Příští revoluce vyroste ze sítě, říká Karel Vachek

Karel Gott byl mystik. Aniž by na tom měl vědomou zásluhu, vlastnil výjimečný témbr hlasu a dělal všechno pro to, aby ho mohl uplatňovat. Proto se bavil i s normalizátory, kteří mu teď v novém režimu vystrojili pohřeb. My můžeme mluvit o mysticích, lépe řečeno o gnosticích, na intelektuální rovině, jedním z takových byl například Ladislav Klíma. Ale pak jsou lidi, kteří to mají dané na jedné konkrétní vrstvě své osobnosti, jako právě Gott. Když zpíval, je to, jako když se díváte na Alšovu kresbu: může se vám to zdát blbé – a zároveň je to geniální. Za mlada bych si Gotta nikdy dobrovolně nepustil, smál jsem se tomu. Ale pak jsem zjistil, že lidi od nás z baráku, o kterých jsem věděl, že jsou hloupí a hrubí, si ho pouštějí a on je dokáže tím svým hlasem zharmonizovat tak, že se najednou cítí šťastní.

Nemohu s jistotou říct, že to existuje, v rámci racionálního uvažování je to blbost. Jenže zkušenost mě učí, že člověk je daný hranicemi svého těla, vztahuje se ke světu, zná nějaké pojmy, kombinuje je a užívá rozum – ale taky sestává z vrstev, které vůbec v jeho moci nejsou. A ten můj nejspíš už poslední film, který jsem poskládal hlavně ze svých starších děl, ze snímků svých studentů a něco jsem taky ukradl z internetu, je jakýmsi masivním rozkladem toho, co asi jsem, i když to nevím. A kde asi jsem, i když to neumím změnit.

Jeví se mi to tak, že máme nalajnovaný život z řetězce příčin a následků a hned vedle toho je podstata, říkáme jí bůh nebo třeba suma vědomostí vesmíru, a když se s ní dostaneme do kontaktu, můžeme ten řetězec příčin a následků, svůj osud, měnit.

Moje sestra, spisovatelka Ludmila Vachková, má teorii, že většinu života trávíme budováním vlastního ega, slepujeme ho ze svých pocitů z toho, co vidíme, slyšíme, zažíváme. To ego jsme pak my. Jenže, jak říkají buddhisté, tento proces je potřeba zastavit. Budování ega není to pravé bytí. Pravé bytí je dotknout se své hlubiny, Komenský jí říkal hlubina bezpečnosti. Teprve poté se začnete dozvídat něco, co svět ještě neví. A jak zdůrazňuje moje sestra, ego je jen smetí, není to nic. Gnostikem se můžete stát až v okamžiku, kdy pochopíte, že ego není to hlavní.

Sestra, moje žena, která sama byla gnostik, můj bratr, výborný malíř, a já jsme celý život nedělali nic jiného, než že jsme spolu o těchto věcech mluvili. Já jsem byl z nás čtyř vždycky nejhloupější, ale díky tomu, že točím filmy, mohl jsem aspoň něco z toho, na co jsme společně přišli, dostat víc mezi lidi.

Mým každodenním zaměstnáním je ale zároveň o tom všem pochybovat, pořád musíte přemýšlet, jestli nejste jenom nějaký rošťák nebo úplný blbec.

Příští revoluce bude určitě vyrůstat ze sítě! Všechny revoluce minulosti se snažily rozpustit moc a majetek své doby a tato nebude jiná. Že se ti, co to rozpouštěli, vzápětí sami chopili moci a majetku a vraždili stejně jako jejich předchůdci a že se v tom Lenin příliš nelišil od cara, je jiná záležitost.

Síť diametrálně změnila naši situaci. Vynalezením parního stroje skončil feudalismus. Nástup sítě znamená konec zastupitelské demokracie. Ještě si to neuvědomujeme, ale podle mě je to nevyhnutelné. Už technaři, které na poli rozháněl Paroubek, se svolávali telefony a nepotřebovali žádnou hierarchii ani instituce. Podobně dnes žluté vesty ve Francii. Obojí je předzvěst větší proměny.

K čemu nám ti zastupitelé vlastně jsou? Už dávno přece nikoho nezastupují, rozhodně ne nás občany. Jsem přesvědčený, že si v budoucnu nebudeme volit poslance ani senátory, ale rovnou konkrétní činy: jestli a jak postavit nový most nebo zda chceme blob na Letné. Navíc vedle zastupitelů, kteří se ani nenaučili pořádně legálně krást, dělají to nešikovně, existuje opravdová moc, kterou už vůbec nemáme pod kontrolou: korporace, oligarchové, miliardáři, co kradou legálně ve velkém a jako ten náš Kellner potom kupují svým dcerám koně za čtvrt miliardy. Síť je pro mě cesta ven z té absurdity, kdy šestadvacet nejbohatších miliardářů planety vlastní stejně jako celá chudší polovina lidstva.

Budeme se to učit. Může se začít na obecní úrovni. My máme na Praze 13 starostu, co se v místních novinách na fotkách furt s někým objímá. Kamarádil se s Bémem, tak co je to asi za člověka. A neříkejte mi, že bychom společně, hlasováním na internetu jednou týdně, nedokázali tu čtvrť řídit líp. Lidi se totiž ve velkém množství chovají hrozně dobře. Někdy jim trvá, než věci pochopí, ale pak většinou rozhodnou správně.

Potřebné síťové technologie už tady jsou, ale je jasné, že instituce, na kterých stál svět před jejich příchodem, se své moci a pozice nevzdají snadno. Nastane otevřený střet a bude to maso, jako už mnohokrát v dějinách. Možná to dopadne špatně, to nikdy dopředu nevíte. Jsem vlastně docela rád, že se toho nedožiju.

Většina toho, co se tady vydává za umění, je vlastně design. Úlohou designu je zpříjemnit lidem život, pobavit je, případně se zmínit o vážných věcech, ale jen tak, aby se to nikoho nedotklo. Je to odraz naší společnosti, která je dnes zcela nehybná. Najednou je slušné mlčet o některých lidech, co kradou nebo nás šidí. Ta „slušnost“ pohltila všechno. A vy jako filmař pak stojíte před volbou, jestli být „slušný“ a nechat si za to dobře zaplatit, nebo „slušný“ nebýt a netočit. Přitom chcete jen mluvit o věcech, o kterých jiní mluvit nechtějí.

O zajímavé myšlenky není zájem, což je i tím, že jsme po roce 1989 převzali ze Západu hlavně to špatné a to dobré jsme ignorovali. Neexistuje, že by nějaký dramaturg z televize přišel za mladým talentovaným tvůrcem a řekl, že mu věří, a poskytl mu prostředky, aby si mohl točit, co chce. Přitom třeba v šedesátých letech to bylo běžné, takhle přišli i za mnou a vznikla Moravská Hellas, kde kritizuju dobovou folklórní kulturu, která byla taky víc designem než uměním. Jenže tenkrát měli lidé v rozhodovacích pozicích rozměr a nešlo jim jen o peníze, často to byli umělci – jako Procházka, Kožík, Fikar. Dneska tam sedí bezejmenné osoby, co za sebou nic nemají.

Přitom se tady v umění máme o co opřít! Moje žena, která zemřela před čtyřmi lety, byla filmový vědec. A napsala podstatnou studii o Vladislavu Vančurovi. Marijka nevěrnice z roku 1934 pro ni bylo všepřesahující dílo, které předznamenalo všechny pozdější nové vlny, Godarda i Cassavetese. Není to tak, že by u nás nevznikala velká díla. Jen je jich málo a moc se o nich neví. Nerestauruje se Marijka nevěrnice, ale pitomosti jako Marketa Lazarová, kterou natočili podle Vančurova asi nejhoršího románu.

Protože to byli gnostici! Nejde o to, že by vás přímo ovlivnili. Vlastně jste hlavně rád, že v knihách nevypouštějí hloupé myšlenky. To jste potom při čtení vyloženě šťastný.

Gnostikům většinou lidé jejich doby příliš nerozumí, není lehké je prohlédnout. Klíma napsal pár knížek, ale neměl na jídlo a Březina mu musel sehnat práci někde u mlátičky. Peníze vydělávají jiní. Haška prohlédl až Mahen ke konci svého života, než spáchal sebevraždu, když prohlásil: „Všichni jsme byli literáti, jenom Jaroslav Hašek spisovatel.“

Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka jsou velký dar Čechům. Vezměte si, že Švejk jako postava není ani zlý, ani hodný, ani hloupý, ani chytrý. Nemá žádné vlastnosti! Jen v danou chvíli dělá, co má, aby vy jste se mohl smát životu. A aby se ostatní postavy skrze Švejka potkaly s tím, s čím se potkat měly. Jako když kvůli němu pošlou nadporučíka Lukáše na frontu. To je život gnostika – že ostatní posunuje jenom tím, že dělá, co dělat má, že naslouchá své podstatě. Kdyby to tak měli všichni, vyvázneme jako lidstvo konečně z těch tragických dějinných mustrů, které pořád dokola naplňujeme.

Když se dotýkáte podstaty, děláte vlastně věci, které byste nečekal, že dělat budete. Neděláte je totiž vy. Takže se permanentně divíte. A když se divíte, tak se smějete. To je vnitřní smích. I Švejk kudy chodil, tudy se divil – protože dělal věci správně.

Nikdy jsem mezi lidmi nevytrčil prsty do véčka, z toho se mi už tehdy dělalo špatně. Revoluce v roce 1989 neprobíhala na náměstích, tam to byla jen hra na mrtvého studenta, nýbrž mezi Gorbačovem a Reaganem. Ale stejně jsem na ty manifestace chodil, protože jsem věděl, že tomu procesu pomáhají. A zaplaťpánbůh za něj. Nebyla to ale tenkrát rozhodně změna, která by spěla ke kvalitě, naopak: spěla k miliardářům, kteří tu dnes vlastní prakticky všechno. Ke kvalitě povede až nástup sítě. To bude ta skutečná revoluce!