Článek
Pomalu se začínalo stmívat, Anna se sprchovala. Ondřej se oblékal. Zapnul si košili a otevřel mapu Paříže, kterou si vyzvedl na recepci. Bloudil očima po ulicích, jejichž jménům nerozuměl, a najednou z vnitrobloku uslyšel křik. Vyklonil se z okna: letní večer, v hloubce dvora několik stromů, někde pod jejich korunami hřiště. Jakési dítě řvalo. Nic zvláštního. Jen to, že řvalo cizí řečí, hádalo se francouzsky se svým otcem. Byl to jeden z těch infantilních kolapsů: dítě se čehosi hystericky dožadovalo, zaseklo se a stále dokola vykřikovalo jedno jediné slovo, až se v jeho ústech úplně zdeformovalo – Ondřej francouzsky nerozuměl, ale i kdyby rozuměl, to slovo dávno pozbylo smysl v jakékoliv řeči. Zbyl z něj jen pištivý jekot, ze kterého Ondřeje po chvíli rozbolely zuby.
Dítě ze sebe vydávalo zvuky, kterými bodalo do svého mohutného rodiče. Otec mu klidným hlasem nezúčastněně odpovídal, čímž jenom přiléval olej do ohně. Ondřej si jasně představil do ruda napnutou strunu hlasivek, drnčela jediným slovem – jedinou zbraní, kterou dítě bojovalo, přestože ji sotva dokázalo uzvednout. Syn francouzštinou napadal otce jako Jiřík draka, ale po každé ráně z otce vyrostlo deset dalších mluvících hlav a vypadalo to, že z toho klouček dočista zešílí.
Ondřej si vzal aspirin a vzpomněl si na hru, kterou hrával, když byl malý. Když se mu vůbec nechtělo myslet, začal si pro sebe mechanicky opakovat nějaké slovo, podíval se třeba na nebe a řekl „nebe“, opakoval to slovo dokola a ono po krátké chvíli zcela ztratilo smysl a přestalo mít cokoliv společného s obrovskou plochou modři před jeho zrakem. Najednou to byl jen dotek jazyka na horním patře a klapnutí rtů, při kterém ze sebe vyrazil vzduch. Celá magie byla pryč, pusa mu pleskala dvěma žabími zvuky a ta monstrózní modrá byla najednou úplně svobodná a nedosažitelná. Chvíli pak trvalo, než se v něm slovo uzdravilo. Ještě nějakou dobu se bál na něj úplně došlápnout, jako v prvních dnech kdy z fraktury sundají sádru.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Příliš těžké zbraně
V dětství, vzpomínal Ondřej, bylo snadné dostat se ke slastné nicotě, stojící za slovy. Bylo snadné zničit nebo pozastavit význam věcí. Člověk byl stále jen krůček od prázdna. Pojmy na věcech nedržely tak pevně a bylo jednoduché je z nich smývat nebo přemisťovat. Až později došlo k dřevnatění a prorůstání: svět obalený ještě navlhlými mléčnými slovy prošel tavicí pecí Ondřejovy zvolna a kostrbatě narůstající dospělosti a stal se kompaktním. V realitě, kam Ondřej pomalu vrostl, náhle vše něco znamenalo a nebylo vůbec jednoduché některé pojmy odzbrojit. Stále a neodbytně znamenaly cosi smysluplného, stále jim rozuměl. To bylo velice únavné.
Jekot ve dvoře pokračoval.
„Výchova,“ řekl Ondřej zkusmo. A několikrát slovo zopakoval, ale nestalo se nic. Pod okny se stále odbývala jakási výchova. Dítě řvalo. Rodič stál a mluvil. Tichým klidným hlasem dítě vychovával. Předával štafetu rodu. Stál a vštěpoval dítěti sám sebe: rouboval se na něj a dítě bylo bezbranné jako strom, kterému sadař do rány strká cizí větev, kus mrtvého klacku, který v něm začne kořenit.
Ondřej se znovu vyklonil z okna. Všiml si, že z dítěte najednou řve zvíře. Řve slova, protože jej to jeho otec kdysi naučil, ale už dávno neví, co znamenají. Stejně jako Ondřej při svých dávných hrách se chlapec náhle ocitl za hranicí nicoty. V té nihilistické pustině, kdy svět před člověkem stojí v celé hrůze: jednolitý, nerozdrobený do jednotlivých významů, nerozkrájený na stravitelná sousta.
Slova pro chlapce zatím představovala příliš těžké zbraně. Ale jednou, napadlo Ondřeje, jednou s nimi něco dokáže. Jako šperhákem se vloupe do světa různých holek a žen, vydělá s nimi peníze, slepí je v obrovské ptačí hnízdo jakési prestiže, možná to dotáhne daleko: už teď je vidět, že má výdrž. Stane se z něj ředitel, šéfredaktor, vůdce, politik. Bude vždy hledat ty nejtěžší cíle. Bude bojovat za lidská práva, bude bojovat proti korupci, stane se ministrem, vyleze na všech čtrnáct osmitisícovek. Ke konci života zkornatí, všechna energie v něm shnije a změní se v apatii a nenávist, tak to chodí, zbyde mu tupý boj proti čemukoliv, slova zatuhnou v dětinské ideály a fráze, pomalu a nepozorovaně se začne vracet do nicoty, možná změní režim, nakrade nějaké peníze, kdo ví, ale každopádně bude dál bojovat, protože prázdno mu bude dýchat na krk čím dál silněji. Je to přesně ten typ. Celý život bude do někoho tlouct slovy, neuhne a půjde za svým, bude sekat hlavy a šlapat po mrtvých. Když zrovna nebude nikdo poblíž, rozbije tlamu sám sobě. Ondřej s jistou lítostí pocítil ke kloučkovi obdiv. On sám v sobě nikdy nedokázal nashromáždit tolik tvrdosti, nikdy nebude stát čelem proti monstru, aby jej ubodal špendlíkem, vždy si najde nějakou pohodlnou okliku.
| Marku, jak trávíte čas v karanténě?Jsme v karanténě s dcerou, čekáme na potvrzení, jestli se virus nešířil u ní ve školce. Nonstop vymýšlím pohádky, hry a vůbec cokoliv, abychom se nezbláznili. Mám dojem, že mě dcera okradla o pár vývojových stadií: naučila se počítat a hrát šachy, zatímco já jsem zapomněl číst a psát… |
Ondřej se vzpamatoval, protože ministr ve dvoře plakal. Celá jeho budoucnost ležela před ním, ale on zatím svou nejmocnější zbraň nedovedl uzvednout. Při pohledu na bezpráví, na to, jak mu otec s klidem dává najevo svou převahu, propadlo dítě úplnému zoufalství. Se zlomeným hlasem plačtivě opakovalo své slovo, možná jich bylo přece jen víc, přehrabovalo se v těch zvucích jako v nějaké ulepené šperkovnici, žvatlalo, posmrkávalo, dávno zapomnělo, čeho se vlastně dožaduje, už to v té bitvě nehrálo žádnou roli. Z protějších oken se vykláněli lidé, natahovali krky, aby skrz listí zahlédli aspoň kousek neštěstí.
A najednou ticho. Strašné ticho, které umrtvilo prostor dvora, modré stíny, odlesky oken, vlaštovky, Ondřejovi se zdálo, že odněkud slyší ledový praskot, skřípot, se kterým panic tahá Excalibur z kamene. Pak, jako by v sobě nejdříve dlouho cosi snovalo, jako by pracně sebralo veškerou sílu, vykřiklo dítě jedinou jasně artikulovanou větu. Nebylo tomu rozumět, ale zaznělo to jaksi osudově, v jednom z oken se kdosi uchechtl. Dítě svého otce muselo někudy bodnout do slabin, protože ten poprvé taky zařval. Něco se tam semlelo. Ale dítě po námaze, kterou mu uštrikování zlé věty dalo, už nepromluvilo, užívalo si přesný zásah a vítězoslavně poslouchalo řev svého rodiče.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Anna zabalená v osušce vyšla z koupelny, proběhla pokojem, z postele a podlahy rychle posbírala kousky oblečení, které tu zůstaly ležet po jejich milování.
„Co se tam děje?“ kývla bradou k oknu a aniž by ji zajímala odpověď, znovu zabouchla dveře koupelny. Ondřej pokrčil rameny.
„Anna,“ napadlo jej náhle neodbytně. Několikrát slovo zopakoval, ale rychle toho nechal, protože se mu Anna začala okamžitě ztrácet před očima. S hrůzou na chvíli zahlédl, co Anna znamenala, co zahrnovala množina s jejím jménem: několik pih v oblasti klíčních kostí, kam se nejčastěji díval, když spolu mluvili, pohyb ruky, kterou si vracela za ucho pramen vlasů, několik málo slov, která si mezi sebou házeli jako míč, nějaká vůně, pár druhů úsměvu. Nic víc. Všechno to před Ondřejovým vyděšeným zrakem vybuchlo jako pupen netýkavky. Anna vyšla oblečená, připravená, řekla: „Jdem?“ a Ondřej – jako by jej při něčem přistihla – rychle posbíral všechny pihy, vůně a úsměvy, jakž takž je nastrkal na jejich místa, pak tu kompilaci políbil na rty a vyrazili.
Scházeli po schodech. V mezaninu Ondřej zpomalil, jako ve snu minul muže, který pod paží nesl malého kluka s ubrečenýma očima, nesl kluka jako ulovené zvíře – Ondřej je hned poznal –, muž i dítě zarytě mlčeli, unaveně stoupali po schodech, slova přece jen selhala, chlapci na líčku tmavl otisk otcovy dlaně a Ondřej jako by na chvíli zahlédl malou genealogickou větévku rostoucí z rány v chlapcově boku.
Otevřel dveře, vyšli na večerní ulici neznámého města a stejně jako ostatní turisté vyrazili směrem, kde tušili centrum.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Příliš těžké zbraně, si můžete objednat zde.
