Článek
Dnešní Čína rozhodně nepůsobí dojmem apatické společnosti spějící k zániku, v mnoha ohledech je v ní více života a pohybu než ve společnostech západních. Přesto se řada Laových postřehů ukazuje jako nadčasová. Zachycuje věci, které bezprostředně praští do očí: nedisciplinované davy ovládající ulice a dopravu či nedostatek údržby, úklidu a hygieny. Nabízí však také postřehy hlubší, ukazuje propast mezi politickou elitou a zbytkem společnosti, servilnost intelektuálních elit, všeobecnou posedlost krátkozrakým konzumním materialismem, naprostou neprůhlednost institucí a rozhodování ve všech oblastech a na všech úrovních, ale také osamělý idealismus či schopnost hlubokého přátelství a sebeobětování.
K jeho hlubším postřehům patří také zvláštní vztah k Západu. Kočky obdivují cizí bohatství, znalosti a moc. V kočičí škole učitel zvládá řádící studenty pouze varováním „U brány je cizinec!“. Západní cizinci se stále těší určitému respektu. Dnešní Čína se ráda od Západu učí, byť tak činí po svém. Jedna z koček říká o cizích ideologiích: „V zahraničí fungují dobře, ale jakmile se do nich pustíme my, dopadne to špatně.“ Může to souviset s prospěchářským přístupem ke vzdělání. Učit se cizímu pro kočky většinou znamená osvojit si pár „cizích triků“ k vlastnímu prospěchu a netrápit se úsilím o hlubší porozumění.
Vztah k Západu je však komplikovanější a Lao ho zachycuje na rozdílech mezi třemi generacemi. Zatímco stará generace odmítá cizí vědění i cizince a sází na vlastní tradici, střední generace zosobňuje prospěchářský zájem o cizí triky. Kočičí mladí se sice zhlížejí v cizích vzorech, ale většinou postrádají schopnosti a vzdělání nutné k jejich dosažení. Podobně jako většina čínské mládeže, která se dnes neobejde bez západních značek, ale není schopna komunikovat v angličtině.
V dnešní Číně se však nepotkávají pouze přístupy dva, nýbrž tři: tradice, čínský socialismus a Západ. Ačkoliv je nelze jednoduše odlišit podle generací, platí, že od konce sedmdesátých let se socialistická Čína otevírá západnímu kapitalismu a od devadesátých let se obrací k tradici, aby nalezla lidskost ztracenou v socialismu i kapitalismu.
Jak předchozí socialismus, tak dnešní kapitalismus představují dvě původně cizí ideologie, z nichž první podle Laova varování dopadla špatně, a jak dopadne druhá, zatím není zřejmé. Obě učení ale svým počínštěním nabyla podoby nemilosrdných modernizujících soukolí drtících jednotlivce. Maoismus přinesl Číně sjednocení a obnovení politické autority, čímž položil základy pro současný vzestup. Jeho brutalita projevená v desítkách miliónů zmařených životů a v devastujících útocích na čínskou tradici však dodnes zanechává bolestivou ránu v čínském povědomí.
Kapitalismu vděčí Číňané za obrovský materiální vzestup, modernizační sprint a otevření dříve nemyslitelných životních možností. Současně však rozevřel propast mezi nestoudně bohatými a zoufale chudými, čímž nově definoval hranici mezi úzkou elitou mocných a masou bezmocných. Číňané si dnes všímají také dalších odvrácených tváří tamního kapitalismu – korupce a devastace životního prostředí, ať už jde o znečištění vody a vzduchu, či o bezohledné městské plánování proměňující rozmanitost tradičních chrámů, paláců, uliček a ulic do depresivní uniformity výškových budov.
Řada Číňanů se proto odvrací od cizích učení a cestu k dobrému a smysluplnému životu hledá v tradici. Intelektuálové se po desetiletích zavrhování vracejí ke Konfuciovi, Lao-c’ či Menciovi a prostřednictvím pojmů jako lidskost, milosrdenství, harmonie, tolerance či soužití hledají čínskou perspektivu humánnějšího světa. Některé z pojmů pak přebírá komunistická strana do svých sloganů. Její představitelé si dobře uvědomují současnou myšlenkovou vyprázdněnost čínského socialismu a potřebu nové, pokud možno ryze čínské ideologie, která by odůvodnila výlučné postavení komunistické strany v jinak kapitalistické společnosti.
Tradice však především proniká běžným, neintelektuálním a neideologickým životem, kde má mnohem silnější kontinuitu. Jak poznamenal jeden umělecký kritik, podstatu kultury najdeme v radách, které dává babička vnukovi. Většinu Číňanů příliš nezajímají doktríny konfuciánství či taoismu, svůj materialismus doplňují lidovými kulty, které bez problémů přečkaly všechny zvraty minulého století, a stále oblíbenějším buddhismem, který je oficiálně tolerován, ale pro svůj indický původ se příliš nehodí k ideologickému využití.
K tradičním „babiččiným radám“ patří především přesvědčení, že úspěch jednotlivce nezávisí ani tak na jeho individuální zdatnosti, jako spíše na vztazích s ostatními. Prakticky to znamená udržování sítě vztahů, v nichž se propojují prvky, které se Západ snaží oddělovat – příbuzenství, přátelství, vzájemná výhodnost, veřejné zájmy, soukromé zájmy. Zatímco západní společnosti se snaží stavět na abstraktních pravidlech, v Číně převažuje vztahovost. Na jedné straně vztahy dávají společnosti určitý lidský prvek a chrání před chladnou krutostí pravidel, na druhé straně je vztahovost nutně korumpující a krutá k těm, kdo se ocitnou mimo vztahové sítě.
Stanislav Podhrázský: Kočka žrout (1968), k vidění na autorově výstavě Neklidná krása
Tradici, socialismus a Západ lze také odlišit podle funkčních oblastí. Zatímco politiku ovládá čínský socialismus a ekonomiku západní kapitalismus, ve společnosti, kultuře a soukromém životě se prosazuje tradice. Velká politická debata se dnes vede o tom, jak tyto přístupy skloubit: co zachovat ze socialismu v jinak kapitalistické ekonomice a o jaké prvky doplnit politický systém čínského socialismu tak, aby si udržel legitimitu a dokázal úspěšně řešit společenské problémy.
Nedá se však mluvit o pozápadňování politiky. Finanční a ekonomická krize, která začala v USA před pěti lety, otřásla reputací západních společenských systémů a naopak podpořila čínské sebevědomí. Toto nové sebevědomí vyjadřuje vtipný klip kolující na čínských internetových sítích, který srovnává předpoklady pro výkon nejvyšší politické funkce v Číně, USA a ve Velké Británii. Zatímco prezident Obama a premiér Cameron se podle klipu dostali na vrchol díky schopnosti získat sponzory a zaujmout na obrazovce, prezident Si a jeho kolegové se do politbyra propracovali dlouholetým testováním schopnosti spravovat a vést na všech úrovních čínského státu. Úspěch klipu lze přičíst tomu, že vlastně říká pravdu, byť ne celou. I na vzdělané Číňany působí tato tvář čínského socialismu přesvědčivěji než osamělá volání po demokratizaci.
Veřejnost však do debaty o zásadních politických otázkách příliš zapojena není. Diskuze probíhá v nejvyšších patrech komunistické strany a veřejnost, včetně té stranické, dostává pouze výsledky podobně jako Laovy kočky, které musely čekat, co zazní od dvora. Možnosti veřejné debaty politických otázek jsou omezené. Na jedné straně jsou témata, která si strana vyhrazuje pouze pro sebe: buď se o nich veřejně nemluví vůbec, nebo pouze reprodukcí oficiálních stanovisek. Jejich věrohodnost si strana zajištuje kontrolou veřejného přístupu k informacím a opatrně dávkovaným nacionalismem, kterým lze v případě potřeby mobilizovat hněv veřejnosti vůči zahraničním nepřátelům. Do této kategorie patří například vedoucí role komunistické strany, korupce nejvyšších činitelů a také teroristické hrozby či ohrožení územní integrity, což v čínském pojetí zahrnuje Tibet, Tchaj-wan, Ujgury, Fa-lun-kung či mezinárodní teritoriální spory.
Na druhé straně jsou témata, která si veřejnost postupně vydobyla a jejichž diskuse je dnes oficiálně podporována jako například zlepšování kvality života – včetně životního prostředí a územního plánování.
Většina společenských otázek se ale nachází na území nikoho, na němž diskuse sice není zakázána, ale ani výslovně dovolena. Svoboda debaty se pak liší nejen podle individuální odvahy a iniciativy, ale také podle regionu – Šanghaj je třeba o něco liberálnější než Peking – či podle instituce – prominentní, patřičně prověřené univerzity mohou být otevřenější než regionální, které často nevědí, co si vlastně mohou dovolit, a preventivně jsou opatrnější.
K veřejným oblastem s minimem zákazů a maximem prostoru pro osobní iniciativu a tvořivost patří v Číně byznys a výtvarné umění. Zákonitostem kočičího světa se zcela vymykají. Snad i proto si právě v těchto dvou oblastech vydobyla Čína v zahraničí větší respekt než v jiných. Podobně jako si dnes nelze představit diskusi o budoucnosti světové ekonomiky bez analýzy čínských nákupů, investic a exportů, ani žádná významnější prezentace světového výtvarného umění se dnes neobejde bez výrazné účasti čínských tvůrců.
Současné čínské umění se samo trochu proměnilo v byznys. Ke svému užitku i ke své škodě. Ve velkých městech nerostou pouze jednotlivé galerie a muzea, nýbrž celé galerijní komplexy, které často v areálech bývalých továren hostí desítky ateliérů a galerií. V jinak nehostinných betonových džunglích čínských měst vznikají jedinečná zákoutí tvořivosti a estetických zážitků. Peking se může pochlubit hned třemi takovými centry, v Šanghaji najdeme dvě a nová rostou v dalších čínských městech. Čínští i zahraniční galeristé nepřestávají objevovat příležitosti k dalšímu růstu. V této souvislosti je zcela unikátní česká přítomnost v jednom z pekingských center, kde od loňska působí Czech China Contemporary Art Gallery s výraznou osobností sinologa a výtvarníka Jiřího Straky.
Byznys si však vybírá také svou daň. Výtvarné pole je v příliš velkém pohybu, než aby si dokázalo vytvořit a prosadit vlastní kritéria estetické kvality. Autentickou tvorbu proto často vytěsňuje komerční někdy až kýčová produkce. Ta si díky svému tržnímu úspěchu nachází cestu i do významných veřejných výstavních prostor, které jsou v Číně k mání na tržním základě – kdo zaplatí, vystavuje.
Současné čínské umění získává svou svébytnost zejména v propojování západních technik a témat s tradičními čínskými technikami a tématy či s tématy, která odrážejí aktuální společenské otázky. Například v šanghajských galeriích je k vidění řada podnětných a provokujících děl nastavujících zrcadlo současné Číně. Některá tak činí bezprostředně jako například velkorozměrné realistické olejové portréty, kterými Wej I zachycuje ztrhané tváře chudých venkovanů či tváře plačících dětí trpících pod tlakem čínského vzdělávacího systému. Zatímco svými obrazy venkovanů připomíná stovky miliónů Číňanů, kteří se zatím míjejí s hospodářským zázrakem, obrazy školáků upozorňuje na každodenní dvanácti- i vícehodinové galeje tupého memorování, jemuž jsou vystaveny děti na základních a středních školách. Wej svým realismem, pokud ne socialistickým, tak zcela jistě sociálním, zachycuje odvrácenou tvář kapitalistické honby za úspěchem.
Vzdělání si bere na mušku i video nazvané Zkouška. Jeho autor Jang Čen-čung zachycuje dvě vysokoškolačky, které se společně učí na zkoušku. Leží na posteli ve spodním prádle a nahlas si čtou a opakují poučky marxistické politické ekonomie. Jejich chichotání a vzájemné doteky převracejí a zesměšňují obsah deklamovaných výroků o krizi kapitalismu a vítězství proletariátu. Autor jednak kritizuje memorování a zároveň ukazuje na absurditu marxistické rétoriky, vyžadované v povinných kurzech na všech univerzitách, v kapitalistickém kontextu současné společnosti.
Jiné video – Flirtování s ďáblem – předvádí siluetu muže, který na okraji střechy výškové budovy přemítá, zda skočit či neskočit. Umělecká skupina Liou-tao tím vytvořila portrét neblaze proslulému developerovi Jang Pinovi. Než byl zatčen a odsouzen za daňové úniky, patřil k nejbohatším lidem Číny. S jakým ďáblem tento bývalý důstojník čínské armády flirtoval? S vlastní hamižností, zkorumpovanými úředníky, zpravodajskými službami?
Jiná díla komunikují méně prvoplánově. Mnohá navazují na techniky čínské kaligrafie, která tradičně otevírala prostor subtilnímu uměleckému sebevyjádření. Možnost moderního uchopení kaligrafie ukazuje například Wang Nan-ming. Sérií černobílých otisků navazuje na tradici snímání papírových otisků z kaligrafických nápisů tesaných do kamenných stél. Wang ale nesnímá klasické nápisy, nýbrž dno vysychajícího jezera, čímž rozšiřuje možnosti kaligrafického vyjádření a současně upozorňuje na závažný ekologický problém. Kaligrafií se rovněž inspiruje umělecká skupina Jang-ťiang, která se aktuální kolektivní výstavou Do prdele s pravidly vysmívá tržním a politickým tlakům v současném umění.
Stopy trojice socialismus, Západ, tradice můžeme pozorovat i na těchto víceméně náhodně vybraných dílech ze současné čínské produkce. Mohli bychom je zařadit do analogické trojice: realistická olejomalba se sociální problematikou, hravě subverzivní video, kaligrafie. Ale Wejovy obrazy vlastně nejsou socialistické, diskutovaná videa vlastně nejsou západní a Wang vlastně není kaligraf. To není nedostatek, díla přesahují jednoduchá zařazení jak tvořivostí autorů, tak schopností syntézy.
Čínu čeká nelehká budoucnost. Legitimita čínského socialismu se dnes opírá především o výkonnost čínského kapitalismu. Ačkoliv se ekonomická krize zatím nerýsuje, jednou přijít musí. Jak otřese legitimitou politického systému? Nastane politická renesance čínské tradice? Je možné, že čínští politici pod tlakem krize využijí současné mentální rozkročení mezi socialismem, Západem a tradicí stejně úspěšně a produktivně, jako se to daří čínským umělcům. Mohou ho využít politicky kreativně k ustavení systému, v němž budou prvky z oněch tří zdrojů zastoupeny a promíchány jinak než dnes. Kočičí stopy zmizí.
Ale lehká budoucnost nečeká ani Západ. Navzdory těžké přítomnosti si nepřipouští, že by jeho politické systémy mohly představovat něco menšího než definitivní vrchol lidských dějin. Podobně se na věci dívala i elita poslední čínské císařské dynastie. Kdo má tedy dnes blíže ke kočkám?
