Článek
Velmi příjemné překvapení pak přineslo rozhodnutí mezinárodní poroty, že hlavní ocenění si z této soutěže odnese soubor bytových domů Corso Pod Lipami v Řevnicích, společné dílo Lukáše Ehla, Tomáše Koumara a nestorky české architektury Aleny Šrámkové, která tento rok oslavila devadesátiny.
Pozoruhodné potom je, že skoro všechna ocenění letošní Grand Prix obdržely stavby z menších venkovských obcí a také stavby drobné – rozhledna nad vinicí u Kobylí, mateřská škola ve Vratislavicích nad Nisou, úprava nábřeží říčky Loučné v Litomyšli, lávka přes Dřetovický potok u Vrapic, zvonička na návsi v Bílovicích-Lutotíně či zařízení evangelického kostela v Hodslavicích. Potvrzuje se tak častěji vyslovované mínění, že talent současných českých architektů se umí nejlépe projevit u menších úloh a že jim takové úlohy zpravidla zadávají venkovská společenství, nikoliv klientela z velkých měst. Lidé z menších obcí se zřejmě mezi sebou dovedou lépe domluvit na svých architektonických potřebách a cítí asi i větší touhu zanechat po sobě něco hodnotného než velkoměšťáci.
Řevnické Corso Pod Lipami se z tohoto pravidla napůl vymyká. I ono sice vzniklo na malém městě, tvoří však relativně velký celek, který se skládá ze čtyř bytových novostaveb a z jednoho přestavěného domu na řevnickém náměstí. Architekti Ehl, Koumar a Šrámková se zde tedy chopili úlohy, s jakou se obvykle setkáváme v produkci našich developerů. Rozdíl mezi běžnou developerskou výstavbou a Corsem v Řevnicích však bije do očí.
Bytové domy postavené developery musejí být členité, barevné a opatřené balkony. Takové jsou skoro všechny, protože jinak by se prý neprodaly, a z toho pak vyplývá jejich stereotypnost, která se už začíná blížit stereotypnosti vzhledu panelových domů. Domy řevnického souboru jsou naproti tomu bílé, nečlenité a žádné balkony nemají. Nudné se však nezdají, protože je architekti odlišili různými tvary střech a různou skladbou téměř obyčejných oken. Za pozornost jistě stojí i jejich nápadité usazení do terénu podél příjemně se klikatící cesty mezi řevnickým nádražím a náměstím – také tím se soubor od developerských sídlišť odlišuje. Podařilo se mu rozšířit malé historické centrum obce o výběžek s hodnotnou architekturou.
Rostislav Švácha (1952) je historik architektury, působící v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Skoro to vypadá, jako by Corso nebylo výsledkem developerského záměru a jako by jeho investoři nemysleli v první řadě na zisk. A opravdu: když si v Národním muzeu přebírali spolu s architekty hlavní cenu, vyslechli jsme od nich, že se za skutečné developery nepovažují. Žijí v Řevnicích, mají své městečko rádi a chtějí v něm po sobě zanechat něco pěkného.
Od mluvčích velkých developerských společností sice občas slýcháme totéž, co však tyto podniky slibují, to jen málokdy udělají. V Praze, ale i jiných velkých městech zatím developerská výstavba nepůsobí jinak než jako přehlídka jednotvárnosti a bohužel i arogance ke staršímu prostředí. Hodnota Corsa Pod Lipami spočívá v tom, že přineslo jasný důkaz o možnosti jiné cesty. „Chceme vybudovat prostředí, ve kterém bychom rádi žili,“ řekla o projektu pro Řevnice jeho spoluautorka Alena Šrámková. „Prostředí bohaté, ale obyčejné, krásné, a současně normální.“ Přesně to se autorům a investorům řevnického Corsa podařilo uskutečnit.
