Umělecké dílo života. Goethe jako košatý strom, který všechny zastínil

Jaký byl proces jeho utváření a kdo všechno se na něm podílel? I na to hledá odpovědi kniha Goethe. Umělecké dílo života (přeložil Pavel Váňa, CDK 2020).

Jejím autorem je německý filosof Rüdiger Safranski (1945), který už dříve vydal oceňované životopisy Schopenhauera, Heideggera, Nietzscheho či Schillera. Ty, kteří nemají důvěru ve filosofii, by ovšem profese autora neměla odradit, protože recenzovaná publikace je pokusem vykreslit hlavní postavu ve vší její mnohostrannosti, nakolik je to v rámci jedné knihy vůbec možné.

Safranski líčí Goetha jako bytost, která už od dětství všechny síly věnovala objevování světa: „Troufá si na hodně věcí, a přesto k nim má úctu. Doma ho všichni milují a on je spokojen se vším, co dělá.“

Zvláště následkem nadšeného přijetí Utrpení mladého Werthera pak Goethe relativně brzy dosáhl bezprecedentního spisovatelského úspěchu. A také díky tomu získal jakousi základní sebejistotu a důvěru ve svět, které ho pak provázely takřka celý život.

Autor to dokumentuje třeba následující historkou: Uprostřed jednoho pozdějšího veřejného projevu Goethe zapomněl, jak chtěl dále pokračovat. Místo toho, aby zpanikařil, minimálně deset minut se pevným a klidným pohledem rozhlížel po svých posluchačích, kteří prý byli kouzlem jeho osobnosti jako uhranutí. Poté v řeči pokračoval, a to „volně a vesele, jako by se nic nestalo“.

Zároveň ale Safranski ukazuje, že i jeho hrdina zažíval odmítnutí a neúspěchy. Zvláště těžce nesl, jak malý ohlas v přírodovědeckém světě zaznamenal jeho spis Nauka o barvách. A to nemohl tušit, že lékař a fyziolog Emil du Bois-Reymond o knize později prohlásí, že šlo o „mrtvě narozené dítě diletantského samouka“.

Goethe v Nauce o barvách, v níž chtěl vnést do vědy „poetického ducha“, polemizoval s newtonovským chápáním podstaty světla, totiž že se bílé světlo skládá z jednotlivých barev. Podle Goetha barva vzniká, když „světlo narazí na temnotu“. V knize ale také popsal účinek barev na člověka, což byl podle nedávného článku v časopise Vesmír vůbec první soustavný počin tohoto druhu. A i podle Safranského zůstávají Goethova pozorování fyziologie barevného vnímání dosud v platnosti.

Ve své době ovšem Goethe nelibě nesl, že je Nauka o barvách chápána jako „dokument estetické, nikoli vědecké zkušenosti“. Ostatně i dnes oslovuje hlavně umělce nebo vědce spíše alternativního zaměření, jak ukázala například kniha amerického fyzika a antroposofa Arthura Zajonce Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli (česky 2015).

Goethův hněv a pocit zneuznání byly tak velké, že dokonce záměrně snižoval své zásluhy a věhlas spisovatele, aby tím zvýšil svůj význam přírodovědný: „Na nic z toho, co jsem vykonal jako básník, nejsem přehnaně pyšný. V mé době žili znamenití básníci, ještě znamenitější žili přede mnou, a budou takoví i po mně. Že jsem ale ve svém století v obtížné vědě nauky o barvách jediný, kdo ví to pravé, na to jsem pyšný, a mám tudíž vědomí nadřazenosti nad mnohými jinými.“

Za relativním neúspěchem knihy Goethe dokonce tušil spiknutí k vlastnímu umlčení. To byl samozřejmě nesmysl: nakladatel byl ke spisu naopak nanejvýš vstřícný, ač se obával, že mu drahá kniha přinese finanční ztrátu. Což se navíc nestalo: „Jako ozdoba knihovny se toto dílo hodilo vždy,“ říká Safranski sarkasticky.

Goethovi se kromě vědeckých neúspěchů pochopitelně nevyhýbaly ani pocity nešťastné lásky, jejichž stopu Safranski nachází v Utrpení mladého Werthera. I když jeho titulní postavou je především muž, který přečetl příliš mnoho krásné literatury a „jehož city vycházely víc z četby než ze života“.

Safranski cituje Goethův vlastní dopis: „Budu klidný do chvíle, než vstoupím do jejich domu. A tam mé srdce začne bušit, a když ji uslyším přicházet nebo mluvit, rozbuší se ještě více a po jídle hned odejdu.“

Podle Safranského se při čtení takových pasáží stáváme svědky toho, jak z proudu uvolněného psaní výrazně vystupuje skvostná věta, aby se pak uchovala v jakémsi Goethově „vnitřním archivu“ pro pozdější použití. Krátce poté si Goethe poznamenává: „Můj dopis je slušný základ pro nějaké dílko.“ A skutečně ho tak i použil.

Ne všechna Goethova díla musíme nutně číst jako přímý odraz jeho života, ale je ho biografie jistě poskytuje jeden z možných kontextů, jak tato díla vnímat.

Hojné Goethovy vztahy se ženami líčí Safranski trochu méně harmonicky, než jak je vykreslil sám spisovatel ve své autobiografii Z mého života. Báseň i pravda. Někdy jej za ně dokonce otevřeně kárá, jindy ho kritizuje oklikou přes mravokárné poznámky Goethových současníků. Zabývá se také peripetiemi komplikovaných vztahů Goetha s jeho přáteli, ať to byli Johann Gottfried Herder, Johann Kaspar Lavater či Friedrich Schiller.

Vztah s posledně jmenovaným básníkem Safranski vykládá jako velmi silný hlavně proto, že se v něm oba ideálně doplňovali: „Když u jednoho směřuje všechno k ideji a u druhého k názornosti, pak bude moct každý z nich tomu druhému předat něco ze sebe: idea získá smyslový rozměr a názornost bude oduševněna.“

Goethe neváhal pro vztah se Schillerem použít platonskou metaforu lidí coby neúplných bytostí, které hledají svůj ztracený protějšek jako žádoucí doplnění vlastního celku: „Stává se zřídka, že by lidé navzájem tvořili polovinu toho druhého, neodpuzovali se, nýbrž navazovali na sebe a doplňovali se.“

Poněkud méně prostoru pak Safranski věnuje Goethovu vztahu s Christiane Vulpiusovou, původně dělnicí v dílně na umělé květiny. Goethe se s ní oženil až po letech společného soužití, když bylo jejich synovi Augustovi sedmnáct.

Mnozí známí mu tento vztah vyčítali a pejorativně líčili jejich domácnost: „Nic není jednoduššího než jeho nynější domácká atmosféra. Večer sedí ve vytopené jizbě, bílou formanskou čepici na hlavě, v moltonové kazajce a dlouhých flaušových kalhotách, v sešlapaných pantoflích a shrnutých punčochách v křesle, zatímco se jeho malý hošík houpe na jeho noze, na druhé straně donna Vulpia v pletených punčochách. Takové je to tedy rodinné zátiší.“

Sám Goethe ovšem takový život shledával jako vcelku potěšitelný a dobrý.

Díky kariéře výmarského dvorního rady a ministra se Goethe pohyboval v nejvyšších společenských kruzích a byl rovněž povýšen do šlechtického stavu. Existují ovšem mnohá svědectví, že se s tímto prostředím úplně nesžil, respektive že v něm vystupoval přehnaně upjatě, formálně a nemotorně, čehož si byl zřejmě i sám vědom.

Se sasko-výmarským vévodou Carlem Augustem, v jehož službách působil, se ovšem rád toulal krajem a nocoval ve stodolách a myslivnách, tábořil a bruslil (bruslení byla první novinka, která byla z Goethova popudu na výmarském dvoře zavedena). Mladý vévoda si chtěl prožít divoká studentská léta a Goethe jeho dobrodružství podněcoval a následně zase mírnil.

Jeho obratnost i podle dobových pozorovatelů totiž „odjakživa“ spočívala v tom, že „pošlapal veškeré konvence, ale přitom vždy hleděl na to, kam až se ještě může odvážit“.

Sám Goethe rád cestoval inkognito, přičemž si pro své hříčky s převlékáním volil zpravidla sociálně níže postavené role. Sliboval si od toho, že se „dozví pravdu“. Připadalo mu, že v takových případech jsou k němu otevřenější nejen ostatní, ale „že se otevíral také sám pro sebe a objevoval u sebe nové stránky“. Jak Safranski paradoxně dodává, v dobrovolném umenšení vlastního významu nacházel Goethe překvapující vystupňování sebe sama.

Safranski v knize vystupuje jako citlivý interpret, ne jako prokurátor, který chce svého hrdinu z něčeho usvědčit. Ne vždycky s Goethem souhlasí, ne všechny legendy potvrzuje (nepotvrzené zůstávají sebevraždy čtenářů po vydání Utrpení mladého Werthera, a ani slavné „více světla“ prý Goethe na smrtelné posteli nepronesl). Přistupuje k němu kriticky, ale s velkým porozuměním pro jeho vnitřní bohatost a rozpory, s nimiž se ani sám netajil.

A nakonec podepisuje to, co o Goethovi prohlásil básník Heinrich Heine – že to byl „košatý strom, který všechny zastínil a nechal je uschnout. Pro pobožné byl příliš pohanský, pro moralisty příliš erotický, pro demokraty příliš aristokratický“.

Safranski v závěru zmiňuje i to, že němečtí autoři mladší generace obecně Goethova díla příliš rádi neměli. Kupříkladu kritik Wolfgang Menzel ve svém Literárním listě záměrně ignoroval Goethovo úmrtí (1832). Sté výročí jeho narození proběhlo roku 1849 téměř bez povšimnutí. Zato dnes můžeme (také díky Safranskému) vnímat Goethovu aktuálnost: pokud už ne jeho díla, tak jeho příkladu bohatě prožitého života, který často překračoval konvence, ale většinou ne destruktivním způsobem.