Článek
Bylo to tak dávno, že by si ani slon nevzpomněl. Zrovna jsem počítal, kolik je devět set padesát tři děleno dvanácti, ale moc mi to nešlo, protože jsem nevěděl čeho, a já když nevím čeho, tak si to špatně představuju, a právě v tom okamžiku, když jsem se porozhlížel po nějakém lehčím příkladu, upoutala mou pozornost cesta. Vlastně to byla jen taková malá cestička, která vedla zprava doleva, nebo možná i zleva doprava.
– Asi záleží, na které straně cesty se nachází pozorovatel, řekl jsem si.
Tahle úvaha mě zaujala, protože jsem stál přímo na cestičce a hleděl tam, k brance. Aby ono pravidlo mohlo platit, musel bych se pootočit buď doprava, nebo doleva, aby moje ramena kopírovala cestičku. Trošku jsem se naštval. Proč bych se zrovna já měl pootáčet?
– Ale co kdybych udělal úkrok a stoupl si vedle cestičky, čelem k ní? Nemusel bych se potom namáhavě otáčet a hned bych také zjistil, že vede zprava doleva a zleva doprava.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Cestička
Abych jenom tak neteoretizoval, stoupl jsem si hned vedle do kopřiv. A ejhle! Ona opravdu vedla buď zprava doleva, nebo zleva doprava. Ale ještě zajímavější bylo, že vedla i tam a zpátky, ať jsem se podíval doprava, či doleva.
Ale nebudu vás unavovat svými myšlenkami. Vím, že úvody bývají opravdu nepříjemné, zvláště když jsou dlouhé. Ty nekonečné popisy krajiny, které netrpělivě přeskakujeme, abychom se dostali rychle někam, kde se něco děje. Ale pozor! Hned vzápětí se třeba musíme prokousávat oblečením a fyziognomií jakéhosi starce, který naneštěstí během svého fyzického popisu přeleze kopec, a následuje další podrobný popis nové krajiny a potom přeleze další kopec… Ovšem! Aspoň víme, že se v textu pohybuje nějaký stařec. Často se totiž v úvodu vyskytují pouze plující oblaka, orající traktor, popřípadě vůně bazalky a za přítomnost lidské postavy bychom zaplatili klidně i panáka.
Tak takový úvod bych nerad napsal, a proto se hned vrátíme k hlavní postavě, což jsem já a právě stojím v kopřivách čelem k cestičce a zjišťuji, že vede jak zleva doprava, tak i zprava doleva a navíc každým směrem tam a zpátky.
Pro upřesnění musím upozornit, že ta cestička je moje. Koupil jsem ji zároveň s domkem a dost dlouho jsem o ní vůbec nevěděl. Možná proto, že při kupování domu byla zadarmo. Začíná na dvoře a končí na konci zahrady u branky. Za brankou se vlévá do další, trochu větší cesty a obě nakonec vyústí do asfaltky a teprve ta definitivně končí na křižovatce vedle pivního sklípku.
Jsem pyšný na svou cestičku, někam to dotáhla.
Jejda! Zase jsme na něco zapomněli. Stojím totiž pořád ještě v kopřivách. Je pravda, že za to můžu já, mohl jsem se klidně umístit o kousek dál, kde už kopřivy nejsou, ale stalo se, a já se teď musím vrátit na cestičku, abych se nepopálil, protože mám na sobě jenom trenýrky, to jsem taky zapomněl napsat. Než se však vrátím na cestičku, rád bych vás ještě upozornil na zajímavý fakt: v kopřivách jsem začal přemýšlet o paměti cest a cestiček, a jestli něco takového vůbec existuje. Prohlídnul jsem si tu mou, hezky ušlapanou a myslím si, že cesty paměť mají. Kolik gigabajtů má asi ta moje uzounká? Nebo že by to bylo víc, třeba i nějaké tera? Změřit se to zatím asi nedá. Škoda, rád bych se v tomto oboru prosadil. Chodil bych krajinou, měřil paměť cest a někdo by mi za to platil.
Už jsme pomalu ve třetině povídky a hlavní postava si zatím stoupla jenom do kopřiv. Nějak bych měl pohnout s dějem. Že bych se vrátil aspoň na tu cestičku? A protože nemám moc rád teoretizování, jak jsem se již jednou zmínil, udělal jsem ten krok zpět a ocitl se i v čase zase na své cestičce. Je dlouhá asi sedmdesát metrů a chodím po ní už dva roky, vím taky, odkud a kam vede.
To mě trochu uklidňuje. Mně by se nemohlo stát, že bych na cestičce v noci zabloudil, jako se to stalo Mařence a Jeníčkovi, i když oni se z toho dostali, kdežto já už budu chodit po své cestičce až do smrti, nebo aspoň do úplné invalidity, protože s vozíkem se na ni nevejdu.
Naplněn perverzními myšlenkami, vrátil jsem se po cestičce rychle domů, abych se mohl věnovat důležitějším úkolům.
Pohladil jsem ji po bříšku a začal počítat nohy. Pochopitelně jich bylo pět. Očekával jsem to. Proto jsem požádal ženu, aby mi podržela ocas, a začal znovu.
– Má jich opravdu pět! zvolal jsem po chvíli radostně.
– Odečetl jsi ocas? zeptala se starostlivě.
– Jistě, s ocasem je to šest.
– Takže zase vyhraješ, řekla bez zájmu.
Strčil jsem kočku do přepravky a vyšel z domu. Vrátil jsem se až navečer. Otevřel jsem dveře, postavil přepravku s kočkou na zem a zamířil si to rovnou do obýváku na panáka.
– Tak co? Zase jsi vyhrál? zeptala se otráveně z ložnice.
Hodil jsem ho do sebe a ušklíbl se.
– Tak co? opět se ozvalo z ložnice.
Pomyslel jsem si, že můj život je jako studánka, do které se někdo právě vykakal, a zašeptal jsem:
– Druhý.
Chvíli bylo slyšet nějaké rozčilené harašení, potom se objevila ve dveřích. Nalil jsem si druhého panáka.
– Jak to, druhý?! zvýšila hlas.
Hodil jsem ho do sebe.
– Novotný přinesl šestinohou.
| Mariane, jak trávíte čas v karanténě?Ke svému překvapení jsem zjistil, že v karanténě žiji již šťastně několik let, aniž bych to tušil. Malý rozdíl tu však je, dříve jsem panák slivovice jen tak ledabyle polkl, nyní ho pomalounku a pečlivě kloktám. Asi to nemá žádný význam, ale pořád je to lepší, než jíst jabka. |
Tomuhle se říká surprising wag, tedy nečekaný manévr. Čtenáře je nutno ukolébat něčím nudným, popřípadě i trochu obalamutit, aby vzápětí nevěřil svým očím, když se na jeho malinkém textovém prostoru objeví něco, co nečekal. Často si toho ale během čtení ani nevšimne.
Proto se také hlavní postava, tedy já, pomalu zase vrací na svou cestičku a vůbec neví, jak je jeho žena šťastná, že nevyhrál.
Na tomto případě se jasně demonstruje zbytečnost děje. Ještě si to jednou vyzkoušíme, ale nepředbíhejme, protože kdo je rychlejší než čas, obvykle si nestačí vyčistit ani zuby, ale na druhou stranu zase nezemře, a tak pořád žije, ovšem celou dobu mu páchne z pusy.
Stojím na své cestičce a dívám se tam, k brance. Nic se neděje. Možná bych se měl vrátit domů, protože mají přijet vyčistit studnu. Ale co když je důležitější zůstat stát na cestičce a nic nedělat? Přece nemůžu pořád někam chodit, abych něco nezmeškal? A co když zrovna odejdu a na cestičce se něco stane? Nebo někam dojdu, abych něco stihnul, ale přijdu pozdě? Vlastně je to jedno, tak jsem se vrátil domů a čekal na čističe studní.
Jak už to bývá, byli dva. Jeden Velký a jeden Malý, ten Velký koktal, ten Malý mlčel. Možná ten Malý mlčel proto, že koktavý pořád mluvil, a kdyby se do toho pustil i on, Malý, nikdy by neudělali to, pro co přijeli. Byli to totiž čističi studní.
Nanosili si z auta různé pomůcky: velké čerpadlo, provazový žebřík, hadice, kýbl s lopatkou a tak dále. Chtěl jsem se zeptat na několik věcí, například, jak často se musí studně čistit a kdy budu moci studnu opět používat, ale po chvíli jsem toho nechal, protože odpovídal pouze ten Velký, koktavý.
Odsunuli víko od studny a Malý poprvé promluvil:
– Jak je hluboká?
– Šest metrů a vody asi dva, přiznal jsem.
Malý přikývl, potom spustil čerpadlo. Nastala pauza, kdy jsme čekali, až se vyčerpá voda. Po chvíli jsem se zeptal, aby řeč nestála, čím to budou dezinfikovat. Začal odpovídat Velký, Malý mlčel. Mezitím se voda vyčerpala a Malý, protože byl menší, vlezl po provazovém žebříku do studně. Když Velký začal do studně něco koktat a ze studně se ozvalo: „Co?“, vzdal jsem to a šel se projít na zahradu. Po mém návratu probíhalo všechno asi tak, jak by mělo. Velký spouštěl na laně dolů kýbl, po chvíli lano škublo, Velký kýbl vytáhl, svinstvo vylil na zahradě a kýbl zase spustil. Najednou vytáhl Velký prázdný kýbl a začal něco koktat do studně, napadlo mě, že je práce asi hotová, a zašel jsem pro peníze a Velkému zaplatil. Ten všechno ze studně vytáhl, čerpadlo, žebřík…
– Kde je kolega? zeptal jsem se Velkého, který se rozkoktal a začal zasouvat víko od studně.
Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Malý nemohl odejít. Kdyby šel přes dům, zatímco jsem si bral peníze, musel bych ho potkat, pokud by chtěl zmizet přes zahradu, musel by přelézt plot, což mi připadalo, vzhledem k situaci, docela zbytečné. Velký mezitím odnesl nářadí do auta před domem. Abych měl jistotu, nakoukl jsem ještě na zadní sedadla, ale Malý tam nebyl. Když si Velký sedal za volant, chytil jsem ho za rukáv a pomalu se ho zeptal, dívaje se mu upřeně do očí, kde má kolegu. Něco zakoktal, pokrčil rameny a odjel. Vrátil jsem se domů, uvařil si kávu a zapálil cigaretu. Po chvíli mi to nedalo, napadlo mě, že jsem se třeba do studně špatně podíval a že ten Malý tam zůstal a za několik dnů by mi mohl zamořit vodu a já bych si to potom do smrti vyčítal a studna by se musela znovu čistit. Došel jsem ke studni a odsunul víko. Nikde nikdo. Pro jistotu jsem ještě zavolal dolů, jestli tam někdo není. Nebyl, nebo mlčel.
Vrátil jsem se na cestičku. Jen tady jsem mohl řešit záležitosti, které ostatním připadaly hloupé a zbytečné, ale to mě právě vzrušovalo. Vždyť bez hloupostí by nemohly existovat ani věci důležité a závažné, a to nemluvím o těch chytrých. Podle čeho by se ty důležité a závažné věci poměřovaly? Ono by to mohlo dopadnout taky tak, že by nakonec lidem všechno připadalo stejně hloupé. A to se nesmí stát. Proto se právě já starám o ty hloupé a zbytečné věci, aby někdo někde mohl bejt chytrej.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Uslyšel jsem zamňoukání. Rozhrnul jsem křoví vedle cestičky a uviděl Malého v trávě s pětinohou. Počítal jí nohy a tvářil se zmateně.
– Co tady děláte? zeptal jsem se zbytečně.
Zvedl hlavu a podíval se na mě.
– Počítám nohy, přiznal se.
– To chápu, ale proč jste neodjel se svým kolegou?
– Zaujala mě vaše cestička, všimnul jsem si, že vede jak zprava doleva, tak i zleva doprava.
Dostal mě.
– Už jste někdy napsal povídku? zeptal jsem se ho.
– Ne.
– Měl byste, máte nadání.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Cestička, si můžete objednat zde.
