Těžký rok 2022. Esej sociologa Daniela Prokopa

Chystaná opatření v prvních dvou oblastech kombinují dobrá a daty podložená rozhodnutí s dílčími chybami a váháním. U daní a úspor pak zatím vláda zůstává u líbivé představy, že lze rozdávat daňové dárečky, redukovat příjmy na úroveň rozvojových zemí – a zároveň mít moderní stát s kvalitními veřejnými službami.

Začněme epidemií covidu. Vláda v souladu s doporučením odborníků otevřela vydávání posilujících dávek, které více chrání i před variantou omikron, pro celou dospělou populaci. Správně zavedla také povinné a pravidelnější testování ve školách a na pracovištích, které se má navíc týkat i očkovaných. Právě na pracovištích totiž probíhá v české společnosti velká část kontaktů.

Podle našeho výzkumu Život během pandemie testováním na podzim procházelo jen okolo čtyřiceti procent těch, kdo byli v kontaktu s nakaženým či měli symptomy covidu. Viděli jsme tak jen malou část epidemie. Zřejmě i proto a kvůli přísnějším pravidlům pro příjem do nemocnic nyní z dat Českého statistického úřadu zjišťujeme, že podzimní nárůst úmrtnosti byl výrazně vyšší, než ukazují oficiální covidové statistiky.

Rozšíření testování na pracovištích pomohlo zkrotit epidemii na jaře 2021. Dnes je tento krok rovněž nutný, protože přicházející vlna omikronu svým očekávaným rozsahem zahltí standardní systém testování a karantén. Objevují se názory, že s rychle se šířícím omikronem nemá cenu bojovat. Ale je rozdíl, zda Českem projde za čtyři týdny, nebo za osm týdnů. Proč?

Zaprvé bude mít délka vlny vliv na zahlcení nemocnic. A s tím kromě úmrtnosti i na míru odkladů jiné péče a prevence, za které budeme pykat ještě roky. Zadruhé bude z délky vlny vycházet počet karantén a izolací, kdy hrozí ochromení části ekonomiky a společnosti. A konečně zatřetí: zpomalení vlny nám dá čas na vydávání posilujících dávek, které výrazně snižují riziko těžkého průběhu nemoci. Na konci prosince mělo podle výzkumu Život během pandemie tři dávky očkování nebo prokazatelnou hybridní imunitu (očkování a prodělání covidu) 35 procent dospělých. Toto číslo rychle stoupá – ale bohužel pozdě.

Tím se dostáváme k nedostatkům vládní strategie. Kabinet asi správně vsadil na to, že nebude zavádět příliš restrikcí mezi svátky. Chybou ale myslím bylo, že vláda tuto dobu nevyužila k prodloužení nouzového stavu a na to navázanému rychlému prosazení změny zákona, aby očkovat mohli i lékárníci, a k vybudování nových očkovacích center v periferních regionech a středně velkých městech.

Právě tam sledujeme problémy s vydáváním třetích dávek. Chce ji 82 procent očkovaných a výdej je zhruba na 55 procentech. Mezi staršími lidmi, kde je ochota ještě vyšší, se booster nedostává zejména těm bez maturity a z měst mezi 20 a 99 tisíci obyvateli. Méně vzdělaným často chybí podpora ze strany dětí, informace a schopnost se online registrovat. Ve středně velkých městech zase často absentují očkovací centra, případně není dostupná síť nemocnic nebo je příliš vzdálené větší město, kde se dá naočkovat.

Pomoct by mohlo právě očkování v lékárnách, které využívá minimálně osm států EU, včetně těch s nejvyšší proočkovaností posilující dávkou (Velká Británie, Portugalsko, Dánsko).

Změna zákona a otevření nových center se bohužel do nástupu omikronu už nestihnou. Vláda by na tom přesto měla začít urgentně pracovat – v případě nezvládnutí epidemie jde obojí urychlit v nouzovém stavu. Pojišťovny by měly obeslat zejména seniory dopisy s instrukcemi o nejbližším místě, kde se lze naočkovat bez registrace. A vláda by měla maximálně tlačit na praktické lékaře, kteří v očkování zůstali daleko za sliby svých asociací.

Vláda zřejmě správně přistoupila ke zkrácení karantén a izolací, které by při velkém počtu nakažených, jenž se v souvislosti s omikronem očekává, mohly ochromit chod společnosti. Poněkud nejasně ale definuje ukončování izolací negativním testem – musí proběhnout v den návratu do práce, není ale jasně řečeno, zda před vstupem na pracoviště, či až na pracovišti.

Jako problematický se pak ukazuje nápad na takzvanou pracovní izolaci, určenou lidem z kritické infrastruktury. Ve zdravotnictví bylo i při předchozích vlnách běžné, že kolegové nakaženého pracovníka, co sami nejsou pozitivní, chodili místo karantény za zpřísněných podmínek do práce. Uvolnit ale tento systém i pro lidi s pozitivním antigenním testem?

Vláda se bojí, aby zbytečně nenechávala doma lidi s falešně pozitivním testem. Reálně ale riskuje, že kritické profese naopak poškodí. U antigenních testů platí, že počet lidí, které ty falešně pozitivní vyřazuj í, se v čase nemění. Ale s rostoucí epidemií stoupá počet lidí, u nichž testy správně určí covid. Na vrcholu epidemie bychom tedy do práce pouštěli lidi, u kterých je vysoká pravděpodobnost, že jsou skutečně nakažení.

Režimová opatření na pracovištích nejsou stoprocentní, „pracovně izolovaní“ by mohli i za dobu, než je pozitivní PCR test pošle definitivně domů, nakazit své kolegy, a nakonec můžou z kritické infrastruktury vyřadit více lidí než prvotní izolace.

Existují lepší řešení. Dát těmto pracovníkům při záchytu na doma pět antigenních testů s tím, že do práce se mohou vrátit, když jim dva dny po sobě vyjde test negativně a nemají symptomy. Tím se doba izolace zkrátí. Anebo je do případného negativního výsledku citlivějšího PCR testu, se kterým se stejně počítá, nechat doma.

Vůbec přitom nevíme, zda budou pracovní izolace potřeba. Problémem nejsou jednotky procent pozitivních antigenních testů, ale hlavně karantény, tedy vyřazování kontaktů nakažených. Vláda by také společnosti zbytečně signalizovala, že je v pořádku být s pozitivním testem na pracovišti. A tím zpochybnila smysl testování, případně snížila vnímanou rizikovost epidemie.

V době psaní tohoto článku Fialův kabinet o opatřeních váhal. To, nakolik se odliší od kabinetu Babišova, přitom závisí i na tom, zda dokáže porozumět datům a třeba i uznat a napravit chybu.

Mělo by být rovněž jasné, že i při kratších karanténách a izolacích pracovníkům hradí výpadek příjmů takzvaná izolačka a firmy mohou náklady na náhrady mezd čerpat z programu Antivirus A. Právě motivace a pochopení smyslu dělí v epidemických opatřeních ta levná a efektivní od příliš drahého divadla.

Druhou výzvou pro nadcházející rok je energetická krize. Podle výzkumů naší agentury PAQ Research letos průměrné domácnosti narostou ceny za energie zhruba o 900 korun měsíčně. Většině trochu méně, ale řadě domácností naopak výrazněji. Problém je, že o srovnatelnou částku narostou výdaje bohatým i chudým domácnostem, samostatně žijícím důchodcům i větším rodinám. Vysokopříjmoví tak zvýšení cen pocítí relativně málo, kdežto pro řadu důchodců a nízkopříjmových občanů může být likvidační.

Proč jsou nárůsty cen energií v populaci relativně rovnoměrné? Výdaje totiž závisí na velikosti bydlení, zateplení domů a oken a úspornosti topení a spotřebičů. Už náš loňský výzkum Rozděleni klimatem? pro Český rozhlas upozornil, že právě kvůli těmto faktorům zdražování energií postihne hlavně nižší třídy, které navíc do zateplení či výměny topení nemohou investovat a v případě důchodců si často také neumějí vyjednat lepší tarify či změnit dodavatele.

Oproštění energií od výběru DPH a příspěvku na obnovitelné zdroje, jak s ním přišla Babišova vláda, problém nevyřešilo. Toto opatření stálo dvě až tři miliardy měsíčně. Obyvatelům přitom plošně ušetřilo pár stovek – řada z nich to ale nepotřebovala, a naopak nejpostiženějším to příliš nepomohlo. Dlouhodobě by si určitě část z pohybu DPH jako vždy ukrojili dodavatelé. Navíc by se zakonzervovala celkově vysoká poptávka, což může udržet vyšší ceny.

Nová vláda se vydala výrazně lepším směrem, který ale není bez rizik. Klíčovým opatřením, jež může pomoci statisícům nejpotřebnějších, je změna parametrů příspěvku na bydlení. Ten lidem, kteří dávají na bydlení více než třicet procent příjmů (v Praze třicet pět procent), pokryje rozdíl mezi touto hranicí a jejich náklady. Například důchodce s příjmem patnáct tisíc, který na bydlení dává sedm tisíc, má nárok na příspěvek dva tisíce.

Problémem této dávky dosud bylo, že uznatelné náklady byly stropované takzvaným normativem. Například u našeho důchodce si stát řekl, že „normální“ výdaje jsou maximálně 5600 korun a nic nad to se nepočítá. Mohl tak maximálně dostat 600 korun, a to i pokud by mu kvůli cenám energií náklady vzrostly na deset tisíc. Fialova vláda stropování příspěvků výrazně uvolnila a zároveň dávku povolila čerpat i lidem bydlícím v podnájmu.

Uvolnění příspěvků na bydlení je násobně levnějším opatřením než vynulování DPH. Ale nese s sebou jiné problémy. O této dávce se moc neví, žádost je složitá a některé věci musíte dokládat opakovaně, část lidí to navíc celé vnímá jako doprošování. Aby příspěvek pomohl stovkám tisíc potřebných, musejí se žádosti zjednodušit a stát o téhle možnosti musí chudší důchodce a rodiny přímo informovat a pomáhat jim.

Zároveň na příspěvek většinou nedosáhnou lidé s hypotékou (úvěr se nepočítá do nákladů na bydlení). A také na něj máte nárok až po třech měsících, kdy vaše náklady překračují určenou mez. Příspěvek tak zachytí problémy lidí, kterým energie narostly přechodem na takzvané dodavatele poslední instance opravdu skokově, se zpožděním. Pro oba případy by měl stát výrazně zjednodušit možnost dosáhnout na existující dávky okamžité pomoci.

Právě na těchto drobných změnách závisí, zda bude vláda v boji s energetickou krizí úspěšná a zda tím inspiruje hlubší změny v sociální politice tak, aby se dařilo pomáhat potřebným včas a bránit jejich propadu do chudoby, anebo zda zátěž zůstane majoritně na lidech.

Třetí výzva – omezit nárůst zadlužení – bude nejsložitější. Zatím vláda bohužel pokračuje v trendu, který nastavila líbivá a nerealistická předvolební kampaň SPOLU.

ANO a ODS loni zarazily do rozpočtu obrovskou daňovou sekyru. Snížení sazeb daní z příjmu, zrušení daně za převedení nemovitosti a snížení zdanění nafty – to vše nás dohromady stojí přes 120 miliard ročně. Nic z toho přitom nesouviselo s bojem proti covidu, nepomohlo nízkopříjmovým, daňové změny naopak zřejmě posílily inflaci. Spolu s nadzákonnými valorizacemi důchodů je to hlavní důvod, proč musí současná vláda hledat úspory či zdroje minimálně ve výši 200 miliard ročně.

Programové prohlášení vlády se o to nicméně ani formálně nepokouší. Naopak obsahuje další daňové dárečky, většinou kontraproduktivní a nesmyslné.

Daňové prázdniny pro rodiče pomohou opět jen nejbohatší pětině; zbytek pracovníků kvůli vysokým slevám už daně takřka neplatí. Převod jednoho procenta příjmu na důchod rodičů je administrativně náročný zmetek, který kritizovali i pravicoví ekonomové včetně Vladimíra Bezděka. Pracující k ničemu nemotivuje, místo solidarity povede ke zpětnému převádění „příspěvku“ od rodičů k dětem, je nespravedlivý k lidem, kteří mají jakkoli hendikepované či nízkopříjmové potomky. A opět by se ve výsledku jednalo o transfer peněz z nejchudších částí republiky do Prahy a bohatých center.

Využívání paušální daně pro OSVČ až do příjmu dva miliony by vedlo k tomu, že vysokopříjmoví OSVČ pracující ve švarcsystému v oblastech typu IT budou z nákladů práce platit na odvodech a daních okolo čtyř až pěti procent. V absolutních částkách tedy méně než zaměstnanec s minimální mzdou a až o šedesát tisíc měsíčně méně než zaměstnaný člověk se stejným příjmem.

V programu jsou i smysluplnější cíle – například snížení zdanění dnes opravdu hodně zatížených částečných úvazků, které by pomohlo mladým rodinám. A některé nesmysly jako snížení sociálních odvodů celkově o dva procentní body jsou podmíněny „konsolidací rozpočtů“, takže na ně naštěstí nedojde.

Celkově tedy vláda plánuje prohloubit propad daňových příjmů o další desítky miliard. Zvyšování jiných daní je spíše symbolické a v programovém prohlášení nenaleznete ani konkrétně popsané zásadní úspory.

Přitom možnosti ušetřit tu jistě jsou. Přes dvacet miliard ročně dáváme na podporu stavebního a penzijního připojištění s minimálními výnosy a velkými poplatky bankám. Zbytečné peníze jdou na institucionalizaci dětí v ústavech a přežívání rodin v azylových domech namísto obecních bytů.

Jak upozorňuje ekonom Filip Pertold, Česko má také nadstandardní počet policistů, vězňů s vysokou recidivou, roztříštěnou veřejnou správu s nadměrným množstvím obcí a nadstandardní výdaje na dotace podnikům. To vše stojí miliardy. Stejně jako předlužení stovek tisíc pracujících, které snižuje jejich daně a odvody a vyhání je do šedé ekonomiky.

Problém je, že i kdybychom v těchto oblastech a na digitalizaci ušetřili desítky miliard, ve vzdělávání a v sociálních službách peníze naopak chybí. Vláda chce přitom přidat desítky miliard armádě a investovat do vědy, výzkumu a transformace české ekonomiky. Její program tak nevychází o nižší stovky miliard. V tomto směru nemá cenu upínat se k drobným, ušetřeným za nižší růst mezd státních zaměstnanců.

Vláda by měla přestat lidem „mazat med“ kolem pusy. Česko před koronavirem na daních a odvodech vybíralo asi 34,9 procenta HDP. Daňová sekyra ODS a ANO výběr snížila někam k 33 procentům. Státy EU přitom průměrně vybírají přes 40 procent.

Příběh o státu s rozbujelými příjmy je předvolební výmysl. Problém Česka je, že má malé příjmy, které navíc utrácí špatným způsobem. A to nezměníte tím, že příjmy snížíte a strukturu výdajů nezměníte.

Měli bychom si konečně přiznat, že nemůžeme aspirovat na solidní stát západoevropského střihu s kvalitními veřejnými službami, a zároveň mít daňové příjmy států, které jsou buď rozvojové, či mají většinu služeb aspoň částečně privatizovaných.

Co to znamená prakticky? Zaprvé pojďme zapomenout na nesmyslné dárečky, udržme smysluplné části programu jako valorizace daňové slevy na poplatníka a nalezněme dodatečné daňové příjmy ve výši až sto miliard. Ideálně tam, kde působí menší distorze či kde jsou pozitivní externality. Podle mě lze sáhnout k vyššímu zdanění alkoholu, nemovitostí, k omezení švarcsystému snížením výdajových paušálů OSVČ v některých oborech, k oddlužení stovek tisíc pracujících a omezení šedé ekonomiky, k omezení slev, které čerpají jen vysokopříjmoví zaměstnanci, či k mírnému posílení progrese. Zdroje by přineslo i zavedení příplatků ve zdravotním pojištění pro lidi, kteří vynechávají screening rakoviny a další prevence nebo nejsou očkovaní a ostatní se jim pak skládají na léčbu. A nakonec je třeba maximální mezinárodní spolupráce na omezení úniků do daňových rájů.

Snaha rozpočet vyrovnat by potom samozřejmě musela obsahovat i zmíněné úspory na výdajové stránce nebo pomalejší plánované navyšování některých výdajů (armáda), aby se zvládlo pokrýt dlouhodobějšími úsporami.

Alternativní cestou k vyrovnanému rozpočtu jsou samozřejmě škrty. Pak ale vláda musí škrtat opravdu bolestivě. Například v rodičovské, kterou teče ročně přes 35 miliard. Rychle zvyšovat věk odchodu do důchodu. Zavést výraznou spoluúčast ve zdravotnictví i školství. Razantně omezit lokální dopravu. Škrtat i v programech typu podpory zaměstnávání lidí s hendikepem. Nebo ve financování soukromých škol, kam jde ročně asi deset miliard, ani o tom nevíme.

Těmito kroky se skutečně dají výdaje zredukovat klidně o sto miliard. Je však jasné, že s tímto programem by v Česku nikdo zvolen nebyl, a vláda, která by ho začala realizovat, by měla velmi krátké trvání.

Nezbývá nám tedy než začít mluvit o daních a výdajích narovinu. Nebo se smířit s obrovským a rostoucím zadlužením státu.

Vláda má ve svém programu řadu dobrých plánů v oblasti vzdělávání, státní správy a transformace průmyslu, snaží se zvolit racionální formu boje s energetickou krizí a premiéra Petra Fialu je třeba ocenit za neagresivní a nerozdělující rétoriku. Byla by škoda, kdyby tento kapitál promrhala další neupřímností, lacinou líbivostí a neudržitelností ve fiskální politice.