Politicky zranitelná těla. Sloupek Apoleny Rychlíkové ke knize Édouarda Louise

Na pozadí vodopádu slov, jimiž se autor pokouší uchopit vlastní život i vztah s nejbližšími, vyvstává politika a její dopady na každodenní životy chudých lidí až bytostně a fyzicky. Louis je ve své obžalobě úpadku sociálního státu nesmlouvavý a přímý. Mluví o politických rozhodnutích, která fakticky ničí lidská těla.

Personifikace a konkretizace činů vzdálené a odcizené politické třídy a jejich provázanost se zranitelnými těly chudých pracujících zprvu působí tvrdě. Člověk to však po chvíli čtení pochopí a přijme. Francouzský spisovatel tím totiž přesně odhaluje nerovnost v přijímání odpovědnosti za to, co děláme. A snaží se tuto nerovnost narovnávat. V podobném duchu často mluví i v rozhovorech, kdy se ptá, proč je individuální odpovědnost tak často vyžadována pouze po chudých.

Ačkoli je Louisova kniha zasazená do francouzských reálií, dá se promýšlet i v souvislosti s českým kontextem. Především dvě jména se v nedávné minulosti stala synonymem pro „ničení životů“ ohrožených a strádajících tříd. Jedná se o Jaromíra Drábka a Miroslava Kalouska. Jimi navrhované a prosazované asociální nápady v podobě sKarty, veřejných prací či osekávání dávkového systému se promítly do kvality života stovek tisíc lidí. Ovlivnily je na každodenní bázi způsobem, který si člen politické třídy prostě nedokáže domyslet – především proto, že sám patří k nejzajištěnější společenské vrstvě a jen v minimu případů pocítí dopady vlastních sociálně represivních politik.

Dalších příkladů – ať už se bavíme o „třikrát a dost“, nebo „bezdoplatkových zónách“ – je česká politika plná.

A právě v tom tkví síla Louisovy knihy: ukazuje, že rozhodnutí, která konají „ti nahoře“, mají reálné dopady na ty, kteří mohou sami o sobě rozhodovat v mnohem menší míře. A přesto je po nich mnohem více vyžadována odpovědnost za vlastní chování než po politicích, kteří jen pro něco zvednou ruku a pak už se nemusí moc starat, co takový okamžik v životech lidí pod nimi způsobí.