Článek
Spisovatel, dramatik, básník, esejista, grafik, sochař, malíř. A také člověk vášnivě se věnující politice. Svérázně tvrdohlavý, pokud šlo o cosi, na co měl pevný názor, jak v umění, tak ve veřejném životě. Autor textů, které sepisoval většinou vestoje u pultíku a které psal neustále rukou, odmítaje psací stroj a později i počítač. Občan, který byl paradoxně pouze napůl Němec a také jen napůl Polák, protože se narodil v kašubské menšině. A který přesto vyznával a bránil, pravda někdy trochu vysněný, obraz své definitivní vlasti. Osobnost, která se ze všech sil stavěla proti nedemokratickým poměrům v někdejším druhém německém státě, podporovala v něm kulturu a umění povýtce opoziční – Grass pravidelně jezdil do NDR a po bytech četl ze své tvorby, zval tam i některé své západoněmecké kolegy.
Jeho vždy velmi hlasitá vystoupení proti invazi vojsk do Československa, proti normalizaci, která poté nastala, a jeho neskrývaná podpora všem odpůrcům tohoto vývoje vyvolala samozřejmě naprostý zákaz publikování jeho tvorby u nás. A nepomáhaly ani posudky či případné předmluvy a doslovy, jako že jde v podstatě o levicového, ne-li socialistického autora. Grass neměl existovat. To se změnilo až po pádu železné opony, kdy několikrát zavítal do Prahy, účastnil se zasedání Skupiny 47, sdružení, kterého byl členem v Německu a které vlastně založilo jeho slávu. V českém prostředí se hned začalo dohánět zameškané, záhy vyšel jeho román Potkanka, posléze se brněnské nakladatelství Atlantis začalo jeho tvorbě věnovat pravidelně.
Grassovy veřejné aktivity – je nutné v této souvislosti zmínit jeho velice časté angažování ve prospěch německých sociálních demokratů – záhy vyústily v přídomek „německé svědomí“. Sám Grass tohle pojmenování neměl rád; možná v něm doutnalo jeho vlastní svědomí, kterému ulevil až před pár lety, kdy přiznal mladistvé selhání – krátkou epizodu ve zbraních SS. Publikoval tento svůj hřích tak veřejně, až se dokonce mělo za to, že je to součástí jakési marketingové kampaně za větší prodejnost jeho autobiografického díla Při loupání cibule, tak veřejně jako málokdo své mladistvé hříchy jiné. Grass se ovšem nevzdal svého „vměšování“ do věcí společenských ani poté, kdy se dočkal krupobití kritiky; dál pranýřoval kdekterý nedostatek, chybu, neřád v Německu i ve světě. A dál sklízel úctu svých literárních kolegů, hlásí se k němu Salman Rushdie, John Irving, Adolf Muschg i další, jeho věhlasu ono doznání, jak se zdá, nijak neublížilo.
Günter Grass
Směřování literárního stylu zejména německého písemnictví se dá rozdělit na dva proudy: jeden se snaží líčit skutečnost pokud možno jako otisk, jako věrné podání reálného světa, transparentní větou, srozumitelně prostou, metaforicky přístupnou, emočně sdělnou, strukturou, která „nevyčnívá“. A pak je tu druhý proud, který se zmocňuje skutečnosti tak, že dává na odiv ono vehikulum, prostředek, kterým realitu líčí, ba osedlává si ji tak, že ji proměňuje v cosi jako zdroj onoho artistního projevu; tedy s ní svým slovesným vyjádřením srůstá v poněkud proměněný celek – jenž ovšem, pokud se tohle celé podaří, skýtá těm, kdo jej absorbují, souvislosti, vztahy a detaily skutečnosti, na které předtím nepřicházeli. Tento způsob ztvárnění textu si osvojil právě Günter Grass.
Na první pohled řeč takové prózy vyniká košatostí, ba opulencí struktury, vynalézavými, často komplikovanými slovními spojeními, výrazovými novotvary, až „barokními“ souvětími – zkrátka v pozitivním smyslu okázalostí. Pro překladatele je něco takového nemalý oříšek, protože se musí přímo ponořit do slov a transponovat onu složitost textové struktury do architektury gramaticky jiné – v mém případě české. Činil jsem tak rád. I proto, že tohle, jeho umění, z něj učinilo velikána, jiný podobný dnes ve světě literatury asi opravdu není.
Nejspíš je na tomhle mém textu znát jistá sevřenost srdce; ale i pro překladatele nemůže nebýt smutek v tom, že navždy odešel autor originálu, jenž byl spjat s notnou částí jeho profesního života. Útěchu mohou tu snad skýtat verše jiného génia, Johanna Wolfganga Goetha: „Je dlouhé umění, a krátké naše žití.“ To umění tu bude pořád, ač jeho tvůrce mizí ze světa.