Článek
Hyperobjekt představuje skutečnost, již vnímáme jako množství projevů, fenoménů nebo jednotlivých zkušeností, ale nedokážeme ji chápat jako jeden komplexní celek, protože je příliš masivní, složitá a neintuitivní tím, že uniká antropocentrické optice světa. Hyperobjekty nezvládáme kontrolovat, jakkoli jsme je často – ač třeba nezáměrně – stvořili, a zůstáváme tak vůči nim v roli vyděšených (či naivně blazeovaných) pozorovatelů. Příkladem může být kromě klimatické změny i globalizace či internet.
V roce 2020 z nás témata brček i sucha smylo výjimečně deštivé „retro“ léto a virová pandemie: hyperobjekty ovšem nezmizely, jen se jinak nasvítily.
Stát se připomněl svou schopností trestat, vypínat a zapínat jednotlivé ekonomické a společenské sektory i neschopností efektivně mírnit šíření nákazy a dopady svých rozhodnutí. Do mediálního prostoru vpochodoval celý hřbitov zanedbaných kostlivců od podfinancovaného zbyrokratizovaného školství a personálně deficitního zdravotnictví přes nesystémově financovanou kulturu a nedostatečnou digitalizaci po tristní zázemí hygienických stanic. Vláda přivedla za necelý rok veřejné finance k hlubokému rozvratu, aniž by dokázala saturovat obory, na něž dopadla vesměs neúčinná a podivně selektivní opatření. O environmentální aroganci v rozměru zločinu nemluvě.
Fotografie Zdeňka Porcala (Studio Flusser) z knihy Ocelová města
Kdo byl naopak vítězem lockdownů, karantén a sociálních distancí tohoto roku osamělosti, skrytých tváří, teplákových souprav, front, dezinfekce a videokonferencí? Kromě sféry internetu a jednorázových plastů (zbytná brčka byla čile nahrazena třeba obaly na rozvážená jídla) to byly e-shopy a celá na ně navazující infrastruktura: dopravci a logistická centra – ony shluky nenápadných, a přesto gigantických hal, přilípnuté na dálnice někde v polích.
Výše popsaný zlý a chaotický stát je také součástí hyperobjektu globalizace – vůči ní je ale spektakulárně neschopný. Naopak haly prezentují její (ekonomicky) úspěšnou rovinu. Raší jako symptomy patologického konzumerismu, ekologické zátěže, znehodnocení kulturní krajiny, robotizace a prohlubování sociálního konfliktu a v neposledku jsou příznakem distance mezi starou a novou EU.
Hluboký vhled do toho, co vše tyto kvádry v krajině znamenají, předloni přinesla dvojjazyčná publikace autorského kolektivu mnoha oborů (příkladně také genderů a národností) Ocelová města s podtitulem Architektura logistiky ve střední a východní Evropě (VI PER, Park Books 2019), za níž editorsky stojí Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák. Kniha, která logistické centrum vnímá jako hyperobjekt, čímž překračuje u nás obvyklou nevědomost kontextů.
Nuda a rezistence
Sborník textů věnovaných fenoménu logistických hal/center obsahuje žánrovou směs od filosofické eseje přes reportáž, studii a rozhovor po obrazový materiál – včetně působivých fotoesejí Zdeňka Porcala a Jana Kolského a Atlasu logistiky Martina Špičáka.
Typografické řešení pak spojuje funkčnost a puristická nápaditost vycházející z šedobílého minimalismu hal – publikace například významově zesiluje tematizovanou marginalizaci postkomunistické Evropy užitím drobného fontu české verze a většího pro paralelní text v globální angličtině.
Kromě tématu je svorníkem konceptuálně mezioborové knihy materialita. Přímá fyzická existence a charakteristika hal tu svědčí pro zcela prostý, nesentimentální a v kontextu porevolučních očekávání docela smutný příběh regionu střední a východní Evropy. Toho, jak se z nás stala postkomunistická montovna a obsluha trhů Západu, který samozřejmě nikdy nedoženeme.
Kapitoly jsou seskupeny do tří celků: Město v krajině, Města na mapě a Obyvatelé. Najdeme zde lokální příspěvek Kateřiny Frejlachové o exploataci strukturálně znevýhodněného Tachovska i globální texty týkající se Amazonu (Philip Ursprung, Petr Mezihorák) nebo fungování podobných technologicky vyspělejších center v Německu a Nizozemsku – včetně rozporu mezi svůdností technologických diskurzů a faktickou dehumanizací lidské pracovní síly (Víctor Muñoz Sanz).
Termofoto zaměstnance logistické haly od Jana Kolského z knihy Ocelová města
Dále jsou v knize zastoupeny texty analyzující architektonickou strukturu hal i dopady na jejich okolí, píše se tu o degradaci půd, živých organismech pohřbených pod betonovými podlahami (kapitola Tadeáše Říhy) i enormním světelném znečištění, které definuje uměle vyklizenou zmrtvělou estetiku center: estetiku vysekaných trávníků, asfaltových a betonových ploch a nekonečných plášťů budov v „ekonomickém“ odstínu RAL 9002. V případě logistických hal jde o utilitární architekturu absolutního minima – nudy a dokonalé rezistence vůči okolí.
Publikace do detailu zachycuje i to, jak hmotné řešení staveb, jakými jsou logistická centra, organizuje lidské životy, jak v technologiích a organizaci skladů vládne komputace strojového „myšlení“ a disciplinace pracovníků až na dřeň jejich možností. Centra se často nacházejí mimo infrastrukturu, plují v symbolickém meziprostoru, kam nasávají většinou nekvalifikovanou pracovní sílu – lidi s problémy, zahraniční agenturní pracovníky vytržené z rodin a přirozených komunit. Aseptické haly vstřebávají a zároveň generují skandální nerovnost: v knize to přibližuje například reportáž Adriana Hyrsze či pohled Hannah Schlingové do dělnických ubytoven. Na původní vojenskou dimenzi logistiky či mystiku „opotřebovanosti“ se soustředí Lukáš Likavčan.
Generátor západního bohatství
Jednotlivé kapitoly poskytují plasticky temný obraz dystopie, ekonomické války, která se děje za městem. Obraz „nejzápadnějšího Východu“ (Daniel Šitera), kde kapitál a zboží putují bezhraničním světem, zatímco lidem uzavřeným v halách se digitálně snímá počet kroků a odbavených zásilek. Nízké mzdy, korupce v územním plánování, nízké standardy udržitelnosti, slabá samospráva, veřejný nezájem, strukturální zaostalost – to jsou charakteristiky, které i z Česka dělají chudý generátor bohatství vzdáleného Západu. Toť spravedlivá odměna za naše více než třicetileté klanění se neoliberalismu.
Kniha Ocelová města tyto skutečnosti snímá v precizních detailech. Smutek, který se v člověku po přečtení rozhostí, těžko v roce 2021 vyvane.
Autorka je literární kritička a obyvatelka městečka, v němž se samospráva ubránila investici globálního developera průmyslových center.
Text vznikl rozšířením anketního příspěvku o kulturním zážitku roku.
