Pravda je nakonec hojivá. Daňa Horáková napsala knihu o nelehkém vztahu s filmařem Juráčkem

Přiznám se, že podobné knihy skoro nečtu. Poslední dobou mě zajímá především literatura faktu, pohádky a biografie. Ty mi doma zabírají celou jednu stěnu. Já už totiž jako malá holka četla knížky odzadu – jako první mě zajímal doslov, kde jsem zjistila něco o autorovi. A dodnes mám dojem, že když se o něm dozvíte cosi konkrétního, že byl třeba slepý či se potýkal s vážnou nemocí, máte k jeho dílu hned jiný přístup. Otevřenější, hmatatelnější.

A jde to vůbec? Nesmlčujeme potom jen v dobré víře – abychom neohrozili mládež nebo neposkvrnili národní kulturu – lidské „slabůstky“ velkých spisovatelů? Je skutečně nutné z géniů vyrábět světce? S Václavem Havlem jsme se často hádali na téma Mácha. Neměly by se na školách číst spolu s Májem i jeho deníky, kde líčí své sexuální eskapády? Já hájila a hájím názor, že by to nejen nikomu neuškodilo, ale ani by to neohrozilo hodnotu Máchovy velkolepé poezie. Už proto, že jakmile se z umělce stane – většinou s pomocí ideologicky motivovaných metod – ikona, vzdaluje se „normálnímu“ čtenáři taky jeho dílo.

A navíc: morálně nezávadný básník přece vyrábí i ze svých ctitelů morálně nezávadné, poslušné občany – a žádné rebely, mezi něž Mácha nepochybně patřil. Myslím, že když danou osobnost vidíme komplexně, i s její odvrácenou, temnou stránkou, vnímáme rovněž její dílo komplexněji, hlouběji, v celé jeho rozpolcenosti, nikoli pouze v zářné skvělosti. A začneme si třeba Máje o to víc vážit.

Bez Vaška by nebylo Československo po desetiletích živoření za železnou oponou vtlačeno nejen do vyspělého světa, ale ani do boje o demokracii. Byl to on, kdo vyřkl onu v jádru pohádkovou vizi, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A komu se tehdy demagogy ovlivněná a Kremlem zneprávněná společnost rozhodla uvěřit a narovnat se, koho se rozhodla následovat. Nikdo tehdy samozřejmě netušil – a Vašek už vůbec ne –, jak trnitá cesta k demokracii bude…

Nicméně i dnes je nepopiratelná jeho odvaha vůbec nějakou vizi hlásat. Srovnáme-li to s ideovou municí některých současných hnutí, vynoří se rychle jejich deficity. Spolek Milion chvilek pro demokracii uspořádal obrovskou demonstraci. Přes čtvrt milionu lidí – jaký to politický potenciál! Jaká příležitost něco změnit! Stačilo, aby měli organizátoři pozitivně formulovaný program anebo alespoň čitelnou utopii. Aby jen nevypočítávali, co a koho nechtějí. A aby se ti, co jim fandili, mohli v někom zhlédnout, s někým identifikovat, jít s ním třeba až do pekla, pomoct mu věci změnit. No vidíte, a teď se ptám: změnit, spasit koho, co? Otazník, který mají ve znaku, se spasit nedá.

Během psaní o Pavlovi jsem si uvědomovala, jak snadno člověk spadne do oné klasické pasti: psát o druhých, ale nepustit je ke slovu. Anebo jejich „výpovědi“ modifikovat ve svůj prospěch. Nepsala jsem proto jen o zrůdnostech a kruťárnách, co jsme si dělali. Chtěla jsem Pavla ukázat i jako vtipného, okouzlujícího člověka.

Nehledě na to, že jsem zároveň obnažila taky vlastní život. Je zvláštní, jak především mužští recenzenti mé knihy zdůrazňují, že jsem si to vypořádala s Juráčkem – ale já si to vlastně vypořádávala hlavně sama se sebou. A možná jsem i chtěla sama sobě dokázat, že nemám strach. Navíc si myslím, že pravda – ať je sebebolestnější – je nakonec hojivá. A diskuse je vždycky lepší než zakrývání a mlčení.

Ano. Úplně na začátku jsem měla první větu a název. Úvodní věta „Všichni ho měli rádi“ se za celou dobu nezměnila. Název ale ano. Chtěla jsem, aby se kniha jmenovala Šestatřicet metrů čtverečních – protože víc metrů ten náš byteček v Mnichově neměl. Jenže pak mi přišlo, že to není zrovna zapamatovatelné. Když člověk přijde do knihkupectví, jenom horko těžko se rozvzpomíná, co vlastně chtěl. Pětatřicet metrů čtverečních? Pětadvacet? Později jsem měla variantu O Pavlovi aneb Šestatřicet metrů čtverečních, ale i to mi připadalo těžkopádné. O Pavlovi je přímé, údernější.

Vezmu to trochu zeširoka. Před čtyřmi lety jsem nakladatelství Torst předala deníky, které Pavel psal v Německu a které vyjdou teď na podzim.

Řada známých mě od toho zrazovala, protože tam o mně Pavel píše podobně jako o svých předchozích manželkách, milenkách a kamarádech: zostuzuje mě, příšerně. Já se ale rozhodla pro zveřejnění. Ne že bych byla masochistka, ale je to jeho dílo – a to by nemělo zůstat torzem. Nicméně jsem měla podmínku: nakladatelství mělo k deníkům přidat můj doslov, v němž jsem se chtěla pokusit popsat svou verzi našeho soužití a soužení.

Začala jsem proto psát a pod rukama se mi najednou množily stránky. Tak jsem nakladatele Viktora Stoilova varovala, že doslov bude „o něco delší“. A Viktor poznamenal, že by z toho v tom případě mohla být kniha.

Co se týče struktury textu, ta mě napadla během procházky s mým neskutečně rozmazleným trpasličím kníračem. Sklonila jsem se k němu, on vyskočil a zachytil se drápkem o moje perličky na krku, které denně nosím. A v tu chvíli mě napadlo, že by se jim ten text mohl podobat: že náš vztah s Pavlem bude jako červená nit, na které visí miniportréty lidí, kteří nás obklopovali. Chtěla jsem informovat a nenudit – což je imperativ, kterým jsem se v Německu řídila coby novinářka, ať už jsem psala do Bildu, nebo do Welt am Sonntag.

Všechny kamarádky, co to četly, se mě ptají na stejnou věc: Jak jsi to vydržela? Nejsem věřící, nemám dar víry, ale mám potřebu v něco věřit. A tehdy jsem věřila v moc lásky. Byla jsem přesvědčená, že láska, moje láska, je všemocná a že jejím prostřednictvím Pavla zachráním. Bojovala jsem s ním o něj.

Když pak dojdete k poznání, že láska všemocná není, zbortí se vám svět. Ale současně pochopíte, že člověk může milovat a současně nenávidět. Že v lásce nejde o šach mat, ale vládne pat.

Jsem nenapravitelná – já už v ni zase věřím! A nejen v lásku milostnou, ale i jakousi univerzální, skoro bych řekla metafyzickou, v onu sílu vně slov, logiky a zákonů fyziky.

Především si myslím, že ženě, která potřebuje hnutí, aby měla pocit, že je rovnoprávná s muži, žádné hnutí nepomůže. Navíc se emancipace jako všechno v čase vyvíjí. Mně imponuje hlavně generace sufražetek. Dámy v klobouku, rukavicích a šatech po kotníky, které se kvůli svému světonázoru nechaly na ulicích mlátit a zavírat do vězení.

Po druhé světové válce se to začalo měnit a nyní jsme v situaci, kdy je v zákoně kodifikováno právo žen na vzdělání, právo volit a tak dále, kdy disponujeme výdobytky našich předchůdkyň. Ženská emancipace je nepochybně nejúspěšnějším hnutím 20. století, ale teď jsme v bodě, kdy je třeba pojem feminismu znovu definovat.

Ano, to souvisí hlavně s hodnotou takzvané „ženské práce“. Žena, která pečuje o děti nebo o staré rodiče, za to nedostává ohodnocení. Ale dokud bude tento typ práce podceňován – zůstane bez peněžité odměny –, budou podceňovány i jeho vykonavatelky. Mimochodem koronavirus jasně ukázal, jak nenahraditelné jsou pečovatelské profese. Ale obávám se, že jakmile nám otrne, stanou se pečující zase těmi posledními z posledních.

Mně se moje – jak říkáte – kariéra přihodila. Já o ni neusilovala. První tři roky jsem pucovala schody, abychom s Pavlem, který si mezitím na gauči četl anglické noviny, měli na jídlo a na činži. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že budu ministryně, doporučila bych mu psychoanalytika…

Po Pavlově odchodu jsem se tak nějak nadechla, narovnala se a začala víc psát. Vedle Pavla jsem si netroufala, ten mě tvaroval ke svému obrazu ženy, nečetl nic, co jsem napsala. Na rozdíl od mého pražského profesora filosofie Milana Machovce. Pavel ve skutečnosti nechtěl mě, ale jakousi reinkarnaci své všeodpouštějící maminky. Milan Machovec ze mě chtěl udělat myslícího člověka, věřil v můj intelekt.

Pendlovala jsem mezi nimi – a když Pavel „zmizel“, pustila jsem se do práce a psala a psala a psala… ale zůstala jsem sama.

Ne, vůbec nic. Jsem vděčná – ať už komukoli, či čemukoli – za vše, co se se mnou dělo a děje.