Štěpán Kučera: Proměna americká za málo let. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Spisovatelka Anna Drahá ve svém proletářském románu Zápasy, prvním česky psaném díle o Jablonci, zachytila vlastní vzpomínky z doby, kdy pracovala ve zdejší kartonážce: když přišla zima, v noclehárně dělnic byly ráno peřiny „pokryty jíním, jak se na nich srážel dech spících, a sněhový prach, zahnaný sem nekrytou skulinou, vůbec na podlaze neroztál“. Není divu, že pak dělnice umíraly na zápal plic.

Současný Jablonec už jen s mírnou nostalgií vzpomíná na časy, kdy býval Paříží severu, dva světy tu ale pod sebou žijí pořád. V tom svrchním, třpytivém je nízká nezaměstnanost, živý turistický ruch díky blízkosti Jizerských hor nebo příjemné bydlení u mšenské přehrady. Druhý, spodní svět tvoří třináct procent současných Jablonečanů starších patnácti let, kteří jsou zasaženi exekucemi (což je v Libereckém kraji mírný nadprůměr), a vyšší stovky lidí žijících v sociálně vyloučených, případně rizikových lokalitách – v ubytovnách nebo přelidněných bytech často zamořených štěnicemi.

Několik sociálně vyloučených lokalit je přímo v historickém centru, v domech, které bývaly klenoty Paříže severu. Přízemí neoklasicistní budovy, kde před válkou sídlila expozitura Böhmische Escompte-Bank, je polepeno cedulemi vábícími k návštěvě herny a nonstop baru, ve vyšších patrech se nacházejí byty těch nejchudších. Ve vedlejší budově – modernistickém domě s prvky expresionismu a purismu, někdejším sídle exportní firmy C. A. Schmidt – je v přízemí vietnamská prodejna a na její zdi mezi nasprejovanými graffiti láká reklamní plachta exekvované ke snadnému oddlužení. Jsou to domy, které po listopadové revoluci od města koupili obchodníci s chudobou – ti do svého majetku investují minimum peněz, zato poskytují nevyhovující bydlení za přemrštěné nájmy.

V Jablonci si i proto centrum a periferie do jisté míry mění místa. Střed města odpuzuje rodiny ze zajištěných tříd, které se přesouvají na okraj – sídliště Mšeno na břehu přehrady, v těsném sousedství jizerskohorských lesů, je urbanistickým fenoménem, kam Jablonečtí vyrážejí na odpolední procházky, za sportem, rekreací i kulturním vyžitím. Naopak centrum města zůstává o víkendech skoro liduprázdné.

„Proměna americká za málo let,“ psalo se roku 1905 v Ottově edici Čechy o Jablonci v souvislosti s jeho hospodářským rozkvětem a vznikem „lesklých promenád moderního velkoměsta“. I dnes pozorujeme „proměnu americkou“ – podobně jako v USA se totiž v Jablonci projevuje proces nazývaný white flight, tedy odcházení zajištěné střední třídy z centra na předměstí, a obydlování středu města chudými rodinami nejčastěji z minorit; v případě Jablonce jsou to především Romové.

Jablonec si v roce 2019 dal vypracovat analýzu od Agentury pro sociální začleňování. Najdeme v ní popisy konkrétních vyloučených lokalit i osudy jejich obyvatel – například příběh romské rodiny, která žila v „rizikové lokalitě“ a navzdory slíbenému prodloužení nájemní smlouvy dostala náhle výpověď. Náhradní bydlení se jim najít nepodařilo.

„Jak majitelé bytů slyšeli sedm lidí, a ještě k tomu Romáci, tak to se nechytáte. Nechytáte se s pěti dětmi,“ říká v analýze jeden z respondentů. Rodina proto skončila na ubytovně plné štěnic.

V analýze dále čteme: Všichni byli značně poštípaní, a rodiče se proto báli chodit s dětmi k lékaři, neboť se domnívali, že by mohl upozornit hygienickou stanici, a oni by tak mohli přijít o své ubytování. Měli strach jak z celkového uzavření ubytovny, tak i z toho, že by se majitel mohl dozvědět, že právě přes ně došlo k informování hygienické stanice. Rovněž měli obavy z ostrakizace dětí ve škole: „Děti mi chodí do základních škol a víte, jak to je. Jsou to romské děti. Ti ostatní to uvidí a budou se od nich odstrkávat, že to mají.“

Za hlavní problémy Agentura označuje zadlužení, exekuce a s tím související nemožnost opustit nevyhovující bydlení. Analýza poukazuje i na systémové překážky, které znemožňují změnu k lepšímu. A to ještě přiznaně opomíjí téma vzdělávání, které je přitom klíčovou oblastí pro budoucí řešení řady výzev české společnosti, nejen sociálního vyloučení.

„Všechny objekty v sociálně vyloučených lokalitách jsou v rukou soukromých vlastníků a tento stav je těžké řešit, když chybí legislativa,“ říká ke zjištěním Agentury David Mánek, náměstek jabloneckého primátora pro oblast humanitní.

Dodává, že město už navázalo kontakt s vlastníky domů i jejich obyvateli, nabídlo pomoc včetně potravinové a poradenské; často ovšem naráží na nezájem majitelů o spolupráci.

„Plánujeme vytvoření pozice koordinátora sociálního začleňování, navýšení počtu asistentů prevence kriminality, zřízení Střediska výchovné péče ve spolupráci s krajem, zařazení projektu dalšího komunitního centra do strategického plánu města, návrhy na rekonstrukci velkých i malých bytů pro sociální účely,“ vypočítává David Mánek a zmiňuje i nedávno ukončenou celostátní oddlužovací akci Milostivé léto.

„Dělali jsme masivní propagaci této možnosti oddlužení – tiskem, přes sociální sítě a regionální televizi i roznosem letáků do sociálně vyloučených lokalit, včetně potřebného formuláře. Ukáže-li se, že osvěta pomáhá, chceme vybudovat dluhové informační centrum.“

David Mánek dodává, že v boji proti sociálnímu vyloučení a obchodu s chudobou by městu pomohlo schválení patnácti opatření, která v roce 2019 navrhlo ministerstvo práce a sociálních věcí – patří mezi ně též regulace pronájmu více bytů, nastavení povinných hygienických standardů v bytech či opravy a výkup zdevastovaných nemovitostí.

Nízkoprahové centrum Kruháč sídlí v místě, které dalo vzniknout Jablonci i jeho jménu. Podle pověsti tu u brodu přes řeku Nisu stávala jabloň, pod níž odpočívali kupci na cestách za obchodem. Dnes si sem chodí odpočinout děti, které nemají kam jinam jít. V časech docela nedávných byla tato oblast, řečí sociálních pracovníků, „ohrožená sociálním vyloučením“. Dnes už oficiálně není, sociální problémy se přesunuly do jiných částí města.

„Dětí, které nemají do čeho píchnout a nevědí si rady, je hodně,“ říká vedoucí Kruháče Pavel Novák. Pracovníci centra poskytují pomoc dětem a mladým lidem ve věku od šesti do šestadvaceti let.

„Z devadesáti procent jsou našimi klienty romské děti, na ty sociální vyloučení doléhá nejvíc. Mají špatné zázemí, žijí často v naprosto nevyhovujících podmínkách, hodně lidí v malém, hrozném bytě. Trávit čas na ulici se omrzí a na to klienty tak trochu lákáme. Přijdou, protože slyšeli, že máme počítače, internet, fotbálek, v zimě je tu teplo. My kontaktní pracovníci se mezi nimi pohybujeme, navazujeme profesní vztah. Postupně začnou chodit přímo za námi, svěřují se s problémy a my jim je pomáháme řešit. Někdy dítě učíme zavazovat si tkaničky nebo mýt si ruce, ale starším klientům už pomáháme sehnat právní pomoc, bydlení, práci.“

Jednou z klientek byla i Andrea Bendíková.

„Začala jsem chodit do Kruháče, hned jak se v roce 2009 otevřel,“ vypráví. „Šli jsme s partou kamarádů, bavilo nás to tu. Změnilo mi to život.“ Andrea pak v centru působila jako dobrovolnice, doučovala ostatní děti a organizovala taneční kroužek. Po studiu obchodní akademie získala v Kruháči zaměstnání coby kontaktní pracovnice. Její příběh je příkladem úspěchu dítěte ze znevýhodněného prostředí, a zároveň ukázkou překážek, jakým Romové nejen v Jablonci čelí.

„Stalo se mi, že jsem šla na nabídku pronájmu bytu,“ líčí Andrea. „Paní makléřka mě provedla, řekla, že je všechno v pořádku, a pozvala mě k podpisu smlouvy s majitelem. Ten se hned ptal, jestli jsem Romka. Já že ano, a on že ‚tak to ne‘. Rekonstrukce domu ho stála miliony a my Romové prý dokážeme v jedné místnosti udělat party pro třicet lidí. Já se bránila, že budu bydlet sama, pracuju s dětmi, mám i brigádu, abych to všechno utáhla. A on že by si sousedi stěžovali, že tam chodí Romové na návštěvy. Začala jsem se ospravedlňovat, že mám školu, práci, nejsem ‚jako oni‘. Pak jsem si uvědomila, že dělám chybu. Nakonec svolil, že jestli jsem schopná platit, tak mě vezme, ale já mu řekla, že už tam žít nechci.“

„Ne že by v Jablonci nebyly byty, ale nejsou pro Romy,“ přisvědčuje Pavel Novák. „V Liberci je to o trošku lepší, a ještě snáz sežene Rom byt dál v horách – ve Smržovce, v Tanvaldu. Je to dané ekonomickými podmínkami: v Jablonci jsou příležitosti, roste průmyslová zóna, po bytech je poptávka. Tady si majitelé nemovitostí vybírají, ve Smržovce takový výběr nemají. Problémy s bydlením řeší většina našich klientů. Máme takové, kteří žili v garáži nebo ve sklepě. Pak jsou tu místa jako Stará pošta, dům v centru města, promořený štěnicemi, kde část patra je v podstatě ubytovna a za jednu místnost se platí přes dvacet tisíc. Před pár lety jsme dokonce začali pracovat s klienty, kteří žijí na ulici, což pro nízkoprahové zařízení není běžné.“

A jak situaci zlepšit?

„Ty problémy jsou řešitelné,“ říká Pavel Novák. „Chybí nám zákon o sociálním bydlení, potřebovali bychom lepší bytovou politiku měst a státu. Každé město by mělo mít daleko větší bytový fond, kde by se byty distribuovaly na základě objektivních kritérií. Potřebovali bychom i důraznější zásahy proti diskriminaci.“

Další problém je už zmíněné vzdělávání.

„Dlouhá léta bojujeme s tím, že se většina romských dětí ocitá na praktických školách,“ říká Novák. „A když už se tam nevejdou, vznikne z běžné základky segregovaná škola, odkud rodiče z majority svoje děti odhlašují.“

I s tím má Andrea Bendíková zkušenost.

„Když jsem chodila na základní školu, volal řediteli tatínek mojí kamarádky, že jestli bude jeho dcera sedět v lavici se mnou, tak ji přehlásí na jinou školu. Takže si ode mě musela odsednout a bavily jsme se ob lavici,“ vzpomíná s úsměvem.

„Byli jsme na konferenci pořádané pedagogicko-psychologickou poradnou, kam byli pozváni ředitelé, zástupci ředitelů a výchovní poradci ze škol na Jablonecku,“ doplňuje Pavel Novák.

„Ředitelka poradny tam říkala, že romské děti, co končí na praktických školách, mají svoje disfunkce vrozené, protože Romky v těhotenství kouří a pijí alkohol. Přítomní učitelé souhlasně přikyvovali – a upřímně, on tenhle systém svým způsobem vyhovuje všem. Romským rodičům řeknou: na praktické škole budou mít vaše děti jedničky, nikdo tam na ně nebude zlý, a ještě tam chodí všichni jejich bratranci… Děti jsou nakonec taky rády. Ale přestanou být rády, až za několik let zjistí, jak jejich vrstevníci, co prošli řádným vzděláváním, mají na rozdíl od nich dobré bydlení, peníze a auto.“

Co je tedy hlavní problém tuzemského vzdělávání?

„České školství je alibistické. S čím si škola neví rady, to hodí na rodiče, a když rodič problém nezvládne řešit, dítě na škole končí. Pokud něco nezvládá dítě z majority, sejde se pedagogická rada, domluví se doučování… Pokud něco nezvládá romské dítě, přeloží ho na praktickou školu. Podívejte se na finské školství. Finové jsou nejúspěšnější v mezinárodních srovnávacích testech, a přitom se obejdou bez domácích úkolů. U nás dítě třikrát nedonese domácí úkol a propadne. Ve Finsku taky neměli školství na vysoké úrovni, vlastně ho mívali stejně mizerné jako my, ale v osmdesátých letech se rozhodli, že to tak dál nechtějí, provedli reformu a funguje to skvěle. U nás je ale odpor ke změnám ve školství až hysterický.“

Andrea Bendíková nicméně neztrácí naději: „Věřím, že naše děti na tom budou líp, určitý pokrok tu je. Dnešní mladí romští rodiče mají doma počítače, chodí na třídní schůzky, romské rodiny vyrážejí za kulturou…“

A Pavel Novák částečně souhlasí: „Abych neříkal, že je všechno úplně špatně – pracuju tu od roku 2009 a přijde mi, že hmotné, materiální zajištění dětí bývalo horší. Životní úroveň se pomalu zvedá. I díky akcím, jako je Milostivé léto, se sociálně vyloučení můžou zbavit aspoň části svých dluhů…“

Podle informací aktuálních ke konci ledna využilo možnost oddlužit se v rámci Milostivého léta v Jablonci dvanáct lidí.