Článek
Klára miluje vyhlídky.
A je to jedna z mála věcí v jejím životě, pro kterou je ochotna podstoupit nějakou námahu.
Kvůli kráse, za níž se vydrápala na vrcholy všemožných hor, kopců, rozhleden a věží, se ochotně brodila sněhem, bažinami i jehličím, dostávala se s mírně masochistickým potěšením na pokraj svých sil.
Klára miluje vyhlídky, jen to má háček. Trpí závratěmi.
Nejednou, třeba na nejvyšší věži Irska, se zarazila v půli stoupání po dřevěné konstrukci, pohlédla pod sebe a ztuhla děsem. Nemohla nahoru ani dolů.
Zatím ale vždy zvítězila sama nad sebou a vrátila se šťastně zpátky na zem. Zatím.
-------
Klára se právě nachází na kapotě auta, které řídí její matka. Na kapotě auta v jízdě je těžké se udržet, neboť zde není žádných úchytů. A tak když matka na místě řidiče vlítne s vozem prudkou rychlostí do zatáčky – jedou totiž právě po úzké silnici po úbočí vysoké hory – vylítne K. setrvačností pohybu z hladké kapoty a řítí se dolů z útesu do hlubokého údolí pod sebou k jisté smrti.
-------
Klára se právě nachází na sedadle spolujezdce. Auto řídí její matka. Společně míří do Itálie. Tenhle sen o matce řídící auto, z jehož kapoty se zřítila z útesu, na nějž si teď vzpomněla, ji měl kdysi nepochybně varovat před slepým přijímáním matčiných názorů, které řídily ještě donedávna Klářin život.
Poté, co se odstěhovala z matčina bytu do vlastního, se jí už takový sen nikdy znovu nezdál a vztahy s matkou se urovnaly.
-------
Je léto, ony dvě míří společně k jihu na ostrov Elba a těší se na moře.
Toho roku zrovna Klára chodí s mužem, který nikterak netouží po cestování, a protože jí i matce zbyl týden volna, jedou spolu.
-------
Matka řídí, slunce svítí a Klára přemítá o svém životě.
-------
Lidské přebývání na zemi zdá se jí převážně marným, nechápavě to hemžení sleduje ze své ulity.
Nechápe tolik věcí. Kam se všichni ženou a za čím. Přesouvají se v prostoru různými dopravními prostředky, kupují si všemožné věci a statky, pojídají pochutiny, přesvědčují se navzájem o významech, jimiž uchopují realitu, a hodnotách, podle nichž žijí.
Jediné, co se Kláře zdá z toho všeho smysluplné, je zbavovat lidi bolesti a stavět rozhledny. Lézt na vrcholy, z nichž člověk může z výšky obhlédnout okolní krajinu.
-------
Nedokáže se jako její přátelé zabývat jen jedním oborem, donutit se učit nějaký nový jazyk, protože nenachází k žádnému jazyku ani oboru dost motivace.
Setrvává v pohodlném zaměstnání grafičky bez možnosti vývoje a kariérního či osobního růstu, protože ji nenapadá nic jiného, čím by se mohla jako těžká introvertka živit, a tak jako židovští muži ve svých modlitbách děkují Bohu, že se nenarodili jako žena, ona děkuje vyšším silám, že nemusí pracovat v call centru, které také sídlí v budově jako časopis, kde působí Klára.
Juliána Chomová: ilustrace k povídce Klářiny vyhlídky
Dřív ambice měla.
Fotila. Hlásila se na sochařství, a dostala se dokonce do druhého kola, ale v něm už neprošla. Začala se učit japonsky, ale nevydržela. Snila o cestě do Tokia. Snila, že zdolá horu Fudži.
Snila, že bude mít rodinu s mužem pevných zásad (takovým, jako byli Japonci z filmů z šedesátých let – nedávali najevo své city, ty ale byly silné a trvalé). Že se bude vdávat na Letenském zámečku, tam, kde si hrála na písku jako malá pod kaštany, ale daleko víc chtěla něco dokázat, zapsat se do dějin umění tučným písmem, chtěla být skladatelkou, a dokonce dva roky studovala na konzervatoři skladbu, v osmnácti si vlastně přála – při poslechu Ravelova Klavírního koncertu pro levou ruku – jen jedno: být Ravel a být už dávno mrtvá.
Mít za sebou tak velká díla a být slavná, zapsaná jednou provždy do análů světového umění.
To byla tehdy její představa štěstí, v souladu s všeobecně přijímanou evropskou koncepcí štěstí a úspěchu.
Později, už neví kdy, se její touhy změnily, být slavná přestalo být zajímavé.
Podléhat libovůli historiků, kritiků: pomíjivá a směšná hra.
-------
Zkrátka, Klára už nechce být ani slavnou skladatelkou, ani sochařkou, ani fotografkou, je nyní mlčenlivou grafičkou jednoho časopisu a jediné, co ji zajímá, jsou výhledy z výšek, z kopců, hor a rozhleden, mostů či z okýnek letadel.
Ač už jich v životě viděla tolik, chce vidět další a další.
Ostrý, Poledník, Králický Sněžník, Kriváň, Rysy, Kôprovský štít, Kitzsteinhorn, Mottarone nad Lago Maggiore… Tam všude byla.
-------
A teď jsou na Elbě. Z pobřežního města Piombino je sem převezl trajekt.
Prohlídnou si palác, v němž devět měsíců přebýval Napoleon.
Klára se v průvodci dočetla o lanovce na nejvyšší elbskou horu, Monte Capanne, a tak tam teď serpentinami míří, vzhůru po úbočí skalnatých útesů, cesta se zdvihá výš a pod nimi se otvírají úžasné výhledy na moře, na zátoky porostlé kyprou zelení. Kamenná městečka vystavěná v krpálech, v nichž si hrají snědé italské děti.
-------
Nemůžou lanovku najít, cesta k ní není značená, a tak se musí ptát místních, jenže ti neumí anglicky. Cabinovia, říkají, když pochopí, co tady ty dvě cizinky hledají.
Nakonec cabinoviu najdou.
-------
Jenže když Klára spatří to, co zde vydávají za kabiny k přepravě lidí, couvne a hned ví, že ona se tímto k vrcholu nedostane.
Jsou to obyčejné klece, žluté kovové koše, do nichž se vejdou přesně dva lidé, kteří musí ještě ke všemu při jízdě stát. Podesta je sice z plného plátu oceli, ale je přichycena jen železnými tyčemi, skrze které je příliš dobře vidět zem hluboko pod sebou.
Ne, do toho Klára nevleze ani za nic.
Její matka závratěmi netrpí, a tak jede sama, když už se sem dokodrcaly.
Obsluha pro ni lanovku zpomalí, nacpou ji tam a klec zaklapnou.
Klára vidí, jak jeden ze žlutých železných košů unáší její matku pryč vzhůru podél zdvihající se hory a v tu chvíli to vypadá poněkud definitivně, jako by se už nikdy neměla vrátit.
Klára osamí na místě, z něhož není vůbec žádný výhled.
Vrátí se na parkoviště a čeká v autě.
Není to poprvé, co jí její strach znemožnil vidět velikost a krásu.
-------
Do posledního trajektu jim zbývá už jen pár hodin, trvá to strašně dlouho, co je matka pryč. Klára trčí uprostřed nádherného ostrova a nemá z toho nic. Kouká na beton a asfalt parkoviště.
-------
Do jaké míry vlastně strach určuje její život? přemýšlí, zatímco čeká.
Snahou vyhnout se jakémukoli ohrožení a nejistotě si nakonec vymezila úzký prostor, v němž se bezpečně pohybuje. Nikdy nevstoupila do manželství a nezaložila rodinu jednak proto, že za nic nechtěla přijít o svou svobodu, ale taky ze strachu, že by reprodukovala rozpadlou rodinnou jednotku i způsob rodinných manipulací, v němž vyrostla.
V jistém smyslu se i nadále vezla na kapotě auta ovládaném její matkou.
| Kateřino, jak trávíte čas v karanténě? Naštěstí mi má práce jazykové korektorky a webové editorky umožňuje pracovat z domova, takže dál pracuji, samozřejmě mnohem víc vařím a jím, což se snažím kompenzovat tím, že víc cvičím jógu díky množství streamovaných lekcí. Mám víc času věnovat se meditaci a dechovým cvičením pránájámy. Kromě toho, že nevídám kamarády a nehrajeme divadlo, se toho na mém celkem introvertním životě moc nezměnilo. Jen už mě moc nebaví obcházet přírodu a místa pouze v dosahu bydliště, teskním po jezerech a horách a neznámých končinách... A těším se, až to všechno skončí a zase začneme chodit do divadla! |
V období, kdy ještě Klára měla své ambice a chtěla být slavná, se jí podařilo dostat s výstavou svých fotek až do New Yorku.
Bylo to krátce poté, co ji bez varování opustil přítel, dosud jediný, s nímž žila v jednom bytě.
-------
Chodila po New Yorku a v obklopení mrakodrapů byla ohromena a cítila se malinká jako mraveneček. Rackové, letadla, budovy, Hudson River, megalomanský Manhattan, vše tu bylo naddimenzované, násobně větší než doma, obrovské.
-------
Jednoho dne si vyrazila na Brooklynský most, který jí udělil drsnou lekci. Někde v první desetině se beton pod nohama nečekaně proměnil v prkna se širokými škvírami, skrz které bylo vidět řeku hluboko pod sebou. Hrůza! Udělalo se jí zle. Jenže co slibovala nádhera kolem, jaký výhled se jí naskytne, když půjde dál, zrovna když se pomalu stmívalo! Přece se nemohla vrátit.
Tak si poručila nedívat se pod sebe, hlavu vzhůru a jít. Občas riskovala, že suši ze žaludku půjde vzhůru vstříc světu. Řekla si, když tohle dokážeš překonat, zrovna tak úspěšný bude tvůj život. Ani v mužích už se víckrát nezklameš. Na mostě jako v životě: Nehledět dolů, nedovolit katastrofické představivosti, aby se rozpínala! Dalo to velkou práci, protože představivost byla snadno dosažitelná, stále připravená nabídnout nejhorší scénář pádu. Občas jako by se Klára už už propadala a letěla.
Dokázala to, most přešla a byla odměněna: Jak se Manhattan na protějším břehu propadal pomalu do tmy a začal se rozsvěcet, jak se obloha za ním zbarvila rudě, jak byl ten pohled na město esteticky rozřezán jako sítkem na vajíčka kovovými lany držícími most, jak kolem kroužil vrtulník a téměř přistával na řece vedle parníku a ve velké dáli z moře čněla socha Svobody a z odrazu západu slunce jí planul oheň na vzpažené pochodni!
-------
Matka se stále nevrací, Klára vyleze z auta, zamkne ho. Jde chvíli po cestě, jestli snad nedojde k nějakému místu s výhledem, ale cesta je tady všude zastíněna stromy a není vidět nic, tak se vrátí a sedne si do vozu. Něco ji napadne, zase vyleze, rozhlédne se, na parkovišti je sama, je už po sezoně. Na sedadlo vzadu rozprostře časopis, zapře se o otevřené dveře, vzepře se na rukou a vyšvihne se na kapotu matčina velkého audi.
Tak to by bylo. Zde se rozhodně dá již mluvit o novém úhlu pohledu.
Stojíc na autě, zahlídne přece jen nad korunami kousek moře mísící se s obzorem.
-------
Konečně se asi po hodině a půl její matka vrací. Z vrcholu byl vážně nádherný výhled na ostrov a moře v dálce, říká, když už se zase vracejí úzkými serpentinami po úbočí horských svahů zpátky k trajektu.
Jednou se na Elbu vrátí a do toho koše vleze a na vrchol se podívá, umiňuje si Klára, když už jsou na pevnině v Piombinu. Naučí se japonsky a vyleze na Fudži. Kdo ví, jednou možná i ona bude mít rodinu, ale spíš ne, spíš až v příštím životě, s nějakou jinou osobní historií a povahou, s jinými rodiči, v jiném těle, nejlépe v nějaké jiné zemi.
Povídka vyšla v salonního cyklu k podpoře neziskového nakladatelství romské literatury KHER.
