Článek
Jak podle vás konflikt na Ukrajině zapadá do celkového uspořádání poměrů v Evropě po konci studené války? Mohly by nám některé koncepty vaší slavné knihy Konec postkomunismu pomoci pochopit, co se dnes děje?
Ze všeho nejdříve musím říct, že i když jsem hluboce otřesený dnešním rusko-ukrajinským konfliktem, není to od roku 1989 první válka v Evropě. Pocházím z bývalé Jugoslávie a naneštěstí mám osobní zkušenost jak s tragédií války, tak se selháním politiky při jejím ukončování – což je v souvislosti s dneškem to důležitější. V této chvíli totiž jednu rovinu tvoří samotná skutečnost války, u níž si všichni přejeme, aby co nejdříve skončila. Druhou rovinou je ovšem hledání politické cesty k míru. A právě zde nevidím žádnou reálnou dobrou možnost.
Vychází nový Salon: Bylo nutné, aby lidé v Rusku trpěli tak, že dnes nenávidí Západ?
Když se vrátím ke své knize, jeden z konceptů, které jsem tam rozvíjel, je takzvaná demokratická revoluce. Použil jsem známý výrok Saint-Justa, že kdo dělá revoluci napůl, ten si jen kope hrob. Roky 1989 a 1990 byly takovou revolucí napůl, kdy se změnila pouze jedna část světa, ale ta druhá nikoli. Změna se tehdy očekávala jen od Východu. Myslelo se tím zavedení demokracie, kapitalismu, „západních hodnot“ a tak dále. Vítěz studené války nepochopil, že se musí změnit i on. A přesně v tom vidím kořeny dnešních problémů.
Moment zhroucení Varšavské smlouvy mohl být zužitkován k radikální změně světa, k zavedení nové globální politiky míru, politiky radikálního odzbrojení. To, čemu se dnes říká rozšiřování NATO a o čem všichni mluví, je pouhý důsledek promeškané šance a neschopnosti Západu pochopit historickou chvíli změny. Výsledkem je současný chaos.
Jak vidíte ideologickou rovinu stávajícího konfliktu mezi Ruskem na jedné straně a Ukrajinou a Západem na straně druhé?
Dnešní Západ není Západem starého řádu, nýbrž blokem určité normativní identity. Bohaté a mocné identity vázané na NATO. Je to identita s koloniálním dědictvím, které implikuje to, čemu se říká civilizační rozdíl; po kolonialismu nám zbyl postoj, že my Západ jsme měřítkem civilizace, my jsme civilizace – a ti ostatní se musí zcivilizovat. Tím si ty ostatní definujeme. Je to problém, který se táhne se Západem a jeho pociťovanou všeplatností po celou dobu jeho existence, nejen v politice a ve vědění, ale třeba i v tom, jak se chováme k vlastní planetě.
Ruský prezident Vladimir Putin při projevu na stadionu Lužniki
Západní politici říkají, že jsme komunita hodnot. No dobrá, co je ale potom vně této komunity? Jaké tam mají hodnoty? Neevropské? To je ovšem velice hloupý esencialismus. Západní hodnoty jsou demokracie, vláda práva, ale také Osvětim, fakt dvou světových válek, kolonialismus a tak dále. Čili samotná identitární esence Západu je silně problematická.
Už nějakou dobu jsme svědky vytváření jakési hranice; připomíná to starou koloniální hranici nebo završování evropského projektu. Kdo patří k nám a kdo ne? Tato nová hranice je dnes kreslena krví prolévanou v rusko-ukrajinské válce. Díky ní víme, že Rusko k Západu nepatří. Rusko a Putin dokonale hrají roli těch, co mají zůstat vně.
Podívejte se na Ukrajinu před válkou, proces utváření ukrajinského národa nebyl zdaleka dokončen. A je to právě ruská intervence, která tento proces uzavírá, sjednocuje národ, pozvedá ho nad jeho nesourodost. Putin jedná jako ten nejlepší možný ukrajinský národovec, protože krev Ukrajinců se stává amalgámem, který zaceluje veškeré trhliny celku jejich národa.
Ruská agrese vůči Ukrajině také změnila atmosféru v Evropské unii, která poslední dobou procházela řadou krizí. Co znamená válka na Ukrajině pro Evropu?
Ještě před několika měsíci jsme věřili, že brexit je jako rakovina, že pozorujeme úpadek procesu evropského sjednocování. Najednou je ale všechno jinak. Německo se během čtyřiadvaceti hodin jednoduše zbavilo dědictví druhé světové války, které tam bylo živé dlouhá desetiletí. Dnes mluví o nových závodech ve zbrojení. Polsko je nyní coby křesťanská bašta připraveno bránit hranice společné Evropy. V Británii už nikdo nepřipomíná covidový večírek Borise Johnsona.
Pokládejme si radikálnější otázky, říká chorvatský filosof Boris Buden
Já tvrdím, že pro rozšiřování NATO na východ nebyly po pádu komunismu žádné strategické ani morální důvody. Právě naopak, měli jsme dostatek morálních důvodů alianci coby vojenskou instituci rozpustit. A dnes? NATO najednou objevilo morální i strategický důvod své existence i svého rozšiřování; je to ukázkový příklad sebenaplňujícího se proroctví.
Samozřejmě, může za to Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu. Z Vladimira Putina se tím však stal užitečný idiot Západu. Nemluvě o tom, co to bude znamenat pro západní vojensko-průmyslový komplex, že dojde k nové akumulaci kapitálu díky obřím investicím do výroby zbraní a do vědních a technologických oborů sloužících znovuvyzbrojení.
Pokud tuto válku někdo opravdu potřeboval, byl to Západ, a pokud tuto válku někdo opravdu nepotřeboval, byl to Putin, což ovšem jen zvyšuje nejistotu celé situace. Nevíme, jak to skončí, a pochopitelně se bojíme nejhoršího.
Útok na Ukrajinu přišel hned po pandemii koronaviru. Jestli jsme si z ní něco přenesli, jsou to slova krize a výjimečný stav, co se trvale zabydlela ve veřejném diskurzu a mají praktické důsledky pro způsoby řízení našich společností.
V kapitalismu není krize výjimkou z pravidla, je to způsob, jakým kapitalismus funguje. A platí to i pro krize, v nichž umírají lidé. Koronavirus se – aniž bychom si toho všimli – stal dokonalým úvodem do výjimečného stavu. Bezmála dva roky jsme žili v podmínkách pozastavené normálnosti a zvykli jsme si na to. A pak, právě když jsme dorazili ke konci pandemie, převzala pokračování výjimečného stavu válka. Teď se zdá, že koronavirus byl jen zahřívacím kolem pro to, co bude následovat.
Giorgio Agamben
Filosof Giorgio Agamben nicméně tvrdí, že výjimečný stav byl zaveden už dávno a že je součástí naší zkušenosti celých posledních třicet let. A jsme zpět u bývalé Jugoslávie: Bosna a Hercegovina žije ve výjimečném nouzovém stavu opravdu celých třicet let. Od konce bosenské války se stále ještě nenašlo politické řešení: je to takový stát nestát nebo snad trojstátí, dva státy, nikdo neví. V každém případě jde o výjimku z pravidel konceptu svrchovaného národního státu. Totéž platí o Kosovu. Mimochodem Ukrajina Kosovo neuznala. Kdyby ano, pozbyla by argumenty proti uznání ruské svrchovanosti nad Krymem. Což zase jenom dokumentuje současný chaos a rozpadání starého řádu.
Jaký má nynější výjimečný stav vliv na řešení jiných problémů, než je koronavirus a válka, například klimatické změny?
Země se samozřejmě nepřestane zahřívat, lhůta stále běží, i když tomu teď nevěnujeme pozornost. Za několik málo let, pokud tuto lhůtu promarníme, dojde k nevratným změnám. Kromě toho, že se zrovna díváme jinam, ničí tento nový výjimečný stav také naše šance na řešení klimatické změny na globální úrovni; přitom jinak ji řešit nelze.
Lze si z násilného rozdělení Jugoslávie a hlavně z toho, co se stalo po něm, vzít nějaké poučení pro současnou situaci?
Bývalá Jugoslávie nebyla součástí bloků, které si před rokem 1989 rozdělovaly Evropu. Nebyla členem ani Varšavské smlouvy, ani NATO. Jako mladíka mě cvičili k obraně před invazí ze strany Varšavského paktu. Ale jde o něco víc: Jugoslávie byla vůdčím členem skupiny zemí mimo aliance a zemí koloniálních, říkalo se tomu tehdy třetí svět, dnes je to globální Jih.
Idealismus, realismus a Ukrajina. Esej Pavla Barši
Takže největší tragédií rozpadu Jugoslávie byla ztráta té Evropy, která byla schopna převzít odpovědnost za třetí svět, vytvářet koncepty politické solidarity s antikolonialismem a také ekonomické spravedlnosti a překračovat binarismus „Západ a ti ostatní“ – kritizuješ Spojené státy, tak jsi pro Putina, kritizuješ Putina, tak jsi pro cokoli. Tento binarismus stojí i za současnou rusko-ukrajinskou válkou.
Jak podle vás tato válka skončí?
Nacházíme se v momentu, kdy elity na Západě sní o tom, že nějací oligarchové nebo vysocí úředníci zorganizují puč a Putina odstraní. A všechno se to personifikuje: Západ proti Putinovi. Cílem je odstranění jedné osoby, případně jedné části elity. Nikdo ale nemluví o systému. V Rusku funguje parlamentární oligarchie. Ukrajina se v tomto od Ruska v podstatě neliší. Ekonom Thomas Piketty bezmála před deseti lety napsal, že na cestě k oligarchii jsou i Spojené státy.
Parlamentární oligarchie je totiž dokonalým systémem pro fungování neoliberálního kapitalismu; právě proto má Putin tolik přívrženců na pravém křídle evropské a mezinárodní politiky od Bolsonara po Le Penovou.
Brazilský prezident Jair Bolsonaro
Existuje jediná, bohužel nereálná možnost, jak tuto válku ukončit pozitivním způsobem: neodstranit jen Putina, ale zničit celý systém. V Rusku vládne kořistnický kapitalismus umožňovaný prostředky takzvané primitivní akumulace, privatizace půdy, přírodních zdrojů. Jenže Západ chce tuto válku ukončit bez toho, že tento systém zpochybní. Rusko a jeho kořistnický, na známostech založený systém je totiž pevnou součástí globálního neoliberálního kapitalismu, neexistuje mimo něj.
Diagnóza: unipolární porucha. Esej Václava Bělohradského
Všechno, co je na Západu dobré, vláda práva, občanské rovnostářství a tak dále, to vše bylo vytvořeno revolucemi – americkou a francouzskou. Jenže demokratická revoluce z let 1989 a 1990 byla Západem chápána jako prosté „pozápadnění“, rozšíření západních hodnot na Východ. Důsledkem je mimo jiné naprosté sémantické vyprázdnění pojmu revoluce jako ideje radikální změny.
A i proto tu dnes není nikdo, kdo by řekl, že by nám nemělo jít jen o odstranění Putina, ale o zničení ruského systému kapitalistického kořistnictví a také samotné kořistnické logiky globálního kapitalismu. Zatím to vypadá, že si místo toho zvolíme fašistickou odpověď na tuto válku: zbrojení a s ním spojené nové hromadění kapitálu.
