Posměch už pominul. Alena Zemančíková o krakovské čtvrti Nowa Huta

Architekturou si Nowa Huta nezadá s Havířovem či Saskou Kamenicí (někdejší Karl-Marx-Stadt). Existují fotky, na nichž se mezi rozestavěnými domy obřího sídliště pasou krávy; ty se ovšem po skončení války pásly i u Braniborské brány.

Obří továrna s mnoha komíny (které dnes už nestojí) zaměstnala v dělnických profesích venkovské obyvatelstvo z širého okolí. Svědectví o tom najdeme ve filmu Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru. Vypouštěla při tom černý dým a saze, které usedaly i na střechy katedrál a historických domů starého Krakova.

Píše se, že sídliště zabralo nejúrodnější půdu. Což má i druhou stránku: vše tu nádherně kvete a všude jsou dnes už obrovské košaté stromy, kterým ty exhalace kupodivu neuškodily.

Do hutí na konci bulváru Solidarnośći (dříve Włodzimierza Lenina) se vchází branou, po obou stranách stojí reprezentativní budovy, dnes prázdné. Jejich střešní římsu zdobí filigránská atika, podobají se Sukiennicím na hlavním krakovském náměstí, což je paradox, protože celá čtvrť měla starý Krakov popřít. Hutě dnes vlastní zahraniční ocelářský gigant.

Sídliště má kulturní vybavenost autonomního města: jsou tu dvě divadla, měšťanské a alternativní, muzeum a několik kostelů, z nichž nejslavnější je moderní Archa Páně, jejíž základní kámen byl položen v roce 1969.

Ti, kteří se sem přistěhovali, byli venkované a rolníci s patriarchálním životaběhem, k němuž církevní svatby, křty, biřmování a pohřby i prostá účast na bohoslužbách patří.

Už od roku 1960 zde začal krakovský biskup Karol Wojtyła sloužit mše u improvizovaného kříže na ulici; orgány režimu kříž vždy strhly, ale obyvatelé vztyčili jiný a mše pokračovaly s čím dál vyšší účastí. Nakonec musel režim ustoupit a povolit stavbu Archy. V Polsku se zkrátka ani socialistické sídliště bez kostela neobešlo.

V polských městech je hodně moderních kostelů, často jsou to ovšem dost strašné betonové brutalistní stavby. Archa Páně, která proces budování kostelů na sídlištích otevřela, je naopak stavba elegantní zvenčí i zevnitř a k celkovému těžkopádnému charakteru zástavby se vlastně nehodí. Je nekonvenční, ba progresivní: Ježíš od sochaře Bronisława Chromého jako by tu v extatickém prohnutí letěl prostorem, na stěně jsou Mariuszem Lipińskim (ročník 1945) vymalované pašije, odehrávající se v předjarní krajině Haliče: rolníci, řemeslníci, obchodníci, kněží a židé provozují své činnosti a živnosti a mezitím Spasitel vykoná pár zázraků, je chycen, odsouzen, ukřižován a vstane z mrtvých za všeobecné lhostejnosti.

Na druhou stranu v přilehlém obchodě s devocionáliemi není možné si koupit ani pohlednici, natožpak brožurku o unikátním kostele – jen tuctové svaté obrázky, modlitby, kýčovitá křestní a biřmovací přání a všelijaké nezajímavé pobožné knížky. Současná polská katolická církev se k ničemu progresivnímu nehlásí.

Reprezentativním prostorem Nowe Huty je Plac Centralny, dnes pojmenovaný po prezidentu Reaganovi. Centrální to náměstí je i není, protože jím jednotná urbanistická koncepce končí a otvírá se do krajiny. Tímto směrem se pokračování výstavby už nekonalo.

Muzeum Nowe Huty sídlí v bývalém kině a v současnosti v něm najdete výstavu Vaňka-Vstaňka, věnovanou Leninově soše, která stávala právě na Centrálním náměstí. Prohlídka začíná připomenutím pobytu Lenina v Krakově mezi lety 1912 až 1914, kdy město patřilo k habsburské monarchii. Revolucionář na zamrzlých ramenech Visly rád bruslil. V souvislosti s vypuknutím války byl ovšem prohlášen za osobu státu nepřátelskou a kvapně odcestoval do Švýcarska.

Zakázkou na Leninovu sochu byl na konci šedesátých let pověřen Marian Konieczny (1930 až 2017), režimní sochař par excellence, komunista, poslanec Sejmu, rektor krakovské Akademie výtvarných umění a autor známých monumentů, jako je varšavská Niké nebo pomník Stanisława Wyspiańského před krakovským Národním muzeem. A také, po roce 1989, dvou pomníků Jana Pavla II., tedy Karola Wojtyły.

Instalován byl Lenin na náměstí v roce 1973. Bezpečnostní složky byly v pohotovosti, obyvatelé vykázáni do izolace, opilci a pouliční živly dáni za katr. Hutníci nedostali tři měsíce prémie.

Odhlédnu-li od osoby a poměrů, nemůžu říct, že by to byla úplně mizerná socha. Je mnohonásobně nadživotní (ale to i místo, kde stála) a zobrazuje odhodlaného muže v rozepnutém kabátě, kráčejícího vpřed se zachmuřeným výrazem. Přezdívalo se mu „Lenin na procházce“, ale povaze sochy to neodpovídá, Lenin rozhodně nekráčí nijak ležérně. Lenin na bruslích, který by se do Krakova hodil, tehdy pochopitelně nebyl možný.

V srpnu 1979 pod kráčející nohu někdo položil nálož, která Leninovi utrhla patu. Nastalo zatýkání, ale nevyšetřilo se nic. Nenáviděný pomník se časem integroval do města, lidé si u něj dávali sraz, stal se předmětem urbánních legend: jeden obyvatel údajně vycvičil svého jezevčíka, aby na sochu vždy štěkal, taky ho polévali kozlíkovými kapkami, které lákají kočky.

Mezitím se Nowa Huta stala jedním z center opoziční Solidarnośći, zdejší už etablovaný proletariát se najednou začal chovat jako skutečná revoluční síla. V říjnu 1982 byla socha obložena dřívím a zapálena, podstavec rozbit. Na ulicích se bojovalo, ze střech létaly tašky a lahve s benzínem. Proti demonstrantům byla povolána armáda.

V roce 1989 byla Leninova socha odstraněna. Na výstavě se promítá filmový sestřih, na kterém je do paralely stavěno strhávání křížů a kostelních zvonů se strháváním komunistických soch, v závěru filmu je Lenin roztaven ve žhavé lázni. Není to však Lenin z Nowe Huty – ten byl prodán švédskému milionáři.

K druhému životu Nowe Huty patří nejen přejmenování Centrálního náměstí, ale i různé připomínky Leninovy sochy. Jako „fontána budoucnosti“ v podobě močícího Lenina. V rámci propagační kampaně rozhlasové stanice RMF FM byla instalována Leninova laminátová figura natřená fluorescenční barvou, za což se rádio dočkalo žaloby. Špatný vkus je nežalovatelný, avšak propagace komunismu v Polsku ano.

V muzeu může návštěvník sejít i do podzemí a projít se protiatomovým krytem, který se rozkládal pod celou Nowou Hutou. Je to velmi depresivní procházka.

Procházka samotnou čtvrtí ale depresivní není. Je tu všechno: nemocnice, tržnice, restaurace, samoobsluhy, divadla, spousta škol a školek, dětí a psů. Hřiště a moc pěkné koupaliště.

Na Centrálním náměstí sídlí především velké zahraniční banky, čímž je, kromě toho Reagana v názvu, také definována podstata současného ekonomického i politického systému. Z historického města je sem dobré spojení autobusem i tramvají, což dodává čtvrti velkoměstský ráz.

V devadesátých letech patřilo k všeobecnému tónu se čtvrti Nowa Huta posmívat, i v průvodcích ještě stojí, že tam nic není a stačí ji projet taxíkem. Dnes už to myslím pominulo.

Zdejší dějiny stojí za to promýšlet jako příběh polského socialismu a jeho vývoje až k pádu. Včetně role katolické církve. Jestli název výstavy o Leninově soše Vaňka-Vstaňka, odkazující k hračce, která se vždy znovu stabilizuje ve vertikální poloze, znamená tohle, nevím. Koncepce výstavy tomu neodpovídá. Povaha města docela ano.

Text vznikl s podporou Mezinárodního visegrádského fondu.