Hlavní obsah

Sloupek Markéty Pilátové: Pokorný Borges

Právo, Markéta Pilátová, SALON

V hispánské literatuře najdeme ve 20. století dvě velká jména, která zná i ten, kdo nikdy po žádné hispánské knize nesáhl: Gabriel García Márquez a Jorge Luis Borges.

Foto: Markéta Pilátová

Jorge Luis Borges: Autobiografie

Článek

Oba psali způsobem, který změnil španělsky psanou literaturu podobně, jako Cervantesův Don Quijote změnil podobu moderního románu. Oba jsou považováni za autory kultovní, jejich knihy jsou uctívány, i když u každého jiným způsobem a jiným typem čtenářů. A oba sepsali autobiografie.

Ta Márquezova se jmenuje Žít, abych mohl vyprávět (česky 2003) a je to tlustá bichle, při jejíž četbě se nedokážete ubránit pocitu, že Márquez byl nejen velký spisovatel, ale taky velký narcis. K českým čtenářům se teď však dostává i Borgesova Autobiografie (přeložila Mariana Machová, Triáda 2020), která je naopak tenounká a pozoruhodným způsobem kontrastuje s nabubřelou oslavou Márquezova ega. Borges rozhodně nežil jen proto, aby o tom pak mohl někomu sáhodlouze vyprávět.

Borgesovi předkové pocházeli z Británie a on sám se cítil být mnohem více příslušníkem anglosaského kulturního okruhu než toho hispánského. K rodnému Buenos Aires začal tíhnout až po cestách po Evropě a pobytu ve Švýcarsku. První knihy četl anglicky. Když si později přečetl Dona Quijota ve španělštině, připadalo mu to jako špatný překlad.

Světlo rozumu slábne, říká Markéta Pilátová, která vydává román Senzibil

SALON

V Borgesově Autobiografii lze nalézt spoustu ironického odstupu: nejen od vlastního psaní, ale zejména od všech ambicí. Je možné, že ho jako člověka kromě literatury formoval rovněž vlastní zrakový hendikep, s nímž musel počítat od mládí, protože postupným oslepnutím si prošel i jeho otec. „Mluvím o úžasné ironii Boha, který mi zároveň daroval 800 tisíc knih a temnotu,“ napsal Borges o roce 1955, kdy ho právě oslepnuvšího jmenovali do čela Národní knihovny v Buenos Aires.

O svém psaní píše Argentinec pozoruhodně střízlivým pohledem, má ho za jakýsi druh intelektuálního dobrodružství, kde mu záleží především na tom, aby se nedopouštěl literárních hříchů, jakými jsou vyumělkovanost či lokální kolorit.

Foto: Jiří Sobota

Markéta Pilátová (1973) je spisovatelka, novinářka a hispanistka.

A když bez dechu dočtete poslední strany té tenounké knížky, máte pocit, že byste chtěli dosáhnout autorovy vyrovnanosti a pokory, že byste jako on chtěli nemít nepřátele a žít v míru sami se sebou. A zároveň se vám uleví. Protože pokud se i někdo jako Borges považoval za nepříliš důležitého a myslel si, že ho přežije ne některá jeho kniha, ale s nějakým obrovským štěstím maximálně pár stránek, sejme to z vás velkou tíhu, tíhu ustavičně nenasytného, nestydatého ega. Tenhle slepý muž to své dokázal porazit.

Borges žil dobrodružný život plný literatury a cest, přestože na první pohled už od mládí působil jako křehký, napůl slepý stařec s tenkou hůlkou. Byl to velký spisovatel, z jehož díla jsou dodnes čteny spousty knih. Jedna z nejdůležitějších je právě jeho Autobiografie – i když by s tím Jorge Luis Borges určitě nesouhlasil.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám