O zvířatech a lidech. Štěpán Kučera nad dokumentárním filmem Svědectví

Je těžké se při jeho sledování ubránit myšlenkám na koncentrační tábory a další hrůzy z učebnic dějepisu, jejichž společným jmenovatelem je zařazení obětí do kategorie nelidských bytostí, kterým lidé upírají nárok na osobní práva a někdy i na schopnost cítit bolest či utrpení. Možná že lidé budoucnosti naši velkoprodukci masa, mléka či vajec přiřadí právě někam k holocaustu, otrokářství nebo genocidám indiánů z dob conquisty a budou se ptát, proč jsme tomu nezabránili.

Je pozoruhodné, že řadu zvěrstev (respektive lidstev) páchaných ve velkochovech popsal už filosof Peter Singer v knize Osvobození zvířat, která poprvé vyšla v roce 1975 – za půl století se tedy nic podstatného nezměnilo.

Ostatně filosof Erazim Kohák v předmluvě českého vydání Singerovy knihy z roku 2001 předznamenal důležitost filmů, jako je Svědectví: „Na veřejnost tu a tam pronikne zpráva o jednotlivých praktikách velkochovů, ve veřejnoprávní televizi se občas objeví několik hrůzných záběrů. Leč je to jen záblesk. Veřejnost by nesnesla rozsáhlejší reportáže. Přeladila by na jiný kanál. Na takové hrůzy se prostě nedá myslet, o tolika bolesti se nedá vědět. To člověk neunese, pokud se nevzdá svého lidství.“

A ještě: „Hrůza masných velkochovů a laboratorního pokusnictví není jen chyba na kráse. Je to zásadní selhání této civilizace, která je ochotná podrobit cítící bytosti nesmírnému utrpení jen proto, že zisky jsou pak vyšší. Není to náhoda, je to zásadní postoj druhové nadřazenosti…“

Producent Petr Vachler, jehož hlas Svědectvím provází, používá výrazy jako těhotné matky a děti (když mluví kupříkladu o březích ovcích a jejich mláďatech), což dává smysl. Už bioložce Jane Goodallové kdysi ostatní vědci vytýkali, že pozorovaným šimpanzům dává jména a ne čísla – k čemu její bádání vedlo, je dnes všeobecně známé: zjistila, že šimpanzi dokážou používat nástroje, a tato schopnost tedy není výlučně „naše“. Museli jsme proto posunout svou představu hranic lidství.

Po tomto mentálním posunu začali biologové pozorovat používání nástrojů u bezpočtu dalších živočišných druhů včetně kytovců, ptáků či hmyzu – anebo třeba u domácích prasat.

O inteligenci a duševním životě zvířat vyšlechtěných coby hospodářská dnes píšou i zábavní rubriky mainstreamových médií – podle některých výzkumů prasata dosahují inteligence tříletých dětí, slepice umějí počítat… Zároveň se ovšem nabízí otázka, proč bychom měli „vyspělost“ zvířat (s níž aspoň teoreticky spojujeme právo na důstojný život) odvozovat od blízkosti člověku, proč bychom měli za měřítko považovat sami sebe. Zaslouží si ryba jiné zacházení jen proto, že ji evoluce vybavila schopnostmi, ve kterých se my lidé nedokážeme tak dobře zahlédnout?

Ostatně podle výzkumů i ryby dovedou vyjadřovat emoce vibračními zvuky, pro lidské ucho neslyšnými; a že je jejich vztah ke světu lidí bližší, než se zdá, naznačuje skutečnost, že zkoumání rybí „deprese“ pomáhá vědcům při vývoji léků proti úzkostem. Ryb si všímá film Svědectví také, když zaznamenává masakry vánočních kaprů.

Jak je tedy vlastně možné, že si navzdory vědeckému pokroku v porozumění vnitřnímu světu zvířat pořád chodíme do supermarketů pro šunku a vejce z velkochovu?

Psychologové Brock Bastian a Steve Loughnan píšou o „paradoxu masa“, tedy „psychologickém konfliktu mezi naší oblibou masa a morální reakcí na utrpení zvířat“ – ten v sobě řešíme podle známého jevu zvaného kognitivní disonance. Problematické věci vytěsňujeme a nepříjemným informacím se vyhýbáme, aby v našem nitru vládla útěšná konsonance. Film Svědectví nám to poněkud ztěžuje.

A pokud je řeč o psychologii, zmínku zaslouží také svědectví o zaměstnancích velkochovů, kteří často zvířatům s rozkoší ubližují ještě nad rámec „nutného“, institucionálního týrání. Zdá se, že se tady v každodenní tuzemské realitě zhmotňují myšlenky Hannah Arendtové o banalitě zla, stejně jako výsledky pokusů psychologů Stanleyho Milgrama či Philipa Zimbarda o situačním chování a vlivu vnějšího prostředí.

To by mělo oslabit divácký hněv vůči konkrétním zaměstnancům (o jejichž frustraci vyvolané strukturálními problémy by se asi dal natočit samostatný film) – příčina totiž spočívá hlavně v systému, který je na zlu postavený. Jak by v situaci pracovníků velkochovů obstál každý z nás, je z pohodlí domovů či kinosálů těžké odhadnout. Sám jsem ke konci filmu nové přívaly krve, vyhřezlých útrob, tělesných znetvoření i hnisajících ran sledoval už trochu otupěle a zrak jsem odvracel jen u obzvlášť drastických záběrů.

Tvůrci filmu Svědectví vycházejí z přísně veganských pozic, neschvalují ani malochovy a to, co bychom označili za tradiční venkovské hospodaření; kdyby byl záběr filmu širší, kritice by pro své zacházení se zvířaty jistě neunikly ani takzvaně přírodní národy.

Svědectví tedy v duchu veganství vyzývá k radikálnímu přehodnocení přístupu člověka k živé přírodě, přinejmenším od dob zemědělské revoluce. A ačkoli je taková myšlenka důležitá, zvláště v časech celosvětové environmentální krize, osobně až tam tvůrce filmu následovat neumím (ostatně sám se s rodinou podílím na komunitním chovu slepic na zahradě za městem, což by u autorů Svědectví také neprošlo).

Přinejmenším omezení konzumace masa a živočišných výrobků by ale mělo být úkolem každého z nás a rušení koncentračních táborů pro zvířata by mělo být úkolem naší civilizace; z důvodů environmentálních a – možná hlavně – etických. Jak píše Erazim Kohák ve zmíněné předmluvě ke knize Petera Singera: „Ochrana zvířat dnes vyžaduje i ochranu Země.“ Abychom se před lidmi budoucnosti nemuseli tolik stydět.