Článek
Vyrovnání s minulostí – málokteré sousloví je v soudobé češtině tolik omíláno, aniž by bylo jasné, co má znamenat. Poznání minulosti? Její vysvětlení? Pochopení? Odsouzení? Či naopak smíření se s ní, jak by český termín vyrovnat se s něčím mohl naznačovat? Odpouštění? Namalování oné příslovečné tlusté čáry? Pak by tu ovšem byla otázka, kde přesně, na kterém místě? Či, nedej bože, zaškatulkování minulosti do předem připravených přihrádek odpovídajících šablonám přítomnosti, aby tu už nestrašila a aby se spokojeně jelo dál?
Cíl je nejasný, nicméně za účelem jeho dosažení vznikají dokonce zvláštní instituce. Jejich politicko-ideologická geneze nakombinovaná se zmíněnou nejasností dle mnohých ale bohužel vede k tomu, že namísto odkrývání minulosti riskujeme spíše její zamlžování. Jde tu o poznání, či o morální pranýřování a na něj navazující varování národa před opakováním hrůz, které se kdysi udály? Obojí – jak poznávání minulosti, tak i poučování se z ní – jsou bohulibé, a tím pádem legitimní cíle. To každý uzná. Nicméně patří k rozdílným žánrům, které jsme se po staletích naučili separovat, a předpokládají postupy, jejichž metodologie se radikálně liší. Patří do téže hry, ale do jiného dějství. I když je pravda, že z vědecké instituce do kostela (a zpět) nikdy není daleko, někteří z nás – přinejmenším od dob Kanta – přece jenom lpějí na tom, aby tato dvě místa byla pečlivě oddělována.
Představa, že obsah vědomí lidí vzdálených v čase je totožný s mým vlastním vědomím a vědomím mé éry – nejhorší hřích, jehož se může historik dopustit.
Ústav pro studium totalitních režimů, o němž tu je řeč pouze proto, že věrně odráží mentální atmosféru naší doby, je zářným příkladem takovéto instituce. Již ve svém názvu totiž kuriózně nese to, co má vlastně zjišťovat. Učené koncilium politiků, tj. kategorie lidí, o nichž přece všichni vědí, že nemají jiný cíl než poznání a hledání pravdy, a jimž vůbec nejde o politiku, totiž ví a určuje předem, co totalitarismus je, respektive v tomto případě byl. Ví to dokonce tak dobře, že se zasvěceně pozastaví nad otázkou, zda totalita zahajuje svou vládu v této zemi už v září 1938, či teprve až v březnu 1939. Hluboce se zamyslí nad problémem, jak naložit s obdobím 1945–1948, které tu teoreticky vadí kvůli své nezařaditelnosti. Heslo ale zní vyrovnat se s komunistickou minulostí stejně úspěšně, jako se Němci vypořádali s nacismem bez ohledu na to, zda ona představa o úspěšnosti německého vyrovnání odpovídá skutečnosti, i navzdory tomu, že není vůbec jisté, zda lze házet nacismus a komunismus do téhož totalitního pytle, aniž bychom touto otázkou chtěli jakkoli relativizovat zločiny napáchané ve jménu jak jednoho, tak druhého.
Ani pojem totalitarismus samotný tu není uspokojivý. Copak není – jak nás poučuje Hannah Arendt, jedna z autorek pojmu – než pokusem o pojmenování jistých myšlenkových proudů minulých staletí (a politických režimů z nich vyplývajících), výsledkem snahy o vytipování některých prvků, které jsou v těchto režimech víceméně přítomny: to vše s vědomím, že i totalitarismus má své dějiny a že totalitní podstata daného režimu se může proměňovat v čase. Vždyť pro zmíněnou myslitelku se totalitarismus vyznačuje právě tím, že nikdy není vítězem a že pokus o totalitní ovládnutí vytváří neustále trhliny! To jsou ale asi zbytečné otázky a úvahy šťouravých intelektuálů, poplatných levicovým názorům, lidí bezpochyby snažících se zamaskovat ne-li své vlastní prohřešky, tak alespoň prohřešky jiných. Konceptualizační lenost a pořádkumilovnost, která je paradoxně často její družkou, spojené s vůlí věci nekomplikovat tedy nakonec slaví vítězství. To, co pro někoho představuje nepřeklenutelné rozdíly, či přinejmenším rozdílnosti, bez jejichž uvědomění lze jen stěží pochopit dějiny lidstva za posledních, dejme tomu, 150 let, je pro jiného pouhou nuancí.
Proč tohle všechno vadí a proč je debata o vyrovnání se s minulostí natolik závažná? Ve snaze na to odpovědět, přehoupněme se na obecnější rovinu, kde už nepůjde pouze o ÚSTR.
Problém historiografie – a koneckonců i dějin samotných – vězí totiž v tom, že dějiny jsou dlouhé, zatímco paměť je krátká. A je také selektivní, což je dáno mj. tím, že dějiny a jejich směřování nám nejsou lhostejné a že je považujeme za prostor, kde se realizují hodnoty, ve které věříme.
Tam, kam paměť nedosáhne, anebo vědomě, či nevědomě nechce dosáhnout, nastoupí legendami prostoupená mytologie anebo její novověká forma, jíž je ideologická koncepce dějin. Ideologie má totiž zázračné, přímo magické schopnosti. Dalo by se říct, že šetří čas i nervy. Dovoluje pospojovat to, co doposud leželo jen tak halabala vedle sebe, najít souvislosti tam, kde nikdo zatím žádné neviděl a kde vládl chaos, pojmenovat motivace činů jednotlivců tam, kde jsme byli odkázáni pouze na domněnky. Svět se před ideologem vylupuje v krystalické jednoduchosti a on už jen stojí v němém úžasu před velkolepostí svého vlastního díla. Což není tím, kdo oddělil zrno od plev, jasně separoval síly dobra od sil temnot, čímž napomohl těm prvním postoupit vpřed k definitivnímu vítězství? Což není novým Prométheem přinášejícím lidem světlo a dávajícím konečně klíč k pochopení smyslu jejich bludného pachtění?
Svět, jehož mentální struktury odpovídají podobnému vzorci, jsme tu ale přece už měli. A většině z nás se nelíbil. Myšlení samotné v něm totiž rezignuje na svou základní funkci – prohlubování analytické schopnosti a zjemňování konceptuálního aparátu je nahrazeno pavlovovským štěkáním hesel. Pokračujeli to však i po pádu režimu, jemuž vyčítáme, že autoritativně razil svou vlastní koncepci dějin, pak je to věru smutný výsledek boje za osvobození ducha svazovaného totalitní kazajkou!
Z Prvního máje...
Nicméně stejně jako psi při známém pokusu slavného fyziologa slintají, když se rozsvítí žárovka, celá lidská smečka, včetně badatelů, nadále vyje při zaslechnutí některých slov nejasného obsahu fungujících coby magická zaklínadla. Při tom jsou to slova hovorového jazyka, zdánlivě jednoduchá, leč ve skutečnosti používaná způsobem, jenž zrcadlí zmatenost dnešní doby v přístupu k otázkám minulosti.
Příkladem těchto obyčejných slov je už samotné slovo komunista: komunista jak současný, tak i bývalý, komunista všech dob a ze všech míst, prostě „komunista“. Bývalý totiž neexistuje, protože bývalý komunista je jako bývalý černoch, jak zní vtip… Vtip méně nevinný, než by se zdálo: celý myšlenkový mechanismus zabraňující říct cokoli kloudného o minulosti je tu totiž jakoby v kostce. Tento mechanismus bychom mohli nazvat míšení kategorií. Biologická kategorie, v tomto případě, se šmahem zaměňuje za kategorii morálně-politickou a komunista – tato antropologicky nepravděpodobná obludnost – se před námi náhle tyčí ve své ahistorické strnulosti, pevnější než mramor snad toho nejodolnějšího mezi Stalinovými pomníky. Karel Marx, autor Komunistického manifestu, bezpochyby vytřeštěný za předpokladu, že se na to vše dívá z nebe, jež popíral, se náhle ocitá ve stejné popelnici dějin s Miloušem Jakešem, Picasso s Kim Ir-senem, Beria se Seifertem atd… podobně komických dvojic bychom mohli vytvořit tisíce. Nebohý Dubček, jemuž bychom mohli vyčítat ledacos, leč určitě ne bezcitnou rozhodnost, za svou zdánlivou nevinností bezpochyby skrýval utajený úmysl, jak opět nahnat národ do jáchymovských dolů, jako jiní komunisté naháněli jiné národy do sibiřských gulagů. Copak logika vraždění, když už jsme u biologie, není vepsána do samotných genů Marxovy teorie?
Výsledky této pochybné antropologie vycházející vesměs z podivně nepoučené a skoro infantilní vize o člověku i o jedné z jeho běžných činností, jíž je myšlení, jsou nedozírné. Máme o nich ostatně už představu z dob minulých, kdy politicko-společenská nálepka stačila k načrtnutí morálního profilu jedince. Nejen, že tato antropologie zabraňuje jakémukoli poznání minulosti, natož vyrovnání se s ní, ale zároveň znemožňuje veškeré chápání přítomnosti samotné, někdo by řekl čehokoli. Vytrácí se tu totiž člověk, člověk všech dob, kráčející svým životem, přemýšlející, tu chybně, tu správně, tu napravující své omyly, tu v nich setrvávající, tu chybující z neznalosti a tu přímo hnaný zločinnými úmysly, anebo upřímně sledující cíl, o kterém se domnívá, že je správný. Člověk, jak ho známe z vlastní zkušenosti. Prokurátoři „procesu dějin“ ale zjevně neznají to, co připouští každý jaksepatří spravedlivý soud při posuzování jednání jakéhokoli souzeného. Zmatek vládne: národ se rozčiluje nad tím, že 90 procent českého průmyslu si převedli do svých rukou bývalí komunisté, a tisk se pohoršuje a kroutí hlavou nad tím, že nemáme k vyslání do Bruselu coby komisaře nikoho jiného než exkomunistu odchovaného moskevským institutem. Titíž vám ale rozhořčeně vysvětlí – vám, který jste „tu s námi nežil“, a tím pádem tomu nerozumíte –, že dotyční jsou povětšinou odporní lumpové, kteří „do té partaje nalezli jen z čistého kariérismu“.
Tomu, kdo tu nežil nezbývá než si položit otázku, co se těmto zločincům vyčítá a co je nakonec hlavním zdrojem rozhořčení? Že byli komunisté, anebo že vlastně jimi ani nebyli? A co je horší? Co vlastně odsuzujeme, politickou příslušnost, nebo nemravnost? Komunista, který komunistou není, personifikace veškerého zla – protože celé lidstvo se koneckonců skládá pouze z komunistů a nekomunistů a on je obojím – před námi náhle trčí jako opravdové mystérium, snad ještě mysterióznější než samotná křesťanská trojjedinost.
Vzkaz všeho tohoto je snad jasný. Historiografie, jejímž cílem může případně být ono vyrovnání se s minulostí, si asi musí v první řadě být vědoma významu slov. Tento nárok je v případě historiografie o to větší, že tato par définition není ničím jiným než expedicí do dob, kdy tento význam mohl být jiný než dnes, nemluvě o tom, že i dnes tatáž slova nemají tentýž význam pro každého. Anachronismus, představa, že obsah vědomí lidí vzdálených v čase je totožný s mým vlastním vědomím a vědomím mé éry, se stává snad nejhorším hříchem, jehož se může historik dopustit. Stejně tak jako by bylo scestné se domnívat, že mé vědomí je totožné s vědomím jiných – těch, s nimiž sdílím stejný čas. Ten jiný je tak někdo, od něhož mě odděluje možná sto let, možná ale jen jeden metr, možná jsem to já sám včera, předevčírem, před úvahou, zážitkem, které mne proměnily.
Historik, který si toto neuvědomí, se jen stěží spasí únikem za údajnou „objektivitu“ vypolstrovanou tvrzením, že to, co předkládá, není nic jiného než holá fakta. Nepomůže mu prohlašování, jež on sám považuje za vrchol nezaujatosti, že ho nezajímají motivace individuálních počinů a ani to, jakých osobních příběhů jsou tyto počiny součástí. Umíte si představit historika husitství, který by se omezil na výklad toho, kterak husité zapichovali sudlice do křižáků, aniž by si položil otázku proč? Nicméně tak nějak vypadá přístup k naší nedávné minulosti ve výrocích mnohých z těch, kdo si přisvojují schopnost a právo nám tuto minulost objasnit. Nikdy asi nezavadili – ať už v rámci řádného metodologického semináře, či v rámci vlastních úvah – o myšlenku, že „holá fakta“ jsou pouhou nesrozumitelnou chimérou nabývající smysl až uvnitř dané intelektuální konstrukce. Konstrukce, na jejíž stavbě se podílí i historik sám, nacházející se v dějinách stejně tak jako ti, o nichž se tu blahosklonně a tu opovržlivě vyjadřuje.
Historik není tím, kdo se nezúčastněně vznáší nad bojištěm dějin, ani tím, kdo ví, kam dějiny směřují. A historiografie, psaní dějin – dějepis – není pouze hroužením se do hlubin času, je především expedicí do hlubin vlastní subjektivity a odkrývání v sobě samém onoho lidství, jež mne propojuje se subjektivitami těch, o nichž mám podat zprávu. Zprávu o minulosti, s níž se chceme vyrovnat.
Autor vystudoval filosofii na pařížské Sorboně a historii ve Florencii, působí jako poradce zahraničního výboru Senátu ČR.