Počítejme s tím, že vyhyneme. Rozhovor s filosofem Lukášem Likavčanem

Je nutné říct, že klimatická krize nedopadá na všechny rovnoměrně. Nejdřív a nejvíc zasahuje země v jihovýchodní Asii, Africe, Latinské Americe, chudší státy, jejichž obyvatelé často mají jinou než bílou barvu pleti. A více ovlivňuje životy žen nebo starších lidí.

Můžeme se proto bavit o klimatické nespravedlnosti, za kterou zčásti může vyčkávací taktika bohatších a mocnějších států. Po třiceti letech vyjednávání a snah o koordinaci opatření – na úrovni národních států a mezinárodních organizací – se klimatická krize stále prohlubuje. Nebavíme se už o prevenci, ale o zmírnění krize, adaptaci na ni. To je velká a alarmující změna. Národní státy jako nástroje boje proti klimatické krizi selhaly. Jsem přesvědčený, že bychom jejich roli měli zpochybňovat.

Ve své knize proto navrhuji obrat: musíme si představit prostor politiky mimo tradiční rámec a zaměřit se na přístup, kterému říkám infrastrukturní geopolitika. Stávající politika vnímá planetu jako segmentovatelný celek, hladký glóbus, respektive kouli, která umožňuje jednoduchý tok peněz a zboží. Podle mě je ale nezbytné přehodnotit, co geo ve slově geopolitika znamená, tedy o jaké planetě se bavíme. V českém prostředí máme Jana Patočku, který tvrdí, že problémem filosofie je svět jako celek. O tom je infrastrukturní geopolitika, snažím se skrze ni znovu promyslet, co znamená přemýšlet o planetě.

Mají dobrou intuici, i když ji neumějí vyjádřit nejpřesnějším slovníkem. Mnohá environmentální hnutí brzdí snaha vyřešit zdánlivý rozpor mezi globálním a lokálním. Například u nás se dlouze debatuje o tom, jakým způsobem mluvit o globální klimatické krizi. Jenže ta už dávno dopadá i na průměrného Čecha žijícího na vesnici. Víc a víc obyvatel se bojí nedostatku vody a prožívá vlny sucha – taky proto, že se Česko otepluje o něco rychleji než jiné části Evropy. Rozdíl mezi globálním a lokálním je falešné dilema, protože lokální je vždy taky planetární. Skrze konkrétní místo můžeme mluvit o dějích v globálním měřítku, jen si musíme uvědomit, z jaké dálky takové síly přicházejí.

Je to vidět například na změnách teplých vzdušných proudů na severní polokouli. V poslední době se pásma začala příliš vychylovat, z teplých krajin až do Arktidy a naráz zpátky až k Sahaře. V Grónsku tak může být klidně tepleji než v Česku. To je bezprostřední planetární proces protékající skrze nám dobře známé místo.

Estetický režim klimatické krize není režim ilustrace nebo reprezentace. Nejde o slavnou fotografii Blue Marble z roku 1972 pořízenou člověkem z vesmíru, která reprezentuje ideální celek. Dnešní situace mění způsob, jakým přistupujeme k obrazům. Při sledování zpráv o požárech v Austrálii jsme před sebou měli počítačem generované modely, kde bylo vidět jednotlivá ohniska požárů: šlo o 3D model, který vypadal jako pohled z vesmíru, ale byl vytvořený pomocí virtuální kamery. Nebyla to fotografie, ale nepřímý obraz. V současné teorii se o tom mluví jako o operačních obrazech, které už nereprezentují skutečnost, ale vycházejí z algoritmických modelů. Obraz se stává něčím, co je přímou součástí katastrofy. Nejde jen o to, že máme co do činění se zobrazením katastrofy – existence tohoto obrazu samého je katastrofa.

Teoretička médií Jennifer Gabrys mluví o tom, že výpočetní technologie jsou samy o sobě environmentální. Spoluvytvářejí prostředí, ve kterém se odehrávají jak planetární procesy, tak lidská aktivita. To mi přijde nejatraktivnější a největší výzva – propojovat mediální teorii, přemýšlení o technologických infrastrukturách a politickou ekologii.

Zajímá mě filosofie, fikce a vizualita týkající se různých představ planety. Našel jsem jich pět: planetární, globální, terestriální, Zemi-bez-nás a spektrální Zemi.

Planetární označuje představu Země jako neosobního, geofyzického procesu. Globální ji chápe jako onen hladký celek – což je do jisté míry podmínkou globalizace, kosmopolitanismu, globálního kapitalismu. Terestriální je zpětnou reakcí – fragmentací, návratem k lokálnímu, intimnímu, k půdě.

Země-bez-nás bere planetu jako něco, co není ani moc živé, ani nějak jednoznačně spojené s lidstvem; takovou Zemi vlastně nezajímáme. To je podle mě ideální model. Lidstvo jako dočasné médium: planeta je proces mimolidský a geologický, rozvíjí se daleko před dobou trvání lidstva i během ní. My lidé jsme jen bodem ve vývoji nějakého metabolického řetězce.

Poslední figura, spektrální Země, je pak představa Země jako planety zabydlené duchy vyhynulých druhů.

Mou ambicí je ponouknout čtenáře k přemýšlení o kulturních technikách environmentálního truchlení, aby nešlo o individuální environmentální žal, ale společnou aktivitu. To může vést ke změně chování, kdy už budeme počítat s tím, že jednou vyhyneme. Pokud to přijmeme, může nás to jedině obohatit – a nejen kulturně.

Jsou to instrukce, jak v rámci Země-bez-nás jednat, jak vytvářet design, architekturu nebo politické intervence – jak se stát krajinou, splynout s ní. K tomuhle postoji mě velmi inspirovaly i trilogie Jižní Zóna Jeffa VanderMeera nebo film Jiná Země, na němž se podílela jedna z mých oblíbených filmařek Brit Marlingová a kde se vedle Země objeví její kopie, jež se vyvíjela jiným směrem. A lidé chtějí na tu druhou Zemi jít a napravit všechny své chyby. Obraz sám může být lepším vyjádřením konceptu než slovo.

Jsem přesvědčený, že filosofie by měla být v jádru afektivní, dotýkat se emocí. Moje kniha začíná jako historická analýza, pokračuje jako poetická a spekulativní studie, a nakonec se stává filosofickou fikcí. Ohledávám, do jaké míry přemýšlet o filosofii jako o rozcestníku, ale taky souběžníku různých přístupů, jak se pohybovat mezi afektivním rozměrem a systematickou teorií. V tomto smyslu je hudební album stejně důležité jako filosofická teorie.

Zajímají mě hlavně kulturní praktiky, které využívají více výrazových prostředků. Vezměte si environmentální truchlení po proměňující se krajině: lze ho zažít skrze žitou zkušenost, ale taky pomocí hudby nebo vizuálního díla. Jsou to dílky do sebe zapadající skládačky. Vytvářejí bohatý a hluboký prožitek, který může člověka transformovat. Ale jen tehdy, je-li mu vystaven ze všech stran.

V roce 2015 jsem se setkal s prací Benjamina Brattona, amerického teoretika designu. To byl zásadní obrat. Zjistil jsem, jak by šlo environmentální myšlení propojit s mým zájmem o technologie a média. Krátce poté, co jsem Brattona poznal, se stal ředitelem výzkumného programu The New Normal, pořádaného Strelkou. A mě vybrali do třicetičlenné skupiny studentů, kteří se zúčastnili jeho druhého turnusu.

Byl jsem tam jeden z mála se silnějším humanitním vzděláním, zbytek byli architekti, designéři, umělci, počítačoví vědci, ale i oděvní designéři nebo právníci. Poprvé jsem díky tomu objevil, že nemusím být jen filosof. Dostal jsem se k práci s herním enginem Unity, zjistil, jak se trénují umělé neuronové sítě. Pomohlo mi to jednak osahat hranice vlastních schopností, ale hlavně kompetentněji uvažovat o současných problémech. Základní teze onoho programu totiž zněla, že pro nové události stále používáme staré koncepty. Jenže to, co se děje, je tak radikálně nové, že potom ztrácíme schopnost nastalé změny vůbec pochopit.

Je to taková pátá kolona. Vůči ruskému publiku ostatně komunikuje hodně jinak než do světa, věnuje se víc urbanismu nebo architektuře. Složitější témata se Rusové teprve učí vstřebávat. Tamní intelektuální prostředí má stále velmi tradiční akademickou strukturu, do které neortodoxní způsob fungování Strelky vůbec nezapadá.

To souvisí spíš s našimi předsudky. Na Rusko nahlížíme jako na nějaký monolit řízený svrchu prakticky jediným člověkem. Jenže jsou tam obrovská šedá místa, kde se řeší úplně odlišné věci, než se dočtete v novinách.

Pokud se ohlédneme za posledními čtyřiceti lety vývoje národních států, pozorujeme jejich postupnou dekonstrukci, nebo alespoň slábnutí vlivu. Některé z jejich tradičních kompetencí jsou převáděny na soukromý sektor, nadnárodní korporace či mezinárodní instituce. Při boji s katastrofou, která má měřítko klimatické krize, zbývá národnímu státu jediná síla – armáda. Militaristických tendencí národních států se hodně bojím.

Je to teď vidět i na těch požárech v Austrálii, jež dlouhodobě podfinancovávala hasičské sbory. Zbyly jen v hlavních městech australské federace, zbytek hasičů jsou dobrovolníci, kteří nemají dostatečné vybavení, aby s katastrofou takového rozměru bojovali. A v té chvíli nastupuje armáda.

Proto je důležité přemýšlet, jak intervenovat pomocí nástrojů, které s národními státy nemají mnoho společného. Zajímá mě například, jakou roli mohou při nastavování klimatické politiky hrát města – jestli by nešlo třeba budovat federace, kooperativní struktury napříč státy. Nebo přemýšlet nad bioregiony, jejichž jurisdikce by nebyla vázaná na komunity lidí, ale lidí společně s nelidskými činiteli. Jak budovat komunity způsobem, ve kterém je obsaženo uvažování o ekonomice a ekologii jako celku. Obojí je totiž součástí jednoho procesu.

Například Barcelona či některá města ve Švédsku mají velmi progresivní ekologickou politiku a cíle týkající se třeba uhlíkové neutrality se jim daří plnit o desetiletí dřív než ostatním. A děje se to pod rozlišovací schopností státu.

Stejně důležitá jsou ale i ona aktivistická hnutí, která, byť to neumějí formulovat, dobře rozumějí infrastrukturní politice. Když aktivisté a aktivistky z Limity jsme my na pár dní zastaví uhelný lom, je to intervence, která přesně na úrovni geopolitické infrastruktury působí. Má přímý dopad na infrastrukturu fosilního průmyslu, hmatatelně se týká nárůstu CO2 v atmosféře a taky označuje viníky, kvůli kterým čelíme klimatické krizi. Díky všem těmto aktivitám si lze uchovat naději, protože tato hnutí, aniž by si to nutně uvědomovala, fungují na celoplanetární úrovni.

Potřebujeme nejen lidi, co to mají dobře promyšlené, ale taky ty, co budou schopni vytvořit pohyb a rozhýbat změnu chování. Až to pak může vést k proměně myšlení. Ne naopak.

Mluvili jsme o temném, hlubokém lese. Podle mě je to produktivní představa. Neměli bychom se jí bát, ale přijmout, že i sami vůči sobě jsme trochu neznámí. Svět, který se nám jeví jako chaotické a děsivé místo, není jen okolo, ale i uvnitř nás. Jak se recituje ve skladbě Extreme Love z loňského alba Holly Herndon PROTO: Jsme zcela vně nás samých a svět je zcela uvnitř nás.