Příležitost k proměně. Barbora Baronová o knižním trhu za koronakrize

Jsem ráda, že ministerstvo kultury bere vážně i rozmanité hlasy nezávislých nakladatelů. Původně jako kritérium pro finanční podporu zvolilo úspěšnou žádost o grant za poslední tři roky, po konkrétní zpětné vazbě z naší strany však ministr Zaorálek uvedl, že se tato podmínka na nakladatelství vztahovat nebude. Mám z toho radost – i ze zjištění, že člověk nemusí být mocným lobbistou, krizovým manažerem bohaté firmy nebo šéfem vlivné kulturní instituce, aby mu ministr naslouchal.

Když jsme se o našem postavení v knižní branži ještě před pár týdny bavili s ostatními malými nakladateli, měli jsme pocit určitého přehlížení, jako by nás vydávání jen několika knih ročně diskvalifikovalo z toho mít nějaký názor. To, že je nyní i těm nejmenším nakladatelským subjektům věnována pozornost, mě mile překvapuje.

Druhá věc samozřejmě je, jak ta slibovaná pomoc bude reálně vypadat (rozhovor vznikl na začátku týdne – pozn. red.).

Myslím, že nás malé nakladatele spojuje mimo jiné to, že vlastně primárně nic neočekáváme. Někdy se nám podaří získat grant, ale často práci dotujeme našimi jinými příjmy, energií a časem. O každé knize, kterou vydáme, jsme bytostně přesvědčeni, že by bez její existence byl svět chudší.

S nezávislými nakladateli se pravidelně potkáváme na rozmanitých akcích, jako jsou Knihex, Tabook, LITR nebo BRaK. Někteří jezdí s batohem knih na zádech vlakem klidně přes celou republiku, protože akce neslouží jenom k prodávání knížek, ale i k našemu profesnímu setkávání a vyměňování zkušeností. Přímým prodejem na nezávislých knižních akcích nejenom vylepšujeme naše rozpočty, ale především si vytváříme vztahy se čtenáři, doslova pečujeme o naše komunity, které nám pak speciálně v těchto „koronavirových“ dnech vyjadřují velkou podporu.

Ti, kteří na žádnou ze zmíněných akcí dosud nevyrazili, by měli zpozornět – uvidí tam totiž knížky, které běžně na reklamních plakátech v metru nebo v placených pyramidách v korporátních knihkupectvích nenajdou.

Moc bych si přála, aby byla část státních prostředků využita i k systémové podpoře, která se zúročí v budoucnu. Mám na mysli například zmíněné knižní festivaly, které by se mohly díky penězům z ministerstva rozšířit do více míst po republice, aby si na nemainstreamové knížky nesahali lidé jenom v Praze nebo v Táboře, ale také třeba v Brně, Hradci či Třinci. Když se s knížkami vydáváme mimo Prahu, vidíme, jak je v regionech po něčem takovém hlad.

Malá knihkupectví, která dbala na pestrou nabídku, byla totiž z mnoha míst v Česku vypráskána velkými distribučními knihkupectvími – zanikla, protože nemohla konkurovat jejich obřím slevám. Jako distribuční knihkupectví máte odkud slevu dávat – my nakladatelé necháváme distributorům až 60 % z ceny knihy. Zato nezávislé knihkupectví, kterému distribuce odkousne svůj podíl, si žádnou slevu nemůže dovolit nabídnout.

Když tu bude systémová podpora drobných knižních akcí, o spoustu dalších věcí se už jako nezávislí nakladatelé postaráme sami – a rádi. Navíc napojením akce na malá lokální knihkupectví, jako je například Papírová loď v Rumburku, můžeme podpořit právě i další nezávislé subjekty.

Ono je sice krásné, že máme velké knižní akce typu Svět knihy, kde se můžou čeští tvůrci prezentovat, ale teprve za stávajícího ředitele Radovana Auera se nám tam trochu daří pronikat – třeba formou stanu malých nakladatelů; dříve jako by o nás ani neměli zájem. Ale my jsme za naše Knihexy a Tabooky rádi, jsme tam mezi svými, mezi přáteli.

Další systémová podpora by mohla spočívat například v podmínění nákupů knih pro knihovny přímo od malých nakladatelů – rádi jim nabídneme dobrou cenu. V současné době si svůj podíl na úkor obou stran ukusuje distribuce. Je logické, že u velkých nakladatelství má smysl jít s velkými objednávkami přes distributory, ale nám menším by právě přímý nákup knihovnami krásně pomohl – a stát by to nestálo ani korunu navíc.

A když se bavíme o spravedlivém přerozdělování – už delší dobu se snažím poukázat na nutnost proměny literárních grantů, aby se v jejich rámci nepreferovaly pouze určité oblasti literatury. Jako autorka a nakladatelka literárního dokumentu vím, jak je těžké pro něj získat podporu. Přitom když se podíváte třeba na knížky Aleše Palána nebo Kamily Hladké, nominovaných letos na Magnesii Literu, musíte uznat, že jsou v mnohém přelomové a důležité. A těch zapomínaných oblastí literatury je tu celá řada.

Velká chyba je, že to sami nakladatelé nechali dojít takhle daleko, že se neozvali, když se k nim jejich distributor nechoval fér. Osobně si myslím, že je ochromoval strach. Kdyby je totiž Euromedia vyšachovala zcela a oni nemohli prodávat v jejích knihkupectvích, nejspíš by brzy zbankrotovali. Subjekt, pro který je primární generovat zisk, se nikdy nebude ohlížet na to, co jeho dravé chování na trhu způsobuje – o zániku mnoha nezávislých knihkupectví jsem už mluvila. Jen pro před stavu: mezi lety 2013 a 2018 jich v Česku skončilo 165.

A upřímně, vyjádření Euromedie vzápětí po uzavření knihkupectví, kdy oznámila pozastavení plateb třetím stranám, považuju za frašku. Všichni víme, že v branži jsou neustále výkyvy – prodeje například výrazně klesají po Vánocích nebo přes letní prázdniny. Euromedia si sama pod sebou tak trochu podřezala větev, kdyby s prohlášením pár dní počkala, nebilo by to tolik do očí. Na druhou stranu jsem za tohle jejich demaskování ráda – konečně se totiž začíná mluvit o věcech, o kterých se dlouho mlčelo. A ne jenom z perspektivy mocných a reprezentujících.

Ten citát ukazuje neznalost nakladatelské praxe. Osobně jsem vděčná za jakoukoli podporu, dokonce bych byla šťastná i za těch „pár desítek tisíc“, protože to není nic samozřejmého. V Luxoru navíc najdete jen zlomek naší knižní produkce, ne všechna nakladatelství jsou na této síti závislá. Obhajovat proto její důležitost smyčkou přes Moleskine se mi zdá úsměvné. Milovníci tohohle zápisníku si ho můžou koupit třeba online. Mnohem podstatnější mi přijde mluvit o tom, co tady síť Luxor naopak v předchozích letech napáchala.

Samozřejmě chápu všeobecnou nervozitu všech subjektů, i těch velkých komerčních – ale ve své podstatě jsme na tom všichni stejně, nikdo nevíme, na jakou podporu a zda vůbec kdy dosáhneme.

A ještě k tomu Luxoru, upřímně, pokud by teď zavřel několik svých prakticky generických prodejen, které by jinak musel dotovat, třeba by na řadě míst republiky znovu vykvetla malá knihkupectví odvážně přinášející větší knižní diverzitu.

Jinak Fra dělá skvělé knížky, doufám, že na podporu ministerstva kultury dosáhne.

Vnímám to stejně. V roce 2017 jsem se setkala s Australankou Susan Hawthorne a její knihou Bibliodiverzita. Manifest nezávislé nakladatelky. Oslovilo mě, jak při vydávání každé knihy smýšlí zodpovědně, udržitelně a ekologicky. Teď se sama snažím její teorii uvádět do praxe – tisknout knihy v menších nákladech, věnovat každé knížce maximální péči, vést s autory nehierarchický dialog, vydávat smysluplné projekty, nespěchat, netlačit na výkon. Jsem ráda, že díky krizi získávají myšlenky, které se mohly ještě před pár měsíci zdát někomu příliš levicové, nový význam. Ano, také vnímám současnou situaci jako příležitost – třeba uvědomit si, co je v životě vlastně důležité a jakým knižním projektům věnovat energii, pozornost, čas. Jsem ráda, že krize umožnila o věcech kolem knížek mluvit otevřeně.