Rusko nejvíc ohrožuje sám Putin, říká americký historik Stephen Kotkin

Obecně řečeno v tomto směru existují dvě protikladné, konkurenční školy myšlení. První je přesvědčena, že esenciálním rysem ruské kultury je hlad po nových územích a že invaze na Ukrajinu je zatím posledním projevem věčného ruského imperialismu.

Pro protagonisty druhé školy jsou ruské akce toliko reakcemi na imperialismus Západu a USA, upozorňují na rozšiřování NATO a tvrdí, v protikladu ke svým oponentům, že esencí americké kultury je touha po globální hegemonii. Rusko bylo dle jejich názoru k invazi vyprovokováno. Občas od nich můžete slyšet i to, že viníkem je sama Ukrajina. Rusko ji sice teď znásilňuje, ale Ukrajina nosila příliš krátké sukně…

Oba pohledy jsou silně zjednodušující, ne-li úplně chybné.

Kvůli němu přece prezident Putin nevraždil novináře a politické oponenty, neochromil ruský parlament, nerozkradl ve velkém majetek ani nepřinutil ruská média, aby se stala hlásnou troubou státní propagandy a vypouštěla do světa jednu lež za druhou.

To, co dnes v Rusku vidíme, ovšem není překvapivé. V Rusku jsme autokratickou, kleptokratickou a nečestnou vládu měli možnost vidět už dřív, dokonce dřív, než NATO vůbec vzniklo. Ruské vládce jsme již mnohokrát slyšeli mluvit o tom, že malé země v jejich sousedství nejsou tak docela suverénními státy, že jsou jen hračkami západních velmocí, a proto je prý nutné je zavčas dobýt. Jinak řečeno: navzdory všem rozdílům mezi carskou, sovětskou a současnou vládou vidíme v Rusku stále stejné a důvěrně známé věci: represi v domácích záležitostech a agresi v těch vnějších.

Klíčové je také uvědomit si, a to se vymezuji rovněž vůči první ze zmíněných škol, že to, co teď vidíme Rusko dělat na Ukrajině, není důsledkem nějakého esenciálního a nezměnitelného tíhnutí ruské kultury k agresi, ale že k tomu tuto zemi dohnalo strategické rozhodnutí aktuálního ruského vládce, dalšího v řadě, co se opírá o kruh věrných podporovatelů z prostředí vojensko-bezpečnostních elit.

Ruští vládci se stále znovu nechávají chytit do stejné geopolitické pasti. Podle mnoha Rusů je jejich země velmocí, ztělesněním prozřetelnosti, svébytnou civilizací, jíž bylo svěřeno zvláštní poslání. Problém je, že Rusko na naplnění těchto ambicí nemá kapacitu. Jeho vládci se propast mezi Západem a Ruskem vždy pokoušeli překlenout prostřednictvím donucovacích prostředků a za tím účelem koncentrovali obrovskou moc v rukou státu. Výsledkem byl ale vždy jen krátkodobý růst následovaný dlouhodobou stagnací. Silný stát současně vytváří autokrata, který strategický problém, v jehož důsledku se chopil vlády, ještě prohloubí. Je to začarovaný kruh. Nazývám to věčnou ruskou geopolitikou.

Ruští vládci by se měli vzdát nesplnitelného úkolu stát se velmocí, naučit se se Západem žít a koncentrovat se na vnitřní rozvoj své země.

Už řadu let mluví o expanzi NATO, mnohokrát také řekl, že Rusko a Ukrajina jsou jeden národ a že ukrajinský stát je umělý výtvor. Putina bychom v tomto měli brát vážně. On tomu, co říká, opravdu věří. O dějinách, včetně své verze dějin Ukrajiny, pronáší projevy a publikuje dlouhé texty. Podle něj to byla Moskva, kdo inicioval ukončení studenoválečného patu, ovšem Západ tento proces překřtil na své vítězství a ruskou porážku.

Od roku 1999, kdy je u moci, se Putin musel smířit se čtyřmi koly rozšíření Severoatlantické aliance východním směrem i s prohlášením západních zemí z roku 2008, že se Ukrajina a Gruzie jednou členy NATO stanou. Ukrajina sice členem není, ale Severoatlantická aliance už na Ukrajině je. Spojené státy, Velká Británie nebo Turecko tam přece poslaly zbraně i poradce a Američané otevřeli námořní vojenské zařízení v Očakivu.

V roce 2014 navíc USA pomohly svrhnout zvolenou ukrajinskou vládu a instalovaly do mocenských pozic prozápadní Ukrajince, o kterých Putin hovoří jako o nacistech. V jeho mysli se z Ukrajiny, která je podle něj navíc ve skutečnosti „ruská“, stala předsunutá hlídka Západu.

Ukrajina je pro Putina do nebe volající ukázkou nezájmu Západu o ruskou bezpečnost a popřením západního závazku NATO nerozšiřovat. Což je ovšem závazek, který na papíře nenajdete.

Ve skutečnosti bychom na papíře našli stvrzeno něco jiného: Charta OSN, Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 i Pařížská charta pro novou Evropu z roku 1990 obsahují princip, že země mají svobodu zvolit si vlastní zahraniční politiku. A Sovětský svaz všechny tyto dokumenty podepsal. V roce 1997 navíc Bill Clinton a Boris Jelcin stvrdili Zakládající akt NATO–Rusko, ve kterém se praví, že rozšíření Severoatlantické aliance žádným restrikcím ve vztahu k bývalým zemím Varšavské smlouvy ani k někdejším sovětským republikám nepodléhá.

Je lákavé všechnu vinu připsat Putinovi a jeho psychickému stavu. Logickým důsledkem je pak víra v to, že kdyby byl Putin odstraněn, problém by zmizel. My bychom ale neměli zapomínat, že určité politické systémy produkují určitý typ vůdců a že styk s mocí osobnost vůdců dál formuje.

Putin se propracovával na vrchol v době kolapsu impéria a rostoucího odporu ruských obyvatel ke strašlivému ponížení Ruska. Ve zkratce bychom mohli tuto dobu označit za období hluboké makroekonomické a sociální nestability, přičemž kolaps, který odstartoval éru západní dominance, neskončil v roce 1991, když se rozpadl Sovětský svaz, ale pokračoval i v devadesátých letech.

Putinovi se s trochou štěstí a díky dobré politice v určitých oblastech podařilo ruskou ekonomiku, společnost i stát stabilizovat. Jenže metody, které k tomu využíval, ať už to byly represe, krádeže majetku, nebo lži, tuto stabilitu postupně zase rozklížily. Jeho autokratická vláda zametla s dumou, soudním systémem, federálním uspořádáním i s médii. Putin tak ruský stát zničil. A teď spojuje přežití Ruska s přežitím svého režimu, což je ostatně trik všech autoritářů.

Rusko ve skutečnosti nic neohrožuje tolik jako Putin. Tady vůbec nejde o NATO, natož o Ukrajinu. Putin ve své posedlosti odstranit propast, která jeho zemi dělí od mnohem mocnějšího Západu, teď ničí dvě země najednou – Ukrajinu i Rusko.

Putin je protizápadní ruský nacionalista. Protizápadní postoj má v Rusku dlouhou tradici. Stalin byl protizápadní. Petr Veliký je obvykle sice nazýván pozápadňovatelem Ruska, jenže se zajímal jen o dovoz západní techniky, s jejíž pomocí se toužil Západu postavit. Putin zase koketuje s postsovětským neomedievalismem, což je krajně pravicová, protizápadní a protidemokratická ideologie, která ruskou ortodoxní civilizaci považuje za něco, co je Evropě a Severní Americe nadřazené.

Tvrzení, že Spojené státy a Velká Británie nedodržely ve vztahu k Ukrajině garanci její bezpečnosti a nezávislosti, což bylo údajně součástí Budapešťského memoranda z roku 1994, není korektní. Slib, ke kterému se USA a Británie tehdy zavázaly, spočíval toliko v tom, že pakliže bude ohrožena bezpečnost Ukrajiny, budou tyto země usilovat o „okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN“.

Důležitější je jiný slib, k němuž se signatáři tohoto dokumentu včetně Ruska zavázali, a sice že „se zdrží hrozby nebo použití síly proti Bělorusku, Kazachstánu a Ukrajině“. Čili zemí, co porušuje Budapešťské memorandum, je Rusko.

Mimochodem Ukrajina se tehdy žádných jaderných zbraní nevzdala, jak se dnes tvrdí. Tyto zbraně se sice nacházely na ukrajinském území, ale byly pod absolutní kontrolou Moskvy. Ukrajina se tak vzdala něčeho, co ve skutečnosti nikdy neměla, a to výměnou za slib, že její bezpečnost bude zajišťovat Rada bezpečnosti OSN. Byl to zvláštní obchod.

Později, v roce 2008, se dosluhující administrativa George W. Bushe dopustila dvou chyb. První bylo, že členy NATO donutila k oznámení, že se Ukrajina a Gruzie „stanou členy“ Severoatlantické aliance, a to v době, kdy se k tomu ostatní země NATO stavěly dost chladně. Druhou chybou bylo, že když už Bushova Amerika takový slib prosadila, dál v tomto směru nic nepodnikla.

Ukrajina samozřejmě nikdy nebyla pro Rusko ohrožením. A není jím ani NATO, což je obranná aliance ve své většině pacifistických národů, z nichž mnohé až do chvíle Putinovy invaze vynakládaly na armádu úplné minimum peněz.

Jestli svou invazí Putin něco dokázal, tak to, že rozšiřovat NATO nebylo hloupé, ale moudré rozhodnutí. Svým jednáním posílil tezi, že jedinou cestou, jak se dobrat k mírumilovnému Rusku, je mít Severoatlantickou alianci na každičkém metru ruské hranice.

A ještě mi dovolte poslední poznámku týkající se výběru určitých osobností v určitém typu systému. Všichni lidé v Putinově vnitřním kroužku nesnášejí Západ a NATO. Až do morku kostí jsou přesvědčeni, že Západ hodlá Rusko zadržet, že ho dokonce plánuje rozbít podobně, jako byl svého času rozbit Sovětský svaz. Všichni tito lidé poukazují k intervencionistické přetvářce Západu, mluví o Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi. A přece není tak docela jisté, že by kdokoli z nich sám započal válku proti Ukrajině.

Nepominutelnou roli tu rozhodně sehrála Putinova obsese Ukrajinou, bezbřehá víra v sebe sama i touha vstoupit do učebnic coby velký ruský vládce. Ruský vojensko-bezpečnostní stát tak potřeboval někoho jako Putin, aby se resentimenty, o kterých jsem mluvil, mohly stát spouštěčem plnohodnotné invaze.