„Švejk není důvodem pro národní mindrák.“ Zemřel Miro Žbirka

Zprostředkovatelem mi byl bratrův smích. Ke Švejkovi jsem se poprvé dostal v okamžiku, kdy jsem seděl v dětském pokoji a o osm let starší bratr Jason četl nějakou knihu. Zas a znova ji odkládal a smál se. Dlouho. Pak se zase na chvíli začetl a opět vyprskl smíchy. Když se to stalo počtvrté, začalo mě to zajímat. Když si odskočil, knížku jsem mu sebral a uviděl, že jde o Osudy dobrého vojáka Švejka. Otevřená byla na stránce, kdy se Josef Švejk ocitne v blázinci a setká se s člověkem, který o sobě tvrdí, že je Cyril a Metoděj, aby mohl dostat dvě porce, jiný tvrdil, že uvnitř Zeměkoule je ještě jedna, která je větší než ta vrchní. Také jsem se musel začít smát. Bylo mi třináct nebo čtrnáct let.

Ta knížka neztratila za ta léta kouzlo, směju se s ní stejně, jako jsem se s ní smál tenkrát. Navíc objevuju vždy nějaký nový způsob, jak ji vnímat nebo chápat. Samozřejmě že jsem ji přečetl již několikrát, stala se z ní kniha, kterou můžu začít číst od jakékoliv strany. Stačí ji jen někde otevřít. Upřímně musím říct, že ji stále obdivuju.

Jeho výklad je složitý. Pro mě představuje kladného hrdinu, a to přesto, že prodává kradené psy. Nepřistihl jsem se, že by mě někdy naštval.

Myslím, že to souvisí s pojmem švejkovat.

Představuju si to i tak, že se snaží za každou cenu chovat jako Švejk, hraje si na něj. Málokomu to ale vychází. Když bylo třeba, vypil Švejk láhev rumu na ex. Být Švejkem není žádná legrace. Líbí se mi, že není sentimentální, že vám třeba půjčí opasek, když se rozhodnete spáchat sebevraždu. Švejk je chlap, se kterým intuitivně sympatizuju.

To ano, ve smyslu mít snahu někoho přechytračit, unikat povinnostem, o všem spekulovat. Během války v Kosovu jsem četl v britských novinách nepříliš lichotivá slova o národě Švejků, kterému se příliš nechce do války a který přemýšlí, jak se tomu vyhnout. Švejk se občas v debatách intelektuálů objevuje jako negativní rozvratník, jako postava, která si nedokáže vážit sebe sama. Často se setkávám s tím, že se lidi u nás za Švejka stydí a nechtějí se s ním ztotožnit. Často také zaznívá, že Češi mají nedostatek sebeúcty, a dává se to dohromady se Švejkem. Myslím, že to je jen špatná interpretace Haškova záměru. Stejně tak byly Švejkovi přiřčeny myšlenky anebo věty, které nevyslovil. Nikde jsem nečetl, že by pronesl: „To chce klid.“

Ano. Osobně jsem na Švejka pyšný, i když nejsem Čech, ale Slovák. Nespatřuji nic úchvatného v tom být hrdý na jakéhosi vojevůdce, který vyhrál několik bitev pro britské impérium. To mě ničím neuchvacuje, Švejk nastavil spoustě věcem zrcadlo. Netvrdím, že Švejk je nejlepší protiválečný román, ale myslím si, že se Haškovi podařilo nejlépe vyjádřit nesmyslnost války. Vemte si třeba fakt, že když vypukla první světová válka, lidé to zpočátku oslavovali, s nadšením vysílali vojáky na frontu, mávala jim celá města. Jásali i sami vojáci. Nevím, co je úchvatného na tom, že se někdo s radostí a nadšením hrne do války. Dovedl bych pochopit jen jediný důvod – sebeobranu. Není nutné se stydět za to, když se někomu do války jít nechce, není důvod cítit stud za to, že patříte k takovému národu, který neválčí, který má humanistické kořeny. To přece není důvod pro mindrák.

Chápu to jako pocit odpovědnosti velmoci za dění ve světě. Zasáhnout či nikoliv – ani jedna z obou alternativ, které se nabízejí, ale není ideální. Dobré řešení neexistuje, existuje jen méně špatné řešení. Ale ještě jednou k oné zmínce o národě Švejků, který se nežene s nadšením do války. Ta otázka se dá postavit i jinak. Ačkoliv jsem poloviční Angličan, a zdůrazňuji, že Angličané jsou velmi hrdí na svou minulost, nedokážu být hrdý na dobyvačnou politiku impéria například v Indii. Nic mi na tom nepřijde tak úžasně odvážné a krásné. Naopak mi připadá dobré, že Češi mohou být hrdí na to, že v posledních dvou třech stoletích neohrožovali okolní země svou armádou, a trochu nechápu, když sami sebe shazují nebo se za svou neagresivní minulost stydí.

Velmi často se zde například šermuje s větou „Měli jsme se bránit“ v souvislosti s lety 1938 a 1968. Osobně si nedovedu představit, jak se bránit útoku spojených vojsk Varšavské smlouvy, když odnikud nemohla přijít pomoc. Okupace je ostudný krok ne pro nás, ale pro útočníka. I v Británii se nám vytýká, že jsme se v roce 1938 sami nebránili, ale nikdy jsem nezažil, že by se někdo z mých britských přátel zastyděl za to, že nás představitelé státu za jeho prarodičů v čase Mnichova podrazili. Nestydí se za to, vlastně se tím ani příliš nezabývají. Druhá věc samozřejmě je, jak se po okupaci u nás zlomily některé charaktery.

Středoevropany mohl oslovit sice více i díky společným historickým souvislostem, ale vzhledem k celosvětovému úspěchu knížky v sobě nese něco, co čtenáře oslovuje. Přesahuje hranice podobně jako třeba Don Quijote. S ním mimochodem také sympatizuju, i když někomu může připadat jako hlupák. Zajímavé je, že někteří Angličané, které znám, Haškovu knížku četli pod pro mě nepochopitelným názvem Dobrý voják Smith. S Angličany ale mají Češi společnou jednu věc: potřebu každodenního humoru v obyčejných větách.

Když pracuju v Německu, tak mě v Hamburku někdo zastaví a řekne, teď vám povím vtip. Připojí ještě jeden a pak konec, jde se do práce. Natáčíme a nesmí se žertovat. V Londýně o něčem seriózně debatujeme a najednou zazní jedna jediná věta, která se promění ve vtip. Vtipy jsou stejně jako v Česku součástí běžné konverzace, hraje se tam se slovíčky, ani ve filmech se příliš nevtipkuje stylem, že někdo uklouzne, stačí zmínit už filmy Vlasty Buriana. Když se s vámi Angličan seznámí v hospodě, považuje za důležité dvě věci: být příjemný a dle možností také vtipný. Podobně Češi. Anglický humor je možná jen více skrytý a černý. A Angličané se také často neberou příliš vážně.

Jako každý jiný: tak, jak se navenek prezentujeme. A z té prezentace mám pocit, že se někdy sami shazujeme. Britové i Američané jsou také velmi citliví v otázkách emigrace a perzekuce menšin. Když se v médiích objeví zprávy, že je u nás utlačované romské etnikum, které chce emigrovat, okamžitě se to promítne do negativního názoru na Českou a Slovenskou republiku. Vzniká minimálně předsudek, který potom vyžaduje trojnásobné úsilí, abyste Brita přesvědčil, že situace je jiná, že se změnila.

V Británii jsou v otázkách etnických menšin supercitliví, mluva vyžaduje volbu přesných formulací, aby nikoho neurážela. Je nepřípustné, aby někdo řekl větu, kterou jsem včera slyšel u nás v televizi, že tuhle práci by v Americe dělali leda černoši. My to tak citlivě bohužel nevnímáme, nejsme tak ohleduplní. Za taková slova byste v Anglii dostal facku a nikdo by se s vámi nebavil, považovali by vás za hlupáka. Cesta k tomuto porozumění a vzájemnému respektu byla velmi bolestná. Souvisí to také s tím, že když se v britské televizi objeví zpráva o zdi v Matiční ulici, průměrný Angličan si ten problém okamžitě představí jako velkou bitku s tyčemi v Brixtonu. Ale abych se ještě vrátil k vaší předchozí otázce. Náš národní obraz, který se vytvořil ve světě krátce po sametové revoluci – velvet revolution –, byl příliš krásný na to, aby se mohl udržet.

Třeba jako jeden z dalších příkladů toho, jak hluboko je zde zakořeněné přesvědčení, že násilí nepředstavuje nic dobrého. Stačí se podívat pár stovek kilometrů na jihovýchod, jak to může dopadnout. Ten silnější se často snaží za každou cenu udržet celek pohromadě. Rozpad Československa vnímám jako splnění slovenského požadavku, který proběhl jako gentlemanská dohoda.

Ačkoliv na Slovensku neproběhlo žádné referendum, většina voličů ukázala svou podporu nacionálně orientovaným stranám, rozpad si tedy asi přála. Já jako demokrat to akceptuji, ale nebyla to pro mě podmínka. Osobně netrvám na tom, že musím žít ve státě, který je nacionálně jednobarevný, navíc jsem vyrůstal ve slovensko-anglickém prostředí. Nyní sice žiju v Praze, ale to neznamená, že bych se vykořenil, že bych ztratil pocit slovenské národní identity. Nestalo se mi, že bych v Bratislavě zabloudil.

Odstraňování hranic vidím samozřejmě jako pozitivní věc, nebaví mě stát na celnici mezi Prahou a Bratislavou. Myslím ale, že svět čekají větší, globální, často ekologické problémy, před kterými se nemůžeme uzavřít. Je nutné si uvědomit, že když někdo vykácí pralesy v Brazílii, může to změnit počasí v Čáslavi. Omezené vidění světa není perspektivní, naše osudy jsou závislé na tom, co se bude dít například v Africe. Chápu, že to mnohým lidem může přijít jako nepohodlné, ale není jiné volby. Pocit, že někdo je uchráněn před světovými problémy, když žije v bohatší části světa, v pohodlí uzavřeném nějakou zdí, je mylný.

Samozřejmě že například rokenrol spojuje celý svět, ale podle mě nejde v rokenrolu o jazykovou záležitost. Jeho kořeny leží z velké části v Africe, v muzice lidí, kteří v Americe začali hrát blues a jazz. Proto je největší absurditou rasistická rocková skupina, jelikož v základech hraje černošskou hudbu. Všechno nelze měřit přes pop music, přes pop kulturu, i když je tak na očích a angličtině skutečně rozumí nejvíce lidí.

Anglicky se naučíte velmi rychle, má velmi málo gramatických omezení. Učení angličtiny má ale dvě fáze, ta první je rychlá a příjemná, každý vám porozumí. Říká se jí kuchyňská angličtina. Ta druhá fáze trvá celý život.

Byla by nuda, kdyby se mluvilo jedním jazykem, takže je dobré psát slovenské písničky. Je hezké přinést něco jinakosti a svět tím obarvit. To může být naše výhoda vůči Angličanovi, který umí jen anglicky a tím se omezuje. Neumí si představit, jak krásné může být mluvit slovensky. Nedávno mě v Bratislavě zastavili nějací Angličané a ptali se na cestu k hotelu. Když jsem jim poradil, ten člověk se na mě podíval a řekl: Vy jste civilizovaný. Civilizovaný, jen proto, že mluvím anglicky.

Myslím si, že přesto neberou. I z tohoto důvodu se mi například líbí Beatles. Když nahrávali, Ringo dohrál poslední akord a řekl: Já jsem ten, kdo to dokončil! Slavnou desku Abbey Road ukončili krátkou písničkou, v níž si dělají legraci z britské královny. To není náhoda, nesnesli, aby vypadali vážně. Mě to také nebaví. Když se člověk nebere moc vážně, nevidím v tom nic zlého.

To musíme odložit na jindy. Toho máme na Slovensku dost.

Švejk sebelítostivý nebyl.