Shakespeare „je pro všechny časy“. O slavném dramatikovi s překladatelem Jiřím Joskem

Než jsem začal sám překládat, pár cizích překladů jsem četl nebo slyšel na divadle, takže něco z toho někde v podvědomí či ve vzpomínkách zůstává, byť se od toho snažím odstřihnout. Někdy je ale podobnost bezděčná. Kdysi jsem dostal nabídku, abych nově přeložil Hamleta. Když jsem měl část hotovou, podíval jsem se na překlad Milana Lukeše, který jsem předtím neznal, a zjistil, že se nese v obdobném duchu. Tak jsem toho nechal. Dělat to jen proto, aby se hra mohla pyšnit „novým překladem“, nemá smysl. K Hamletovi jsem se pak vrátil až o několik let později.

Překlady stárnou rychleji než původní tvorba. Divadlo se odehrává tady a teď a je pro něj důležité, co je zrovna ve vzduchu, jaká je doba. Shakespeare sám hledal momenty ve starých látkách, aby byly pro jeho současníky zajímavé a aktuální, a překladatel dělá vědomě i mimoděk totéž. Nejsem ale přítelem toho, hry aktualizovat násilně – svévolně je jazykově upravovat, cpát do nich módní výrazy.

Překlady Shakespeara se nutně liší. Převod z jazyka do jazyka je tvůrčí reprodukce, a přestože vychází z originálu a slouží mu, osobní vklad je v něm patrný. Je to podobné práci herce. Ten také dostane dramatickou postavu na papíře, ale život jí musí vdechnout svým hlasem, tělem a myšlením on sám. A stejně jako by asi nešlo, aby Hamleta hrál pořád jeden herec, tak je i u překladů Shakespeara dobré disponovat několika pohledy. Režisér si pak může vybrat, který mu vyhovuje nejvíc.

Například tragédie Coriolanus. Vypráví o člověku, který slouží jako voják své zemi. Její lid ho zklame a on se proti němu obrátí. Jde o silnou kritiku demokracie. Brecht tu hru interpretoval marxisticky, ale na štít si ji dali i fašisté. Nicméně když čtete Shakespeara pořádně, je evidentní, že on sám se k žádným jednoduchým pravdám nepřikláněl. Nepoučuje, ale zároveň celoživotně zastává pevný pacifistický a humanistický postoj. Je to pro mě paradoxně jeden z nejpokrokovějších autorů, kterými jsem se překladatelsky zabýval.

Všechno, co nás přesahuje, nás ve výsledku zneklidňuje a snažíme se to nějak zpochybnit nebo popřít. Existují pochybnosti, že se takhle geniálním dramatikem mohl stát syn rukavičkáře, člověk, který nebyl urozený a odešel ze školy, když mu bylo čtrnáct. Jedna z konspiračních teorií tvrdí, že za těmi hrami ve skutečnosti stojí oxfordský hrabě Edward de Vere, který si negramotného herce Willa najal, aby se autorstvím na tu dobu odvážných textů nekompromitoval. Mluví se také o tom, že je napsal Christopher Marlowe či Francis Bacon.

Ale na Shakespearově díle je jasně vidět, že je psáno člověkem, který je spjatý s divadlem. Svědčí o tom nejen dodnes podnětná Hamletova řeč k hercům, ale i řada konkrétních narážek. Tu a tam navíc do textu proniknou různé detaily, místní i osobní jména z okolí Stratfordu, znalost tamní fauny a flóry. A také slangové výrazy o zpracovávání kůže, což napovídá, že autorem byl spíš syn rukavičkáře než nějaký hrabě.

Někdy je však prostě snazší věřit konspiračním teoriím.

Velmi málo. Snad šest jeho podpisů, každý jinak kostrbatý, pak poslední vůli a nejspíš Shakespearem ručně psanou pasáž ze hry o siru Thomasi Morovi. Na hře se podílelo asi pět autorů. Shakespearova část je poměrně aktuální – Londýňané se v ní bouří proti přistěhovalcům, kteří jim prý berou práci a chleba. More je nabádá, aby prokázali trochu soucitu a nemysleli si, že svět patří jen jim.

Jeho matka pocházela ze staré šlechtické rodiny a byla pravděpodobně gramotná. Ve hře Titus Andronicus vzpomíná chlapec na svou mámu, která mu četla knížky – to se dá chápat jako autorova vzpomínka. Se svou ženou Anne Hathawayovou měl Shakespeare tři děti: dvě dcery a syna. Ten ale zemřel, když bylo Shakespearovi 33 let. Ve svém sonetu číslo 33 píše, že jen jedinkrát v životě mu slunce zasvítilo a „hřálo ho snad celou hodinu“. V angličtině slova slunce a syn znějí stejně.

Celkově pak lze říct, že šlo o angažovaného autora – zajímal se o stav své země. A právě v souslednosti jeho práce lze vystopovat nejlépe, jakým myšlenkovým obloukem během života prošel.

Shakespeare píše nejprve hry historické. Obrací se do minulosti a hledá momenty, které nějak rezonují i v jeho době. Jak ale stárne anglická královna Alžběta a koruna nemá dědice, zatěžují zemi nové politické problémy. To už Shakespeare snad i kvůli cenzuře nepíše o dějinách Anglie, ale raději využívá prameny z jiných zemí či z legend. Vzniká tak čtveřice slavných tragédií o vládci a jeho boji se svědomím – Hamlet, Othello, Macbeth a Král Lear.

Začalo to vlastně už Juliem Caesarem, což je Shakespearova první tragédie na téma odpovědnosti vládce. Zároveň je zde silný motiv manipulace davem: Brutus si nejprve získá na svou stranu revoltující lid, ale poté dá neprozřetelně slovo Marku Antoniovi a ten Římany strhne proti obráncům republiky. Shakespeare se obával toho, že lidé raději naslouchají hlasitějšímu a obratnějšímu rétorovi než tomu osvícenému.

Na dně skepse se ocitl Timonem Athénským. Je to krajně pesimistická hra, kde se vymezuje proti kořistnické a sobecké společnosti. Už asi nešlo klesnout hlouběji. Snad proto jsou jeho pozdní hry naopak plné odpuštění a lásky. V Bouři, což je zřejmě poslední kus, který napsal samostatně, se pak coby autor loučí. Když Prospero láme svou kouzelnickou hůlku, dá se to chápat jako symbolické gesto odcházejícího dramatika.

Shakespearovský hrdina v jednotlivých hrách stárne spolu s ním. Na začátku straní autor mladým, typicky Romeovi a Julii, proti těm starým pitomcům, ale postupně se mladé postavy v jeho hrách stávají dravci lačnícími v prvé řadě po zisku. Ctnosti těch starých se pro ně stávají směšným přežitkem. Souvisí to i s tím, jak se mění doba. Aristokratická společnost s pevnou hierarchií a zřetelným měřítkem hodnot se hroutí a přichází svět peněz. Nějakou dobu před smrtí už Shakespeare nepsal. Přesunul se zpátky do Stratfordu, kde se věnoval obchodování.

Je to takový literárně-historický bulvár. Kdo byl onen mladý šlechtic, k němuž se Shakespeare v básních obrací, není zcela jasné. Mohlo jít o hraběte Williama Herberta, který se nechtěl ženit a jehož matka Shakespeara požádala, zda by mu skrz poezii neosvětlil, v čem je manželství báječná věc. Pátrá se také, kdo je tou v sonetech zmiňovanou „černou dámou“. A zda básník sonetů, píšící v první osobě a prožívající milostný poměr k mladému šlechtici i k oné tajemné ženě, tedy Shakespeare, byl bisexuál, nebo ne.

Faktem je, že mnoho milostných Shakespearových sonetů může být skutečně adresováno muži, autor je taky zprvu ukazoval jen přátelům, homosexualita byla tehdy nelegální.

Nicméně v angličtině, kde není kategorie rodu vždy tak patrná jako v češtině, vyznívá většina básní univerzálně. Mohou se vztahovat k muži i k ženě. Pouze v sedmi či osmi z nich je adresátem milostných veršů opravdu jednoznačně muž, přičemž v jednom případě se může jednat o Ježíše Krista.

Ve starších českých překladech se ten homosexuální vztah vyjevuje poměrně často. Já se ale snažil rod zamlčovat, a univerzalitu originálu tak zachovávat.

V roce 1623, tedy sedm let po autorově smrti. Jeho kolegové herci vydali soubor třiatřiceti z jeho osmatřiceti her. Ben Jonson, dramatikův současník, k tomuto vydání napsal oslavnou báseň, kde tvrdí, že William Shakespeare „je pro všechny časy“. Dnes můžeme říct, že nijak nepřeháněl.