Hlavní obsah

Sloupek Štefana Švece: Babylonský algoritmus

Právo, Štefan Švec, SALON

V polovině šedesátých let vyrobil Joseph Weizenbaum konverzační počítač ELIZA, který si uměl přes klávesnici povídat s lidmi. Ne ještě tak, aby lidé nepoznali, že mluví se strojem – Turingovým testem nerozeznatelnosti od člověka ELIZA neprošla. Leckomu to ale nevadilo. Weizenbaum vyprávěl, že i jeho vlastní sekretářka ho prosila, aby ji nechal s ELIZOU samotnou a ona si s ní mohla psát o osobních věcech.

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Článek

Když jsem byl malý roztomilý češtinář, hádal jsem se s kamarády na fildě, že stroje nikdy nebudou dobře překládat. Jazyk je živý a stroje ne. Mašina nikdy nemůže nahradit lidskou bytost. Člověk, to zní hrdě.

Od té doby se Google Translator naučil překládat slušně. Pro základní porozumění novinám úplně stačí. A není sám. Hlasy v mobilech chápou naše příkazy, roboti malují, automaty tvoří předpovědi počasí a počítače – jak jsme viděli v posledním tištěném Salonu – píšou i povídky.

Stejně jako u sekretářky profesora Weizenbauma přitom nemusí vadit, že výsledek není dokonalý. Spousta našich komunikačních potřeb je šablonových, uspokojuje nás v nich opakování a rozvíjení vzorců. Jsem si jistý, že stroje budou zanedlouho dokonale schopné vyrábět reportáže z fotbalu a romány červené knihovny.

Co všechno ale zvládnou dál? Ukládat děti před spaním? Vést psychoanalytickou terapii? Psát – nedejbože! – sloupky stejně povedené jako já?

A co když ano?

Triumfální dráha umělé inteligence testuje, co je člověk. Postupně díky ní zjistíme, co všechno je v nás strojové, formalizovatelné a programovatelné. Možná toho bude víc, než bychom řekli.

A pak, budeme-li mít štěstí, odkryjeme opak. Jádro lidství. Tu nepředvídatelnou, tvůrčí, rebelantskou část, která občas vymyslí ohromující drzý nesmysl a změní jím svět. Vždycky jsem měl podezření, že Bůh se schovává v chybách, které vybočují z mřížek.

Co když však nic takového nenajdeme? Co když kvantový mozek zjistí, že chyby jsou jen součástí vyššího řádu? Že je zvládne nasimulovat výkonnější procesor? Otázka, před kterou dnes kybernetika stojí, zní: Dá se z veškerého vědění lidstva a jeho destilovaných postupových algoritmů stvořit jeden kompletní člověk? Dosáhneme bodu, kterému říkáme singularita, a bude pak sebetvořivá inteligence směřovat k něčemu nadlidskému? Bude psát romány, které by Milan Kundera dohromady nedal?

Počítače rychlejší a přesnější než člověk máme dávno. S nástroji v něčem lepšími, než jsme sami, umíme zacházet od vynálezu kyje. Stvořit sama sebe a ještě něco víc je ale vloupání do Boží dílny. Tak jako u stavby babylonské věže tím stoupáme na roveň nebi. Povede se to? Uvidíme. Ale víte, jak ta stará báje končí…

Související témata:

Související články

Dita Malečková: Chvála chaosu

Chaos je tradiční protiklad řádu: oblast nerozlišitelnosti, neartikulovatelného zmatku a nepředvídatelných vpádů. Původní řecké slovo evokovalo rozevřený...

Výběr článků

Načítám