Příčiny známe, na tahu jsou politici. Entomolog Jan Žďárek o drastickém úbytku hmyzu

Podle jedné nedávné souborné studie se úbytkem hmyzu zabývalo už 187 odborných prací, v kterých se vědci snažili najít odpověď na jeho příčiny. Úbytek byl zaznamenán u více než čtyřiceti procent zkoumaných hmyzích druhů a třetina z nich je už ohrožena vyhynutím. Hmyz mizí osmkrát rychleji než savci, ptáci nebo plazi, a autoři studie dokonce tvrdí, že „pokud se úhyn hmyzích druhů nepodaří zastavit, bude to mít katastrofální dopady na ekosystém planety a přežití lidstva“.

S tak chmurnou prognózou se dá stěží bezvýhradně souhlasit – příroda si s vymíráním živočichů vždycky dovedla nějak poradit, ovšem některé skupiny na to doplatily, ať to byli trilobiti, nebo dinosauři.

Ve zdravé přírodě je ustálena přirozená rovnováha, aby jedněch nepřibývalo na úkor druhých. Jen nám lidem se čím dál víc daří tuto rovnováhu narušovat, a v tom vědci vidí ten hlavní kámen úrazu. Exponenciální růst lidské populace je chmurnou vyhlídkou pro spoustu živých organismů, nejen hmyz.

Řidiči například pozorují, že v létě nemusejí tak často čistit čelní skla svých automobilů. Hmyzu v naší krajině v posledních desetiletích prokazatelně ubývá, a to jak co do biomasy, tak co do druhové rozmanitosti, tedy biodiverzity. Nejnápadněji je toto ohrožení vidět na motýlech. Britští ekologové vyslovili neveselou předpověď, že na území Velké Británie dojde do konce století k vymření nejméně tří dříve banálních druhů: okáče pýrového, soumračníka rezavého a okáče prosíčkového, což jsou druhy běžné i u nás.

Stejně jako ubývají motýli, mizí i méně charismatické druhy. Těm se ale nevěnuje taková pozornost a jejich úbytek zaznamenávají především amatérští entomologové.

Vymírání hmyzu pak rmoutí také milovníky přírody z řad ornitologů. Ovlivňuje to totiž i všechny hmyzožravé tvory v přírodě, především zpěvné ptactvo. Podle výsledků pravidelných sčítání nám v přírodě dramaticky ubývají sýkory, pěnice a další druhy měkkozobých ptáků.

Když se vrátím k příkladu britských motýlů – vědci jejich vymírání přičítají změnám klimatu, především přibývání suchých období v důsledku globálního oteplování, ale také ubývání a fragmentaci biotopů. To vede k trvalému zmenšování místních populací až za hranici životaschopnosti v důsledku příbuzenského prokřížení.

Klíčem k záchraně je přibrzdění klimatických změn a promyšlené vytváření biokoridorů, které zabezpečí propojení mezi jednotlivými přírodními lokalitami ohrožených druhů. Ostatně o to se snaží státní ochrana přírody i u nás. A z vlastní zkušenosti člena obecního zastupitelstva vím, jak je někdy těžké vysvětlit sousedovi, že ten lán úhoru se nesmí zorat a proč.

V takzvaně civilizovaných oblastech vědci pokládají za hlavní příčinu intenzifikaci a industrializaci zemědělství, tedy kácení stromů a keřů obklopujících pole, rozorávání mezí a vytváření rozsáhlých scelených lánů, které ošetřujeme syntetickými hnojivy a pesticidy. Hmyzu začalo ubývat už na počátku minulého století, proces se urychlil v padesátých a šedesátých letech a za poslední dvě desetiletí dosáhl alarmujících rozměrů v důsledku používání nových herbicidů a insekticidů, mezi něž patří fipronil a neonikotinoidy, které působí na centrální nervový systém hmyzu a často i ovlivňují jeho chování – dezorientované včely například při návratu z pastvy zabloudí.

V tropech se za hlavní faktor úbytku hmyzu pokládají výše zmíněné účinky globálního oteplování, jimž se druhy dlouhodobě adaptované na stabilní podmínky tohoto klimatického pásma nedokážou přizpůsobit. Samozřejmě ani plantáže olejových palem na vymýcených plochách pralesa biodiverzitu nepodpoří.

Příčiny tedy v hrubých rysech známe, na tahu jsou politici. Od nich zatím slyšíme spíš obhajobu a podporu intenzifikace výroby potravin pro nakrmení hladových krků stále rostoucí lidské populace a někdy i drsnou kritiku „ekologických alarmistů“. Vědcům dopřejí sluchu, teprve až dojde ke katastrofě. Nic není lepším příkladem než současná kůrovcová kalamita. O kůrovci se dnes debatuje už i ve vládě a v parlamentu a z vysmívaných entomologů se síťkou na motýly se stávají uznávaní epidemiologové lesa.

Oba fenomény spolu souvisejí. I v našich zeměpisných šířkách dochází v důsledku oteplování k mizení chladnomilných boreálních druhů a k jejich náhradě teplomilnější faunou z jihu. V šedesátých letech jsem výskal radostí, když jsem na jižním Slovensku našel svého prvního křižáka pruhovaného. Dnes se tento kdysi exotický pavouk běžně nachází třeba i v zahrádkářské kolonii v Praze. Stěhování organismů podmíněné klimatickými změnami probíhá na planetě od nepaměti a důvodem ke stěhování populací našich předků i starověkých civilizací bývalo většinou sucho. Platí to ostatně i o novodobých blízkovýchodních migracích do stále ještě zelené Evropy, které nás tak děsí. Náboženské a válečné konflikty mohou být jen průvodním jevem.

Hmyz nejsou jen příživníci nebo přenašeči původců zhoubných nemocí, ale i významní pomocníci, bez nichž si svou existenci nedovedeme ani představit. Vzpomeňme, jak jsme bezmocní, když v rozmaru májového počasí rozkvetlé sady zimomřivě a marně čekají na své opylovatele. I v atomovém věku jsme odkázáni na milostivou pomoc nesčetných křidélek, nožek a sosáčků, aby léta lopotivé práce šlechtitelů, sadařů a zemědělců přinesla své ovoce. Většina kvetoucích rostlin by bez pomoci hmyzu nepřežila a s nimi ani všichni býložravci na nich potravně závislí, včetně nás lidí.

Traduje se, že Albert Einstein měl prohlásit, že „když vymřou včely, lidstvu zbývají jen čtyři roky života“. Jakkoli může být tento bonmot nadnesený, jeho podstata je tvrdou realitou.

Ovšem opylování je jenom jednou z mnoha nepostradatelných funkcí hmyzu. Srovnatelně významné poslání mají v přírodě například termiti. Hlavní příčinou jejich úspěšnosti je nepochybně schopnost zužitkovat celulózu – což je stavební materiál rostlinných buněk, kterého je všude nadbytek, ale žádné vyšší organismy ho samy nedovedou strávit. Pravda, ani termiti by to nedokázali, kdyby se nespolčili s mikroorganismy, které jsou schopné štěpit tento polysacharid na jednoduché, snadno stravitelné cukry. Vzhledem ke své všudypřítomnosti jsou termiti v tropech nejvýznamnějším činitelem zodpovědným za degradaci a mineralizaci rostlinné hmoty v půdě.

Ano, používání nástrojů bylo pozorováno i u hmyzu, například u mravenců. Dělnice jednoho druhu stepních mravenců shazují do svislých děr mravenišť svých rivalů kamínky, čímž je zaměstnají natolik, že soukmenovci mohou nerušeně plenit zdroje na teritoriu souseda. Ještě kurióznější je chování mravenců rodu Aphaenogaster. Dělnice vyhledávají dobře nasáklivé předměty a donášejí v nich do hnízda vodu. Dávají přednost umělým hmotám, jež se normálně v přirozeném prostředí nevyskytují – nesvědčí to snad o přizpůsobivosti jejich chování?

Ještě přesvědčivější příklad schopnosti hmyzu „uvažovat“ při výběru nástroje pozorovali britští vědci, když naučili čmeláky hrát fotbal. Spočívalo to v tom, že dělnice musela dopravit barevnou kuličku na určité předem naučené místo, kde dostala sladkou odměnu. Ostatní čmeláci, kteří ji měli možnost pozorovat, se pak pravidlům hry sami naučili prokazatelně rychleji než ti, kteří tu možnost buď vůbec neměli, nebo jim byla pravidla předvedena jen pohybem „mrtvé“ kuličky manipulované magnetem. Nenaznačuje to snad, že i u hmyzu se může velmi rychle vytvořit zcela nové chování?

Není náhodou, že pokusnými „králíky“ tu byly společenské druhy blanokřídlých, jejichž životní styl vyžaduje vytříbené schopnosti učení, jsou-li k tomu ekologickými podmínkami donuceni.

Neexistuje žádný unikátní rys inteligence obratlovců, který bychom neobjevili u hmyzu. Někteří obratlovci mají fenomenální paměť na místa, ale to má hmyz také. Příslušníci obou skupin mají vytříbený smysl pro čas a dovedou využít předchozí zkušenost pro budoucí rozhodnutí – vždyť i včela se zítra vrátí na stejné místo, kde dnes byla úspěšná, a to přesně v tu hodinu, kdy se tam květy otevřou. Také zprofanovaný podmíněný Pavlovův reflex se slintajícími psy se podařilo zopakovat u švába…

Jsem si ovšem jistý, že žádných dalších překvapení ve vztahu k „vnitřnímu světu hmyzu“ se už nedočkáme. Hmyzí mozek velikosti sotva čtvrtiny špendlíkové hlavičky není schopen logického myšlení ani uvažování, empatie či cítění. Intelektuální svět hmyzu se podstatně liší od našeho, ale neodvažuji se říct, že je podřadnější. Vývoje obou „intelektů“ šly prostě jinými směry. Člověk se stal tvorem učenlivým a přemýšlivým, hmyz založil svou inteligenci především na vrozených stereotypních instinktech získaných zkušenostmi generací předků.