Článek
Je vaše povídka Divoši, jež dnes na titulní straně tištěného Salonu Práva otevírá cyklus Povídek pro Duhu, samostatným textem, nebo patří do většího celku?
Jedná se o první část delší povídky, první výpravu do minulosti, následně se dostaneme až do doby křižáckých válek.
Stejně jako ve své tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc i v Divoších pracujete s velkými časovými plochami. Souvisí ta to literární záliba s vaším židovstvím, vzhledem k tomu, že je židovská perspektiva výrazně časově delší než třeba křesťanská?
Je to asi dané i tím, že jsem Žid a že naše historie začala už dost dávno. Takhle jsem o tom ale při psaní nepřemýšlel. Spíš mě odjakživa bavila ta část sci-fi literatury, která zpracovávala cesty do minulosti. Jako příklad bych uvedl knihy amerického spisovatele Poula Andersona. Kromě jiných témat tam jde o ovlivňování minulého času tím přítomným, což mě hodně přitahuje.
Takže to není dáno jakýmsi teologickým puzením vrátit se do doby, kdy vznikaly starověké svitky?
Jestli, tak to platí spíš pro Lišky, kde hraje podstatnou roli starověký Egypt. A jak jistě víte, s tím jsme měli coby Židé cosi společného. Ač je to paradoxní, Bůh si tuto zemi vybral k tomu, abychom v ní dozráli v národ. Egypt bývá líčen jako svět bohatý a mocný, ale zároveň z teologického hlediska velice úpadkový. Naše tradice jej chápe jako nejhorší ze všech možných. Ale když se člověk začne zabývat starou egyptskou kulturou, zjistí, že onen klasický odpor k Egyptu může souviset právě s tím, že to byla kultura opravdu vyšší než všechny ostatní včetně tehdejší židovské. Ostatně právě proto, že byla vyšší, nesla s sebou i věci, se kterými se zásadně nedalo souhlasit.
Takže to byl konkurenční podnik?
Řekněme. Ale nešlo ani tak o konkurenci pro Židy jako pro Pánaboha.
Čtenář s vámi v Liškách cestuje na nejrůznější místa od Slovenska přes Německo až po Ameriku. A možná si z toho odnese dojem, že všude jsou lidé, se kterými se dá mluvit, tedy že je pojem ciziny velmi relativní.
To si v zásadě myslím taky, ani moje představa o minulosti nespočívá v tom, že by naši předci byli hloupější a my měli právo hledět na ně spatra, protože patříme k moderní technické civilizaci. Já to celé chápu jako jednu civilizaci od doby, kdy vznikla města, až dodneška. A připadá mi, že se základní charakter této civilizace včetně jejích nemocí za ten dlouhý čas nijak nezměnil.
Co si myslíte o zdejších obavách z migrace? O děsu z uprchlíků, kteří u nás nejsou?
Onen strach z neznáma je daný tím, že zde byl motiv přistěhovalectví velice dlouho, už za druhé světové války a potom za komunistů, až na výjimky vyloučen z veřejného diskurzu. Potíž je ale především v tom, že je tento strach z cizího podporovaný a umocňovaný ze strany politiků. A to ze zcela praktických, to jest politických, důvodů, které s obavami o osud naší polis nemají nic společného. Jde o hrozně nebezpečnou věc. Naši politici si neuvědomují nebo si nechtějí uvědomit, že jdou příkladem, který pak část lidí bez protestů a s čistým svědomím následuje. Místo toho z obskurních důvodů vycházejí vstříc těm nejnižším atavismům ve společnosti. To je samozřejmě průšvih, jehož důsledky, a nejen v Česku, můžou být nedozírné.
Na pietní slavnosti v Terezíně jste byl loni přinucen reagovat na protiuprchlickou rétoriku přímo na otevřené scéně. Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Vodička tam přednesl xenofobní projev. Jak jste si v té situaci připadal?
Naštěstí jsem na té pietě nebyl sám. Bylo nás z obce přítomných několik a všech se nás to dotklo podobným způsobem. Měl jsem vystoupit vlastně jen s modlitbou, ale vzhledem k tomu, že jsem tam už stál, nemohl jsem to předešlé vystoupení přejít mlčením.
Společenské neporozumění se nemusí týkat jen uprchlíků, ale také třeba hřbitovů. Ten židovský v Prostějově vzbudil nebývalou kontroverzi. Někteří lidé brání jeho symbolické úpravě.
Ono tam jde vlastně o to, jestli si lidé kvůli nové úpravě bývalého hřbitova trochu zajdou, nebo budou i nadále chodit přes trávník. V každém trávníku jsou vychozené cestičky, kterými si zkracujeme trasu, je to přirozené, a prostějovští občané je chtějí dál využívat. Židovská strana sporu přitom nabízí smírné řešení, kompromis, že si zajdou jen pár kroků, ale pro vedení města a pro lidi, kteří v tom místě bydlí, je to zatím nepřijatelné.
Problém je však ještě v něčem jiném a já na to narazil už zde v Praze v souvislosti s nejstarším pražským židovským hřbitovem ve Vladislavově ulici, který byl na přelomu století objeven při výstavbě budovy České pojišťovny. Za komunismu jsme byli vychováváni materialisticky, a tak nedokážeme pochopit, že kultura je nejen to, co je na hřbitově vidět, ale především to, co je uvnitř, pod zemí. Dokonce i inteligentní lidé mi tehdy říkali: Ale vždyť tam nejsou žádné náhrobky, ergo žádné kulturní dědictví. Ano, ovšem, jsou tam „jen“ ti mrtví. Ale lidská a speciálně židovská kultura se přece vyznačuje úctou k zemřelým! Česká pojišťovna se tehdy chovala striktně dle zákona, který ji k ničemu nezavazoval. Naštěstí do věci vstoupil stát se svými penězi a mohlo se zrealizovat alespoň pietní překrytí hrobů.
Martina Světlíková: Divoši (březen 2017), ilustrace ke stejnojmenné povídce Karola Sidona, kterou najdete v dnešním tištěném Salonu Práva
Zpětně mám nicméně dojem, že tehdejší skandál nakonec situaci pomohl. Lidem to pomalinku došlo a dneska se ke hřbitovům, nejen k těm židovským, stavíme s daleko větší pietou. Věřím, že tomu tak bude i v Prostějově… což mi mimochodem připomíná, že podobný problém máme i v samotné Praze – málokdo už dneska ví, že park, kde byla v osmdesátých letech vztyčena žižkovská televizní věž jako jedna z dominant města, je v celém svém rozsahu židovským hřbitovem.
Když jsem se pokusil srovnat vaše první knihy, Sen o mém otci a Sen o mně, s tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc, přišlo mi, že ty dvě knížky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou určitým způsobem nelítostné, jdou do velmi osobních věcí. V Liškách je daleko víc pochopení pro podivnosti lidských povah. Proč?
Člověk jinak myslí, když je mu šedesát sedmdesát, a jinak, když je mu dvacet třicet. Podle mě je hlavní rozdíl v tom, že jsem si v Liškách dal za úkol ne lidem vnucovat své pocity a city, ale bavit je, jako jsem se při psaní bavil já. Když se na Lišky dívám zpětně, zjišťuju, že jsou mnohem vážnější, než jsem je původně zamýšlel. Pokud o nich čtenář uvažuje podobně jako já, přivedou ho k některým hlubším úvahám, ale primárně jsem je určitě nepsal proto, že bych chtěl lidi zničit přemýšlením.
Velmi podstatným motivem v Liškách je také dvojnictví.
Přijde mi, že v každém člověku lze najít určité vrstvy, kde se jeho já identifikuje s někým jiným. A že ten můj jiný by se, nebýt toho, že mu stojím v cestě, mohl mým já stát. Jsou to další varianty situací, kdy jsou si lidé navzájem podobní nebo mají něco společného, což je téma, které se mi vždycky líbilo. Dvojnická literatura je také dost rozsáhlá.
Ve vašem prozaickém debutu Sen o mém otci vystupuje váš otec jako taková pouhá vzdálená podoba, ke které se syn snaží vztáhnout. Není to předobraz dvojnictví?
Něco by se tam dalo najít. Můj vlastní tatínek byl pro mě fakticky neznámou osobou, strávili jsme spolu jen nějaký rok a půl, ale možná se ten čas ve mně jakýmsi způsobem otiskl. Tátovu podobu si ovšem nedokážu vybavit, jen ve snu, a tak jsem se tehdy do něj pokusil namontovat něco ze sebe, co by mi ho oživilo. Celkem myslím bezúspěšně.
Připomíná to i motiv nápravy minulosti. U Lišek se jedná o zásadní téma. Jak vlastně vaše tetralogie může dopadnout?
Nechte se překvapit. Bude se to odehrávat stále více v současnosti a zároveň bude stále jasnější, že to nemůže být tento svět, protože jeho dějiny jsou jiné…
