu nevěřil. Já jsem však typ člověka, co věří, že je něco uskutečnitelné, až do okamžiku, kdy se prokáže opak. Poslal jsem proto scénář Hopkinsovu agentovi s přesvědčením, že se určitě ozve. A ozval. Když mi jeho agent zavolal, že se mnou chce Anthony Hopkins posnídat, na nic jsem nečekal a sedl na letadlo do Los Angeles. Byla to asi nejdůležitější snídaně v mém životě.

Nejdřív jsem byl z tak obrovské star nervózní. Ale rychle jsem pochopil, že naše spolupráce bude snadná, protože jde o velmi pokorného a inteligentního herce. Když říkám pokorného, myslím tím, že chce na place sloužit něčemu většímu, než je on sám. Příběhu, emocím a vizi, pokud ji jako režisér máte. Hned jsem cítil, že mi dá prostor natočit přesně ten film, jaký mám v hlavě. A následně se z nás stali přátelé.

Nechtěl jsem, aby Tony jen vytvářel postavu, aby imitoval starého nemocného muže. Tak by totiž ten film neožil, zůstalo by v něm moc klišé. Chtěl jsem po něm, aby se před kamerou ocitl zcela nechráněný, aby se neschovával za postavu, za scénář. Požádal jsem ho, aby využil vlastní emoce a vlastní vědomí smrtelnosti, aby prozkoumal pocity, které do té doby neznal. Tony je herec, který má rád věci pod kontrolou. Já ho žádal, aby přijal za své, že nemůže kontrolovat vůbec nic. O tom totiž příběh Otce je. Hledali jsme pravdu a mohli jsme se k ní dostat, jen pokud bude Tony před kamerou sám za sebe. Do filmu tak pronikly i jeho strachy, jeho pocit ztracenosti.

Ano, vychovávala mě babička, a když mi bylo patnáct, začala trpět stařeckou demencí. I já jsem pak zažil ten pocit bezmoci, kdy zoufale chcete někomu pomoct a dojde vám, že láska k tomu nestačí.

Využil jsem své vzpomínky, nechtěl jsem ale ten příběh vyprávět zvnějšku. Takových filmů už existuje hodně. Některé jsou velmi dobré, ale všechny jsou trochu stejné, víte, kam příběh směřuje. Já chtěl vytvořit něco, co vás rozruší, rozhodí.

Každý z nás má, měl nebo bude mít blízkou osobu, které se zmocní demence či nějaká podobná choroba. Každý z nás bude čelit dilematu, co dělat s člověkem, kterého milujete, ale který začal ztrácet sám sebe. Příběh vypráví o okamžiku v životě, kdy se stanete rodičem svého rodiče.

I proto pro mě jeho srdce tvoří postava dcery v podání Olivie Colmanové. Musí rozhodnout, jestli povede svůj život, nebo život svého otce. Emoce a strach spojené s tímto rozhodnutím se týkají nás všech. A film vás dokáže přimět si je prožít, a přesáhnout tak sebe samotné.

Díky jeho překladům mých her je už mezi námi vybudované silné přátelství. Vznik divadelní hry není jenom o tom, že ji musíte napsat. Patří k tomu zkoušky, premiéry, cestování, a to vše jsem s Christopherem opakovaně sdílel. Mám ho rád, je to skvělý autor.

Ke scénáři Otce jsem ho potřeboval, protože jsem Francouz, zatímco příběh se odehrává v Londýně. On zajistil, aby jeho britské zasazení bylo uvěřitelné. Scénář jsem napsal francouzsky, Christopher ho přeložil a pak jsme společně probírali větu po větě. A vůbec jsme dlouze rozebírali atmosféru celého filmu, aby nebyla příliš „francouzská“.

Zatím se mi to těžko posuzuje. Předně mi přinesl velkou radost. A nejspíš mi pomohl i se vznikem dalšího filmu. Nechci totiž točit jen proto, abych něco natočil. Chci vytvářet ty filmy, které jsem si vysnil. A vždy mám o nich velmi přesnou představu. Otec mi pomohl, abych též Syna mohl udělat po svém.

Poprvé jsem Otce divákům ukázal na festivalu Sundance v lednu 2020 a byl to velmi silný zážitek. Jenže pak propukla pandemie. Všechno najednou bylo virtuální a s živým publikem jsem se už v kině nesešel. Přitom na kině i divadle nejvíc miluju právě to, že tam jste s lidmi, sdílíte s nimi čas a prostor a poté vás společný zážitek spojí, nejste už úplní cizinci. Bylo proto poněkud surreálné uvést svůj první film v tom nejhorším možném roce.