Proč zabíjíme sami sebe. Jon Alpert natočil velký časosběrný portrét drogové závislosti

Vůbec ne. Každý můj projekt má ale svůj vlastní život, tenhle určitě, a vy se ho musíte držet.

Na začátku osmdesátých let zaplavila USA vlna zločinu. Většina médií reagovala vysíláním policejních show, v nichž kamera jezdila po městě s policisty hledajícími zločince. Jenže já policii neměl rád. Jako někdo, kdo dospíval v šedesátých letech, jsem se pravidelně účastnil protestů proti válce ve Vietnamu a za rasovou spravedlnost a na ulicích jsme s policajty svedli nejednu bitvu. Ti z naší čtvrti navíc byli dost zkorumpovaní.

A tak když mi v jednom týdnu někdo ukradl motorku a vzápětí se nám vloupali do kanceláře, více než dopadení pachatelů mě zajímalo, co jsou ti zloději zač. Proč kradou? Vydali jsme se proto zjistit, co lidi přiměje ke kariéře zločince. A v Newarku jsme našli naše protagonisty.

Když jsem se jich zeptal, jestli je můžeme natáčet, odpověděli: „Jasně. Sejdem se zítra v poledne na ulici.“ Hned jsem věděl, že něco chystají. Tehdy ještě nebyly dobré skryté kamery. Ale měl jsem kamaráda, co dělal u Panasoniku, a spolu jsme přes noc postavili kameru, která se vešla do kufříku – ve filmu mě vidíte, jak ten kufřík nesu.

Dost jsem se při tom bál. Rodiče mě nevychovali jako zloděje. Setkání s Robem, Freddiem a Deliris odstartovalo jednu velkou divokou jízdu. A proč trvala třicet šest let? Chtěl jsem, aby ty scény ve filmu vyzněly co nejpravdivěji. A čas je v tom dokumentaristovi dobrým přítelem.

Nebylo to vždycky snadné. Ale zatímco některé schopnosti mi chybí, nejsem třeba úplně skvělý kameraman, jestli na něco talent mám, tak někam proniknout, aniž by si mě všimli. Ocitl jsem se například i v motelovém pokoji, kde mí protagonisté souložili. Některé podobné scény jsme nakonec vystřihli, protože film s nimi působil paradoxně méně uvěřitelně.

Prostě jsme přišli k nim domů. Někdy nás viděli rádi, jindy jsme jim překáželi v jejich kriminálních plánech. Jako novinář nemůžete být v tomto typu vztahu antagonistou. Pokud byste se mě teď vy dokola ptala na něco, o čem nechci mluvit, byl bych nevrlý a uzavřel se. Novinář musí být opatrný a vědět, kdy je lepší nechat druhého být. Pomáhalo i to, že jsem v té době jezdil na různá místa po světě a mohl jim vyprávět zajímavé historky.

Jasně, třeba hned tehdy napoprvé, když jsem s nimi šel vykrást obchod. Myslel jsem si, že nás všechny zavřou. Rob měl taky občas sklony k násilí, jednou na mě mířil pistolí. Oblast, kde všichni tři bydleli, byla nebezpečná, pod kontrolou drogových gangů, ani policie tam nechodila. Gangy měly své hlídky na střechách, vybavené kulometem a vysílačkou. Pokud by vás tam nechtěli, nemohli jste do té oblasti vůbec vjet.

Ale nejděsivější okamžiky jsem zažil při natáčení scény, v níž si Freddie a Deliris jedou v noci pro drogy a vezmou s sebou děti. I oni dva se báli, ale nutně potřebovali dávku. Já ležel na podlaze auta, kdyby mě lidi z gangu zahlídli, bělocha s kamerou, mysleli by si, že jsem policajt, a všechny by nás zabili. Včetně dětí. To jsem se bál strašně. Navštívil jsem po světě hodně nebezpečných míst, ale nejstrašnější byl Newark v New Jersey…

Nebezpečné věci pro mě samozřejmě musejí mít význam. Nejsem závislák na adrenalinu. Neužívám si to. Jsem rád, když jsou tyhle zážitky za mnou a můžu jít domů. Víc si užiju, když si můžu zahrát hokej nebo fotbal. Ačkoli se při tom pokaždé zraním. U natáčení tohohle filmu se mi nikdy nic nestalo, ale při sportu jsem si už zlomil snad všechny kosti v těle.

Mike se mi nelíbil. A nechcete strávit tolik let s někým, koho nemáte rád. Šikanoval lidi, mlátil svou přítelkyni a byl to zároveň slaboch: když ho zatkli, brečel jak dítě. Ani ve vězení pak nepřestal s drogovými kšefty.

V USA je telefonát z vězení velmi drahý, až dvacetkrát dražší než normálně. Vězni proto často telefonují na účet volaného. Mike volal mně a vždycky chtěl, abych ho přepojil někam jinam. Souhlasil jsem pod podmínkou, že nebude dělat nic nelegálního. A samozřejmě jsem ho načapal, jak domlouvá drogový obchod. Tím u mě skončil.

Jinak Mikea nedávno pustili z vězení, kde strávil skoro celých těch šestatřicet let. Vždycky se dostal na chvíli ven, ale do roka byl zpátky. Chodí teď s Freddieho neteří, což se mi teda nelíbí. Potkali jsme ji jako roztomilé dítě. Jenže Freddieho sestra taky brala drogy a její dcera přestala chodit do školy někdy v jedenácti.

Je to tak, v jejich čtvrti jsou strašné školy, bydlení, mizerná nabídka práce. Když žijete s těmito deficity a kolem vás bují obchod s drogami, je složité závislosti uniknout. Není to fér.

Když v druhé půlce sedmdesátých let město New York zbankrotovalo, zrušilo všechny programy na pomoc chudým. Včetně zdravotní péče. Natočil jsem o tom pak dokument Zdravotní péče: Vaše peníze, nebo váš život, který ukazoval, že americké zdravotnictví pro nemajetné vypadá jak v zemi třetího světa. Město tehdy taky zrušilo na školách sport, tanec i hudbu, všechno, co já měl na škole rád a proč mi stálo za to do ní chodit. Tak jsme začali v našem Downtown Community Television Center učit mladé lidi točit filmy.

Tuhle práci mám ještě radši než vlastní natáčení. Našimi programy prošly tisíce dětí. A všechny se dostaly na vysokou. Mají přitom stejné zázemí jako Deliris, Freddie a Rob. Jedna dívka byla celou střední školu bez domova, přespávala po kamarádech nebo jezdila v noci metrem. Dvěma sourozencům se přímo před očima předávkovali rodiče – a oba vystudovali magistra. Dostali příležitost a chopili se jí. Rob, Freddie a Deliris příležitost nedostali.

Ve filmu to není, ale mnohokrát jsme je vzali na odvykačku. V USA se do léčebny nedostanete snadno, není jich dost. Já jsem díky své reputaci místo dokázal sehnat. Taky jsme je tam pokaždé dovezli, navštěvovali je. Vždycky jsem doufal, že to s nimi dopadne dobře.

To téma se tam dostalo postupně. Jedním z důvodů, proč mě Freddie s Robem přijali, byl můj obdiv k jejich kreativitě. Kdyby přišli do téhle benátské restaurace, kde děláme rozhovor, za pět minut by zjistili, jaký zločin se tu dá spáchat. Třeba by ukradli tamtomu pánovi to pruhované triko a začali by na ulici předstírat, že jsou gondoliéři, a prodávali by turistům fiktivní jízdy.

Ten dokument začal fascinací životy, o nichž jsem nic nevěděl. Vydali jsme se na tu horskou dráhu, aniž jsme řešili, kam to celé směřuje. Postupně jsme objevili i jejich temnou stránku, související právě s drogami, ale už nešlo přestat. Jakmile jsme všechny tři líp poznali, snažili jsme se jim pomoct, s jejich dětmi jsme dělali úkoly. Chtěli jsme, aby uspěli. Ale pak Robert a Fred zemřeli a mysleli jsme si, že je mrtvá i Deliris, a projekt jsme zastavili.

Jednoho dne však zazvonil telefon a v něm se ozvala Deliris. Nejenže nebyla mrtvá, už čtyři roky nebrala drogy! Chtěla, abych za ní přijel i s kamerou, aby mohla lidem říct, že je možné závislost porazit. Tak jsme projekt zase rozjeli. Film měl končit průvodem uspořádaným na její počest, během něhož by jí starosta Newarku dal klíče od města. Jenže potom přišel covid…

Pokud chcete drogy porazit, musíte být hodně aktivní. Musíte chodit na terapii, potřebujete kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou, když se vám nedaří. A všechno tohle během pandemie zmizelo. Po celé zemi. Odhadem 200 tisíc Američanů zemřelo i kvůli tomu, že se se svou závislostí ocitli zase sami.

Docela jo. V jeho jádru leží sdělení, že jako Američané víc zabíjíme sami sebe, než kolik je nás zabito ve válkách. Hrozí nám nebezpečí, že se staneme neproduktivní společností, která lidem nedává příležitosti, jaké si zaslouží. Cítím, že šance, jaké jsem měl já, už má vnoučata nedostanou. Jsem patriot, miluju svou zemi, ale taky jsem viděl, co za sračky způsobila všude po světě. Bojoval jsem proti tomu, protože věřím, že je to moje povinnost jako občana. A k ní patří i natočit tenhle film, který ukazuje, proč musíme něco udělat. I když si nejsem jistý co.

Myslím, že vinu cítili všichni z jejich okolí. Hlavně blízcí Deliris. Nesvěřila se mi, že má opět problémy. Její smrt byla šok. Nejdřív jsme tomu nevěřili, mysleli jsme, že šlo o vraždu, kterou se někdo snaží ututlat. Měla práci, byla zasnoubená. Covid ale svatbu odložil, svého snoubence nemohla vídat. Všichni jsme tehdy měli strach, nevěděli jsme, co covid přesně je. Byl jsem s Deliris v kontaktu, čekali jsme, až pandemie skončí, abychom mohli natočit tu přehlídku. V HBO už se ptali, kdy bude dokument hotový. Pak mi Deliris přestala zvedat telefon. A za několik dní zavolala její dcera, že se Deliris předávkovala…

Hodně času jsme pak strávili ve střižně, snažili jsme se zachytit pozitivní aspekty jejího života. U dokumentu prostě nemůžete mít konec, jaký chcete. Musíte se spokojit s tím, co se stalo.