Sloupek Štefana Švece: Roomka

Roomka není ani Romka, co se protahuje, ani levná napodobenina samojezdícího vysavače. Je to místnost. Konkrétně virtuální místnost v sociální síti Clubhouse, té nové, co se do ní všichni slavní lidé ze starších sítí už registrovali, aby v ní mohli být slavní taky. V Clubhousu se na rozdíl od jiných sociálních sítí jenom mluví, a to právě v roomkách. Každá má nějaké téma, a pokud vás to téma zajímá, tak si roomku pustíte a posloucháte ty slavné lidi, kteří se o něm baví. V některých roomkách se můžete i přidat.

Clubhouse není důležitý, do dvou let po něm (vlastně na něm) neštěkne ani pes. Můžete mi věřit, říkám to o každé nové síti od Snapchatu dál a u některých jsem se trefil. Roomka ale důležitá je. Jako příklad síly, se kterou si čeština dokáže přivlastnit cizí slova.

Naše laskavá, vlídná, krví mučedníků posvěcená mateřština je parádní zloděj.

Pokud zjistí, že její mluvčí používají nějaké cizí slovo častěji, než se jí líbí, prostě ho drapne, trochu prožmoulá a začne se tvářit, že je její. A skutečně: za chvíli je slovo k nerozeznání. Skloňuje se, časuje se a s přízvukem na první slabice zní, jako by ho říkala už prababička.

Z anglického room je roomka (nebo růmka), ze selfie selfíčko a z home office háóčko. Vždyť i ten mekáč s hambáčem vznikly stejně. A sociální sítě (mimochodem socky) jsou pro naši lingvistickou zlodějku úplný ráj: fejs, instáč, tikťok, lajk (nebo lajčík), storýčko, frendi…

Přiznejme bez mučení, že touhle kleptomanií trpí čeština odjakživa. Proto pijeme z flašky, když nahráváme flešovky na flešku. Proto fiškusové z fildy tak flámují. I ten sojuz a rajch jsme si dokázali počeštit, a to k nim žádnou velkou láskou netrpíme.

Někteří, zvlášť my v Praze, se za tuhle chmatáckou náturu svého jazyka stydíme. Říkáme proto v ofisech někdy radši stories než storýčka a spíš art director než arťák. Jenže máme smůlu. Růmka se už přes všechnu naši nechuť zabydluje a do dvou let, zůstane-li Clubhouse (klubík? klubáč? klubko?) naživu, ji budeme používat stejně bezmyšlenkovitě jako appku nebo petku.

A víte, co? Náš jazyk má parádní asimilační superschopnost. Buďme na ni, a tedy i na růmku, pyšní.