Pro mě jsou ideálem nenásilné sociální změny, říká Philip Glass

Mnohokrát. Vytvořil jsem operu na téma Kafkova Kárného tábora. Dokonce jsem přesvědčen, že byla uvedena i v České republice (v režii Miroslava Bambuška s anglickým tenorem Jamesem Clarkem – pozn. A. Š.).

Základem většiny mých oper jsou literární díla. Třeba Čekání na barbary je podle stejnojmenného románu (česky vyšel v roce 2001 – pozn. A. Š.) a nová opera Appomattox je postavena na textech z doby občanské války ve Spojených státech. Využívám hodně literárních zdrojů, zejména pak v opeře a v hudbě pro divadlo.

Jsou tu dva aspekty. Jedním je, že dílo obsahuje společenská témata, zejména se zabývá sociálními změnami, třeba Satyagraha je o obrácení společnosti k nenásilí. Appomattox je o konci občanské války a o počátku poválečného boje za lidská práva v USA. Velká část Čekání na barbary je o politickém aktivismu.

I další příběhy jsou o společenských změnách, ale projevujících se ve vývoji jednotlivce nebo v různých milostných příbězích. Osobní vývoj je třeba podstatou díla The Marriages between Zones Three, Four and Five, k němuž napsala libreto Doris Lessingová. Kráska a zvíře Jeana Cocteaua je jak milostný příběh, tak alegorie. Zajímá mě romantická stránka příběhu i jeho společenské aspekty. Pohybuji se mezi těmito dvěma póly.

Ke změnám už dochází, ale žijeme v době, kdy se to děje násilně, revolucí nebo v důsledku nějaké podobné interakce. Hodně společenských proměn přitom ale přišlo postupně, přes pomalé změny evolucí. Režim lze změnit i nekrvavě, to se ale většinou neděje. Vlády pochopitelně nechtějí připustit změnu. To můžete vidět i dnes na mnoha místech.

V novinách se teď píše o bouřích v Íránu. Už tam byli i nějací lidé zabiti. Myslím, že je zaznamenáno deset obětí, možná víc. Totéž se děje v Číně a podobné věci se staly i v USA nebo v Evropě.

Pro mě jsou ideálem nenásilné sociální změny, ideálem, o nějž máme usilovat a kterého jen vzácně dosáhneme. Není to součástí evropské nebo americké kultury, ale ani asijské. Žádná kultura na světě není postavena na tom, že by sociální změny byly nenásilné, i když se takové případy v dějinách objevily a stále jsou zde lidé, kteří o to usilují.

Buddhismus, dalajlama? Dalo by se to tak říci, ale základ toho, o čem mluvím, položil Gándhí a vychází to více z Bhagavadghíty, tedy z hinduismu. Buddhismus není nenásilný, v dějinách buddhistických společností bylo mnoho násilí. Nepředstavují výjimku. Buddhisté také nejsou vegetariáni, hinduisté ano. Ono ale nezáleží ani tak na tom, co říká náboženství, ale co si z něj lidé vezmou a dál nesou.

To je pravda. On taky jednoznačně zůstává věrný Gándhího tradicím. Ale takových lidí je velmi málo, v každé generaci je těžké najít jednoho jediného světového vůdce, který se zastává nenásilí, je to velmi neobvyklé. A není to otázka toho, že Gándhí byl hinduista a dalajlama buddhista. To není podstatné, můžete hovořit o nenásilí i u křesťanství, ale tam se vůbec neuplatňuje.

Během svých cest jsem se hodně naučil, ve své tvorbě jsem uplatnil řadu prvků mimoevropské hudby včetně hudby původních obyvatel Austrálie a Afriky. Je to něco, co mne velmi zajímá, dělal jsem to už v šedesátých letech. Teď je to docela běžné, můžeme dokonce hovořit o globální hudební kultuře, která nezůstává stále stejná, protože dochází k řadě kulturních výměn. Ale pořád je tu několik jader, jedním je stále indická hudba, dalším západní evropská vážná hudba.

A v oblasti struktury, ladění a intonace můžete najít všechny druhy vlivů. U mladých muzikantů, zejména u skladatelů, objevíte i vlivy hudby původních obyvatel.

Přirozeně, nemůžete oddělit indickou hudbu od Indie, vychází z filosofie, ze způsobu myšlení, z estetiky. Proto je pro poznání různých hudebních kultur důležitější cestování než poslouchání nahrávek. Od šedesátých až do devadesátých let jsem strávil hodně času na cestách po Indii, Africe a Austrálii i po Střední a Jižní Americe.

Dnes už ne víc než kdokoli jiný. Musíte si uvědomit, že po roce 1975 je minimalismus víceméně passé. Mluvíme o věcech z doby před třiceti let. Žádná minimalistická hudba tu už není celá desetiletí, tedy ne že by neexistovala, ale už ji nikdo nepíše. V tom se neliším od svých kolegů.

Když však poslouchám hudbu mladších skladatelů, tak je jasně ovlivněna generací muzikantů, se kterou jsem vyrůstal, je repetitivní, harmonicky velmi stabilní. To se nyní stalo obecným jazykem, můžete jej nalézt všude, tu hudbu nelze označit jako neobvyklou či děsivou. To když v letech 1966 až 1967 hrála moje generace poprvé, lidé byli vzteklí, házeli po nás různé věci. Teď už se nic nehází.

Ano, hodně dlouho, myslím, že jsem s ním byl i v Praze, je to už tak patnáct let, protože je deset let po smrti. Měli jsme představení v divadle Archa, čtení poezie s hudbou.

Na ty ne, ale na další básníky své generace ano, zrovna jsem něco dělal s Leonardem Cohenem. Rád pracuji s básníky, na nových věcech nyní dělám i s Patti Smith. Preferuji básníky, kteří mluví anglicky, protože je to jazyk, který znám, i když mohu použít i francouzštinu nebo portugalštinu. Spolupracoval jsem ale hlavně s Ginsbergem, Cohenem a zmíněnou Patti Smith, ta je sice mladší o deset let, ale kdyby Allen žil, měl by přes osmdesát a Leonardu Cohenovi je čtyřiasedmdesát, takže od sebe nejsme věkově moc vzdáleni.

S ním jsem dělal spoustu věcí, víc než on udělal s kýmkoliv jiným Vytvořili jsme šest velkých operních inscenací. Napsal jsem čtyřiadvacet oper, ale s žádným jiným režisérem jsem jich neudělal více. Tato díla tvoří jádro mé operní tvorby, bylo to hodně hudby. A pořád hovoříme o něčem dalším, co bychom spolu udělali. Doufám, že k tomu dojde, i když je to dneska mnohem těžší.

Ano, právě jsem dokončil hudbu k filmu Mister Nicer. Je to anglický snímek a je velmi zajímavý, ale nemohu vám o něm nic říci, nemám na to právo. Teď hledám další film na příští rok. Snažím se každý rok složit hudbu k jednomu nebo ke dvěma filmům.

No, spíš si někdo vybere mě, já nikam nevolám. Nepracuji způsobem, který je v branži obvyklý. Skladatelé filmové hudby na plný úvazek ročně napíšou hudbu k pěti šesti snímkům, já tak ke dvěma, takže nejsem skladatel filmové hudby na plný úvazek. Ale ve filmové branži znám hodně lidí a mám v ní dobré přátele, neoslovuje mne však každý.

Pro cellistku Wendy Sutter jsem už dříve skládal, Písně a básně pro cello jsem napsal právě pro ni. Na koncertě zazní i pasáže pro sólové cello z Naqoyqatsi.

Pro cellistku Wendy Sutter jsem už dříve skládal, Písně a básně pro cello jsem napsal právě pro ni. Na koncertě zazní i pasáže pro sólové cello z Naqoyqatsi.

Třetím hráčem je percussionista a pianista Mick Rossi, takže i když je naše skupina malá, máme velmi bohatá aranžmá. Většina té hudby je docela nová. Nejstarší skladby, co budeme hrát, byly napsány v roce 1991.

V polovině šedesátých let přišel Philip Glass s revolučním pojetím – na repetitivnosti a drobných změnách postaveném minimalismu, jenž byl zřetelně ovlivněn mimoevropskou hudbou. Složil více než dvacet větších i menších oper včetně známých děl Einstein na Pláži, Satyagraha nebo Akhnaten. Napsal osm symfonií a dva klavírní koncerty.

Složil hudbu k řadě filmů, jako byly Schraderův Mišima nebo Scorseseho Kundun. Hudba k Weirovu filmu Truman Show byla oceněna Zlatým glóbem, za doprovod k Daldryho Hodinám získal Zlatý glóbus a Grammy i nominaci na Oscara.