Naslouchejme uprchlíkům. Sloupek Apoleny Rychlíkové

Před válkou dnes lidé utíkají nejčastěji do těch zemí, které se přitom ještě před měsícem projevovaly v oblasti migrace velmi restriktivně. A to nejen společensky, ale především politicky. Pro řadu z nás, kteří se vyjadřovali solidárně i vůči lidem prchajícím ze Sýrie, Blízkého východu nebo severní Afriky, je tak dnešní situace poměrně schizofrenní. Jako by u nás byla solidarita podmíněná původem či barvou kůže, což je postoj, který by měl být absolutně nepřijatelný.

Na druhou stranu vůle, s níž jsme od vypuknutí války na Ukrajině začali jako společnost konat, je v mnohém dechberoucí. Ačkoli i z této pomoci stále vypadávají různí lidé: ať jde o příchozí z Ukrajiny, co jsou romského nebo afrického původu, nebo třeba ty, kteří sem v minulosti prchli před Lukašenkovým nebo Putinovým režimem a jsou dnes terčem principu kolektivní viny, což je taky špatně.

Do Česka nyní míří desítky tisíc lidí a je možné, že jich tady brzy budou statisíce. Jsou ve zranitelné pozici. A to nejenom proto, že jde momentálně především o ženy, které jsou i mimo krize vystavené řadě bolestivých situací, jako je obava ze znásilnění, z vykořisťování za účelem nucené sexuální práce, z genderově podmíněného násilí obecně. Příchozí jsou zranitelní i proto, že lidé z Východu byli dosud v západních zemích vnímáni především optikou levné pracovní síly. Reálně tak hrozí, že se uprchlice mohou dostat do pozice, kdy se jejich těžkého životního období – třeba i nevědomky – zneužije. Prekérní práce a nedůstojné pracovní podmínky stejně jako nekvalitní bydlení však nesmějí být normou a určitě ne způsobem, jakým se rozhodneme pomáhat.

Vcítit se do lidí, kteří prchají před válkou, je pro nás, kteří jí nejsme přímo zasažení, skoro nemožné. Do těch, co přicházejí, si tak logicky promítáme vlastní předsudky a představy – měli by nějak vypadat, nějak se chovat, ideálně být vděční. Jenže nic jako ideální uprchlík neexistuje, stejně jako neexistuje ideální oběť sexuálního násilí. Jsou to lidé v kritické situaci, kteří ze dne na den přišli o všechno. Mají právo na vztek, deprese, zmatení i odmítnutí pomoci, se kterou nesouhlasí.

Náš úkol je nyní dvojí: uprchlíky si neidealizujme a naslouchejme jejich potřebám. Teprve ve chvíli, kdy jim zvládneme vytvořit bezpečné prostředí a prostor, ve kterém sami dokážou artikulovat, co chtějí a co by jim pomohlo, můžeme společně vytvořit takové podmínky pro jejich pobyt tady, které se vyhnou paternalismu a předsudkům.

To ostatní – infrastruktura v oblasti vzdělávání, integrace, bydlení i práce – je především na české vládě. My však začněme tím hlavním: empatií, respektem a pochopením.