Článek
Za selhání státu v počátcích druhé koronavirové vlny nemůže pouze současná vláda, která péči o veřejné zdraví příliš dlouho podřizovala klidu na předvolební kampaň. Svůj díl viny nese celý polistopadový diskurz, v němž se ze státu a veřejných služeb stala sprostá slova a symbol nehospodárného nakládání s penězi.
Zvykli jsme si, že se má na jedné straně co nejvíce šetřit a na druhé straně co nejvíce vydělávat, že jistoty či sociální zabezpečení jsou pro lenochy a budižkničemy. Proto jsme dopustili dlouhodobé umenšování výdajů na základní oblasti našeho života či úpadek regionů, a vůbec celého veřejného sektoru.
Tváří v tvář krizi teď vidíme, jak málo stačí, aby se odhalilo, že jsme po tolik let jeli nadoraz, že najednou není kde brát. Jde o školství, jehož sítem i mimo pandemii propadají tisíce dětí. Jde o zdravotnictví, které stojí na vykořisťování zdravotnického personálu. Jde o politiku práce, která nedokáže ochránit ani zaměstnance, natož prekariát. Jde o podhodnocenou oblast péče, která se dnes ukazuje jako klíčová na všech svých úrovních: od péče o děti přes péči o oslabené členy společnosti až k péči o umírající.
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.
Po třiceti letech politiky postavené na důrazu na osobní sebezáchovu teď v mnohých lidech ještě sílí hluboká nedůvěra vůči institucím: stát se nepostaral nikdy předtím, nepostará se ani teď. Tak proč mu věřit, proč považovat vládní rozhodnutí za správná a odůvodněná?
V tom pocitu je i kus pravdy, jenže krutou ironií je, že nejen v takových situacích, jako je globální pandemie, bychom měli být schopni apelovat na základní parametry státu, a ne se ho štítit. K tomu je ale nutné upustit od individualistického pohledu na svět, znovu začít brát společnost jako solidární celek, ve kterém mají mít všichni stejnou hodnotu, a hlavně důstojnost.
Zní to možná jako sci-fi, ale slovo koronavirus tak ještě před rokem znělo taky.
