Článek
Když srovnáme vaše předmluvy ke čtyřem vydáním Knihy o Jizerských horách, z let 1976, 1981, 1996 a 2007, zdá se, že v nich narůstá smutek z proměny Jizerských hor, způsobené z jedné strany ekologickými faktory a ze strany druhé přílivem turistů a rekreantů… Jak byste takovou předmluvu napsal dneska? Rekreantů v horách neubývá, avšak velké holiny zmizely a do Jizerek se vracejí například vlci.
V poslední předmluvě jsem asi nejvíc vzpomínal na své dávné cesty po těch nejsevernějších českých horách, které začaly už o Velikonocích roku 1949. Ale i když nostalgicky připomínám dávnou opuštěnost nikde nekončících zelených lesů a osamělých vonných rašelinišť, nemyslím své výčitky současnosti zle. Bylo by to ostatně stařecky pošetilé, mění se všechno kolem nás, dokonce rychleji než kdysi.
Vychází nový Salon: Radan Haluzík o periferii a izraelsko-palestinský konflikt na amerických kampusech
Je pravda, že když dnes stojím pod Bukovcem a shlížím shora na Jizerku, připadám si skutečně jako ten poslední kovboj ze staré písně, který ví – a napsal jsem to i do poslední předmluvy –, že tohle je jiný údolí, než které poprvé spatřil před více než sedmi desetiletími. Ale i tu předmluvu jsem zakončil útěšně. Totiž, že z Jizerských hor dosud nevyprchaly vůně a že jejich dálky a čirost jejich vod dokážou okouzlit dnešní mladé poutníky stejně silně jako kdysi mne. A vlci, rysové či losi jsou dnes bonusem, ty jsem v Jizerských horách před sedmdesáti lety potkat nemohl. Takže je vlastně všechno tak, jak má být.
Přestože vypadají lépe než dejme tomu v osmdesátých letech, nemají Jizerky zdaleka vyhráno, pořád v nich převažují smrkové monokultury náchylné ke kalamitám kůrovce. Díváte se do budoucna – nejen ve vztahu k Jizerským horám – s nadějí, nebo spíše skepsí?
Vždycky je lepší dívat se na vše, co se děje kolem nás, s nadějí než s tím, co jste nazval skepsí, tedy s pochybováním a nedůvěrou. Zdá se mi, že Jizerské hory – a s nimi středoevropská příroda vůbec – mají to nejhorší již za sebou. Za uplynulá desetiletí se v Evropě radikálně změnily politické poměry a snad i přístup lidí k ochraně přírody a k jejím ideálním i materiálním hodnotám a věřím, že tento přístup se bude v budoucnu spíše prohlubovat než umenšovat. Každý z nás by se měl podle svých možností a sklonů podílet na ochraně toho, čím nás příroda – široký to pojem! – obklopuje a čím je pro náš život nepostradatelná.
Lidé se o hory dřív nezajímali. Karel Stibral se zabývá proměnami estetického vnímání přírody
Zároveň ale čelíme celosvětové environmentální krizi, která se projevuje úbytkem biodiverzity nebo klimatickou změnou. Znepokojují vás takové vyhlídky, anebo je to jaksi v řádu odvěkých proměn světa? A myslíte si, že se s tím lidská civilizace vyrovná, aniž by se musela podstatně změnit?
Snažím se v otázce klimatických změn zůstat nad věcí; zatím se mi zdá, že debaty o nich jsou spíše záležitostí čas od času pulzujících účelových politických hašteření mezi těmi, které politici nazývají ekoteroristy, a těmi, které ekologové nazývají úplatnými a zlobbovanými politiky.
Miloslav Nevrlý
Podíl lidského ničení matky Země a jejích tvorů nicméně neustále, v současnosti až exponenciálně, roste. Jednou, a nikdo neví, za jak dlouho, bezpochyby přijde čas, kdy lidstvo jako celek bude muset – pokud to za něj dřív neučiní příroda, sama Země nebo Bůh – použít to, co antičtí Řekové označovali jako noos, nús, všelidský rozum, a zásadně změnit svůj způsob života. Zatím ale lidstvu ještě do bot neteče tak, aby k tomu muselo přistoupit, zatím většině z nás víceméně vyhovuje bezstarostný způsob života, kterým lehkomyslně měníme zeměkouli k horšímu. Nebude stále stejně, já už se ale zásadní proměny života lidstva nedožiju.
Abych se ještě vrátil k příkladu Jizerských hor – je vlastně jejich osud něco, čím bychom se měli znepokojovat? Jestliže to, co máme sklon považovat za odvěké lesy, jsou z velké části člověkem uměle vysazené monokultury, není vlastně každá snaha konzervovat minulost marná? Neměli bychom smířeně připustit, že to, jak budou v budoucnu vypadat Jizerské hory – potažmo jak bude vypadat svět –, můžeme my vnímat jako tragédii, ale příští generace to budou brát jako přirozený stav?
Je to prastará otázka a má jen jedinou odpověď: je nutné se smířit s tím, že se vše mění. Kdysi se o své proměny na zeměkouli starala jenom příroda sama, bez lidí. Dělá to již čtyři miliardy let a dělá to mnohem důkladněji a zásadněji, než se to za posledních několik tisíciletí daří člověku. Každý z nás vnímá jenom tu poslední podobu přírody, kterou poznal ve svém životě, spíše ve svém mládí než ve stáří. Tam, kde se dnes rozplýváme nad utěšenou „odvěkou“ českou krajinou s políčky, pěšinkami, lesíčky, toužíme ji zachovat a litujeme, že nám mizí před očima, byl před pouhými několika tisíciletími neprostupný hvozd s medvědy, vlky, pratury a zubry; krajina, ve které by pravděpodobně většina z nás neuměla, a asi ani nechtěla žít. Naši pravnuci budou mít zase svou „přirozenost“.
A to zůstáváme jenom v posledním zlomku vteřiny existence naší planety, v nejmladších čtvrtohorách. Třeba v kambriu bychom Jizerské hory nepoznali: před půlmiliardou let ležela pustá země, na které za stamiliony let vyrostou jizerskohorské lesy a rašeliniště, ještě ve vodách praoceánu Tethys, hluboko na jižní polokouli. Všechno se mění.
Miloslav Nevrlý: Zašlá chuť morušek a Cestovní zpráva čarodějova učně
My bychom se měli jen snažit, aby ty odvěké a neustálé změny přírody byly co nejpozvolnější, abychom se na nich my, lidé, podíleli co nejméně, aby krajina v našem stáří byla co nejpodobnější té, do které jsme se před několika zanedbatelnými desetiletími narodili, a naučili se ji brát jako neměnný vzor.
Nedávno znovu vyšla vaše Cestovní zpráva čarodějova učně, vzpomínka na putování se vzácným znalcem hmyzu Marcelem Safírem. Může vůbec člověk proniknout do vnitřního světa ostatních živočichů, jak to fascinujícím způsobem zkoušel Marcel Safír za cenu jistého „zlidšťování“ hmyzu, anebo zkrátka nikdy nezjistíme, „jaké je to být netopýrem“, jak to ve slavné eseji vyjádřil filosof Thomas Nagel?
Myslím, že se nikdy nedozvíme, jaký pocit má třeba moucha, která usedla na jablko a pak ho obešla dokola. Pozná, že přišla na místo, kde už jednou byla? Záleží jí na tom vůbec? Člověk má co dělat, aby alespoň trochu porozuměl svému bližnímu, natož mouše. Můžeme mluvit o štěstí, porozumíme-li na sklonku života aspoň sami sobě. Na své dávné, přes půl století staré putování s Marcelem Safírem za malými šestinohými hmyzími bratry po východoslovenských župách, zemplínské, šarišské, spišské a gemerské, vzpomínám velice rád. Kéž Marcel odpočívá ve věčném pokoji.
Čarodějova poslední zpráva. O znalci a příteli hmyzu Marcelu Safírovi
Silný motiv Cestovní zprávy čarodějova učně – ale i knihy Marcela Safíra Hmyz je docela jiný – je cosi jako tajemství přírody. „Všiml jste si přece, chlapečku, že stačí dát něčemu pouhé jméno, abyste měl dojem, že tajemství a zázrak mizí? Že vy sám tím povyrůstáte? Jednou možná poznáte, jak zdánlivý a snadný je takový růst,“ říká v textu „čaroděj“ svému „učni“. A „učeň“ v následujících pasážích to téma z různých stran promýšlí a prociťuje. Vnímal jste někdy, že vás erudice zoologa obírá o „dětský“ úžas nad krásami přírody?
Má „zoologická erudice“, jak jste to nazval, patří spíše do minulých staletí než do současnosti. Nevím, mám-li na ni být hrdý, nebo se spíše stydět. Na svých mladistvých toulkách po liduprázdných slovenských horách – tehdy jsem nemohl cestovat z Československa kamkoli do ciziny – jsem začal po dnech a nocích osamělého horského putování pociťovat zvláštní sounáležitost s přírodou. Jako bych se stával její součástí, podoben ptákům, hmyzu, rostlinám; byl jsem jen nepatrnou a zranitelnou entitou, kterou kdosi vrhl z neznámého důvodu na pouhou vesmírnou vteřinu do nezbadatelného nekonečného univerza. Ten pocit, který mě tehdy zároveň stísňoval i rozradostňoval, mi zůstal až do stáří a možná se ještě umocňuje. Myslím, že Marcel Safír mohl cítit cosi podobného.
Dokáže vás ještě příroda překvapovat, třeba při procházkách krajinou kolem vašeho domova?
Opravdu se již ve svých sedmaosmdesáti letech nevydávám na daleké cesty. Myslím, že po této stránce jsem své dny již naplnil. Chodím jen do blízkých Jizerských hor, tu vystoupám na hřeben, o kousek dál z něj opatrně sestoupím. To všechno díky obdivuhodnému umění lékařů, kteří dokázali svého bližního obdařit novými kyčlemi. Také – díky stejnému lékařskému zázraku nových očních čoček – již zase překvapivě vidím v jehličí houby a rozeznám hnědé šupinky na nožce – třeni – lahodné opeňky lipůvky měnlivé od lysého třeně velice podobné a jedovaté čepičatky jehličnanové. Takže: co více si přát? Život je krásný a dobrý! Bohu díky!
