Ondřej Škrabal: Absence katarze. Sametová revoluce a náš postdramatický svět

Existuje zásadní rozdíl mezi ideou vyrovnání se „jednou provždy“, které s sebou nese klasické drama, a procesem neustálého vyrovnávání se, typickým pro postdramatickou dobu minimálně posledního půlstoletí.

Jacques Rupnik ve svém textu Politika vyrovnávání s komunistickou minulostí. Česká zkušenost tvrdí, že se Československo stalo postkomunistickou zemí s nejtvrdší protikomunistickou rétorikou, ale zároveň jedinou zemí regionu s parlamentní stranou hlásící se k odkazu minulého režimu. Po třiceti letech se také množí názory (v poslední době třeba fotograf Jan Šibík v rozhovoru pro ČRo Vltava), že sametová revoluce „nebyla dotažena do konce“. A například Petr Pithart jde v analýze ještě dál, když ve svých přednáškách míní, že nespokojenost lidí s polistopadovým vývojem Československa a České republiky je dána pocitem, že nově nastupující elity se s minulým režimem dosud dostatečně nevyrovnaly.

Pokud by Pithartův předpoklad platil beze zbytku, měl by dnešní člověk stejnou potřebu jako divák antického divadla: potřeboval by určitou společenskou událost prožít a dojít až k celospolečenské katarzi, to jest očištění od strachu, který v něm dřívější krize vyvolala. Touto optikou by se politický spor dodnes překrýval s antickým dramatem – šlo by o konflikt dvou (a právě jen dvou) hodnotových systémů, kde jsou oba svým vlastním způsobem správné. Svět ovšem této binární mřížce už delší dobu neodpovídá.

Konflikt protichůdných zájmů, odlišných hodnot nebo společenských problémů dnešního světa již člověk nemůže skrze strukturu klasického dramatu promyslet, a v důsledku tedy ani prožít. Abychom se pohnuli z místa, je nutné si připustit (a souhlasit s Bertoltem Brechtem), že klasická dramatická struktura vždy sloužila spíše k udržování nezdravého statu quo. Antický pojem očištění totiž může nabývat nechtěných důsledků. K lepšímu pochopení světa, který se dramatickým kategoriím čím dál více vzdaluje, je mimo jiné třeba přehodnotit způsob, jakým se ke klasickému dramatu vztahujeme.

Klasické drama, odtržené od provázanosti dnešního světa, přináší pouze zdánlivou katarzi. V drtivé většině případů dnes takové drama očišťuje od neaktuálních problémů: stačí poukázat na šablonovité nadužívání dramatické struktury v populární kultuře. Divák – a analogicky v naší úvaze také občan – je postaven před problém, který je už ve skutečnosti vyřešen za něj. Divákovi/občanovi tak nezbývá než citové pohnutí a nostalgie v teple sedačky.

Dramatickou formu divadla Brecht charakterizoval takto: čeká se, jak to dopadne; jedna scéna střídá druhou; narůstání; dění je lineární; člověk jako fixum. Oproti tomu se on jako divadelník pokoušel vystavět svou tvorbu na odlišné, nedramatické tradici: čeká se, jak to proběhne; každá scéna sama pro sebe; montáž; dění v křivkách; člověk jako proces.

Z této Brechtovy kategorizace lze dovodit, že katarze, která zároveň dává divákovi jakési konečné rozhřešení, je dávno záležitostí nejen mimodivadelní, ale i ahistorickou. Chtě nechtě de facto nenachází v (post)moderní společnosti místo.

Posuny v pojetí divadla v posledních zhruba sto letech se dnes často označují termínem postdramatické divadlo. To je mimo jiné charakteristické neukončeností, nedefinitivností, roztříštěností, mozaikovitostí – jinak řečeno: funguje bez rozuzlení a katarze. Toto divadlo (řečeno s nobelistou Peterem Handkem) svět nezobrazuje, ale přímo jím je. Není jen zobrazením světa, ale zároveň jeho předobrazem.

Jsou-li tedy československé události od listopadu 1989 dodnes přirovnávány k divadelnímu jevu (katarzi, očištění), je nutné celou možnost či nemožnost této současné společenské katarze domyslet ve vztahu k současnému divadlu, nikoli k dramatickým kategoriím 19. století.

Klasické drama má dle Gustava Freytaga pět fází: expozici, kolizi, krizi, peripetii(e) a katastrofu, která přichází spolu s očistou, vyrovnáním, smířením, zmoudřením, a to jako nezbytné řešení dřívější krize. Tyto kategorie samozřejmě nejvíce odpovídají právě kultuře 19. století. Vývoj 20. století, nepředstavitelnost rozměrů druhé světové války a podstata koncentračních táborů staví klasické drama do role nepřijatelného, v důsledku až drasticky „očistného“ prostředku. Zkušenost Osvětimi zcela logicky a definitivně změnila také podobu divadla, respektive podobu dramatických kategorií směrem k postdramatické struktuře, ve které se konečná „očista“ (v děsivé paralele nejen k židovské otázce) stává nežádoucí.

Ačkoli dnes můžeme díky novým médiím sdílet lokální dramata a „dramatické“ momenty v přímém přenosu po celém světě, nezakládá tato zdánlivá dramatičnost (inflace špatných zpráv neznamená zvýšení počtu tragických událostí) předpoklad pro celistvou fabuli nebo koherentní, v kostce sdělitelný příběh.

Lidé na obou stranách železné opony byli dlouhá desetiletí utvrzováni v pocitu, že celospolečenské drama je stále možné, a že jej dokonce dnes a denně prožívají. V očekávání konce antického dramatu tak zákonitě čekali – po zcela nekatarzním konci studené války – na slibované rozuzlení druhého tisíciletí.

Pokud by tato domněnka platila, bylo by zcela pochopitelné, že lidé vychovaní bipolárním světem v očekávání střetu, udržovaní v jakési „možnosti klasického dramatu“, stále doufají v katarzi dlouho prožívaného příběhu.

Pro postdramatickou dobu je ovšem charakteristická ztráta většiny společných referenčních bodů, společných témat či absence jednoznačných, autoritativních rozhodnutí.

Z odstupu se zdá, že jednotlivé klíčové události jako počátek normalizace nebo „hladké“ zvolení Václava Havla prezidentem v roce 1989 nemohly mít jasné rozuzlení. Nemohou totiž mít ani rysy klasického či antického dramatu. Tento zdánlivě „nijaký“ výsledek reálně odpovídá diskurzu nastavenému studenou válkou, to jest reálnému odvracení poslední fáze dramatu – katastrofy v podobě atomové války.

Události roku 1989 tak měly daleko více charakter volné transformace, která v očích mnoha lidí znamenala pouze pokračování peripetií dosud nedokončeného dramatu.

Zdá se, že právě v rozporu mezi občanským očekáváním katarze a politickou realitou bez katastrofy je možné hledat nespokojenost lidí s politickým vývojem v Česku.

Z této situace ovšem nevede cesta zpět. Režim před rokem 1989 je v nás vepsán stejně jako období protektorátu nebo masarykovská první republika. Snaha vypořádat se s jedním konkrétním obdobím může znamenat konec debat o podstatě našeho vlastního chování. Vypořádání se s komunistickým režimem „jednou provždy“ může připomínat ideu očištění od čehosi v nás samotných. Důsledky takové očisty, obávám se, nejsme schopni domyslet. Nelze se tedy konečně vypořádat s komunistickým režimem, stejně jako nelze jednou provždy nastolit demokracii a z dálky pozorovat její přednastavený růst.

Ač je katarze pochopitelným očekáváním části společnosti, často vychované v představě romantické nevyhnutelnosti dramatu, naší jedinou šancí je přijmout fakt, že antické rozuzlení je na jakékoli úrovni dnešního provázaného světa nemožné. V takovém světě je totiž katarze – ať už si za ni dosadíme touhu po „absolutním“ vypořádání se s minulostí před listopadem 1989, nebo cokoli jiného – v zásadě nežádoucí.

Ondřej Škrabal (1992) je divadelní režisér a publicista.