Článek
V posledních letech v Nohavicově tvorbě zesílily dva tóny, jež ho odváděly od role zpívajícího básníka, v níž ho mám nejraději. Předně je to určitá chacharská bodrost. Postupem času přijal za svou masku klauna, který svému publikum pomáhá popírat neveselou realitu. Už nezpívá písně typu Plebs blues, není obhájcem, je bavičem. Až se člověk bojí, aby časem neztratil kontakt s životy těch, s nimiž teď na celé kolo vyřvává: Moja stará bečí, že nemám ho větší…
Druhý pro mě nepříjemný tón je svázán s jeho předposledním albem Ikarus, kde se Nohavica nahlas brání tvrdým atakům, které se týkaly jeho dvacet let starého selhání – spolupráce s StB. Už jsem o tom v Salonu před necelými dvěma lety psal a vytýkal mu, že texty jako V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu / narozen v komunismu, umřu v komunismu / Na četu ČT četují si četné čety / jako před léty ty samé věty jen přistupuje na poptávku a jazyk těch, kteří na něj bez znalosti kontextu útočili. A že je pro mě zklamáním, že to má zapotřebí. Smutně jsem si uvědomoval, že se cesty mě jako posluchače a jeho jako písničkáře nejspíš rozcházejí. Bez ohledu na to, že na Ikaru zazněla krásná Mám jizvu na rtu.
Tyto dva tóny mi zní o to falešněji, že mě Nohavica ve své básnické podobě provázel od malička. Má matka si ho pouštěla z okopírované pásky, a já tak mohl v jeho textech nacházet třeba autíčko na klíček (Píseň spokojeného člověka). A později si (poněkud nepřesně) vykládat původně Vysockého Pravdu a lež jako pohádkový příběh a marně v něm hledat šťastný konec.
Těšínský písničkář v osmdesátých letech putoval časem od jednoho okraje mládí k druhému a vše, s čím se setkával, s absolutní upřímností, a tím pravdivostí, vepisoval do svých písní. Aspoň to tak z dnešního pohledu vypadá. Ať už to byl nástup na vojnu (Když mě brali za vojáka), nebo návrat z ní (Přelezl jsem plot), bezprostřední okouzlení ze zamilovanosti (Heřmánkové štěstí), rozlámané následky bujarých večírků (Pochod marodů) či jen možnost spatřit na obloze Halleyovu kometu, která se k nám jen tak nevrátí (Kometa).
Pro puberťáka, do něhož jsem postupně dorostl a který zákonitě prožívá podobné objevování (i když vojně už se stihl vyhnout), se stal Nohavica básníkem-průvodcem v bludišti dospívání a rané dospělosti. Neukazoval, kudy jít a kam zahnout, ale kráčel pevně po mém boku.
Tenhle pocit ještě zesílil, když přišla první životní zklamání, když se sobě rána začala podobat ve své šedočerné paletě barev, ve svém probuzení do nicoty (Mikymauz). Nohavicovi se totiž na začátku devadesátých let povedlo otevřít dveře do podzemí lidskosti, kde má vozka brýle beze skel a psi páří se v páru (Peklo a ráj). Výsledkem bylo existenciální album Mikymauzoleum, jeho dodnes nejlepší. Nevyrovnaly se mu ani desky z následujících let, kdy Nohavica ohledával možné jiné cesty s vědomím, že po Mikymauzoleu už není, kam dál. Lehce to připomínalo tápání středního věku, kdy už vše zásadní umíte, ale nechcete se ještě vzdát objevování nového (trochu paradoxně se v tom čase narodilo i výborné Divné století).
Jaromír Nohavica při autogramiádě knihy písňových textů Chtěl jsem jí zazpívat.
S odstupem jsem o něco smířlivější k Nohavicově potřebě se na Ikaru ozvat. Útok na jeho minulost byl asi příliš razantní a sám zpěvák do té doby nejspíš nezažil tak silnou negativní odezvu na svou osobu. Avšak mé obavy, s nimiž jsem před pár dny sahal po jeho novém albu Tak mě tu máš, to neumenšilo.
Dojem z něj však byl příjemný. Možná proto, že se Nohavica poetikou čtrnácti nových písní přiznaně vrací do osmdesátých let, do dob, kdy jsme se „poznali“. Ale také se mu pomyslným hřebenem povedlo vyčesat z desky ublíženost, kterou byl poznamenán předchozí Ikarus. Přitom se nevzdal potřeby komentovat dění kolem. Jen tak činí tišeji, nesklouzává do křeče a nechává si zainterpretovat rovněž posluchače. Ten tak může v Řece zapomnění slyšet vzdálené ozvěny už vzpomínaného Plebs blues či třeba arabského jara. Anení zas tak podstatné, zda je tam vložil autor, nebo zda se zrodily až v posluchačově mysli.
Zároveň Nohavica na chvíli opustil onu chacharskou bodrost, která se na albu vynoří jen velmi zřídka, a to ještě ve své snesitelné, hravé formě.
Doby absolutní upřímnosti a výletů do podzemí lidskosti jsou zřejmě pryč, ale Nohavica se obojí snaží víceméně úspěšně nahradit zkušeností celé své dlouhé cesty. Na albu Tak mě tu máš ji vkládá do svých písní v podobě smutku z přítomnosti a obav z budoucnosti. Po fázích objevování, ponoření se do temna sebe sama, hledání nových cest během tápání středního písničkářského věku a přepjatého rozhořčení se Nohavica přiblížil poloze, která mu zrovna teď, v roce 2012, sluší.
I když také na novém albu narazíte na slabší kousky, vidím ho jako příslib, že se autor chce znovu stát básníkem-průvodcem. Tentokrát po druhé půlce života. Průvodcem, který nebude ukazovat, kudy se vydat a kam zahnout, ale dál bude pevně kráčet po našem boku.