Článek
Čechů bylo ve Vídni jako psů. V roce 1900 jich tam oficiálně žilo přes sto tisíc a neoficiálně ještě víc, protože mnozí chtěli co nejdřív splynout s domácími a při sčítání lidu raději uváděli jako rodný jazyk němčinu. O sociálním postavení české menšiny pak svědčí citlivá přezdívka, kterou pro ni vynalezli Rakušané – Ziegelböhmen, cihloví Češi. Ne, ty cihelny, v nichž pracovali dvanáct hodin denně, nevlastnili.
Krčmářovy jemně melancholické fotografie však dokládají, že z dřívějšího „českého ghetta“ nezůstalo ve Vídni skoro nic. Tedy ghetto tu možná najdete, ale české určitě ne.
„Favoriten je chudá čtvrť,“ říká Jan Krčmář, „něco jako byly Žižkov nebo dolní Holešovice předtím, než se staly cool. I cesta tam je symbolická, protože se od hlavního nádraží musíte vydat špatným směrem – na opačnou stranu, než jsou památky. Než jsem fotil tenhle projekt, byl jsem tam jen jednou na zmrzlině, ve zmrzlinárně Tichy, a jednou na fotbale.“
Příležitostí k návštěvě této části města měl přitom spoustu. Jan Krčmář je totiž taky vídeňským Čechem – do Rakouska se dostal ve dvou letech jako emigrantské dítě. Nafotit české stopy ho napadlo loni v létě, kdy vrcholila uprchlická krize. „Často padalo, že nemůžeme srovnávat syrské emigranty a naše emigranty, protože od nás odcházela inteligence. Vůbec ne. Do Vídně šli ti nejchudší. A dostali šanci se vypracovat během jediné generace.“
Největší kariéru udělal (kromě fotbalisty Pepiho Bicana) Franz Jonas z moravské rodiny Jonášů, nejdřív sazeč, pak starosta Vídně a rakouský prezident. Podmínky pro české imigranty ale nebyly ideální, rakouští Vídeňáci taky nebyli žádní vítači – Karl Lueger starostující na přelomu 19. a 20. století byl známý antisemita a nepřítel Čechů.
Dnes už nicméně ve Favoriten soudě podle Krčmářových fotografií žádní Češi nežijí. A ten dojem nemáme proto, že jeho snímky kladou velký důraz na geometrii (autor fotí hlavně architekturu) a z estetického hlediska by se zřejmě docela dobře obešly bez lidí. Vidíme kebabárnu, černošského kluka s cigaretou, geograficky pořádně rozšlápnuté graffiti „Kosovo Turkei“. Na kolotoči v jediné skutečné zdejší atrakci Böhmischer Prater, což je kolotočářská ulice končící v lesoparku, jede Turkyně v šátku. Jiné si vyprávějí na ulici pod reklamními slunečníky Marlenka.
Jan Krčmář: z cyklu Favoriten, k vidění v pražském Rakouském kulturním centru (Jungmannovo náměstí 18) do 29. září.
„Na ulicích to opticky vypadá muslimsky, ale možná jsou prostě jen nejvíc vidět. Největší etnická skupina jsou zde bývalí Jugoslávci. A paradoxně i tady ve volbách výrazně uspěli Svobodní. Takže je dost možné, že kdybychom se mohli v půl třetí v noci podívat do postelí, našli bychom tam přes vnější zdání hlavně Rakušany. Anebo že déle usazení cizinci nesnášejí ty nově příchozí.“
To Krčmář zažil taky. Že si s ním a jeho sestrami nesměly hrát sousedovy děti, že rodiče kvůli přízvuku nechtěli pustit do hospody nebo že je nevzal taxík. A tím se dá, možná, vysvětlit ono lpění na tradicích: že je reakcí na nepřijetí okolím, jemuž se zdá váš kroj vážně hrozně divný, nepříjemně, nebezpečně divný, a tak ho nosíte o to sveřepěji, než se do vedlejšího bytu nastěhuje někdo, kdo má kroj ještě divnější.
A mě nejvíc baví, že dort Marlenka se dělá podle arménského receptu.
