Článek
Text má tedy solidní zázemí v erudici autorky, která při jeho přípravě studovala prameny podobně, jako kdyby měla psát odbornou práci. Svým postavám z řad skutečných literátů pak vložila do úst jejich autentické výroky. V některých případech od začátku věděla, že je chce použít, jindy se jí vybavily ve vhodné pasáži textu.
Román ale není vybudovaný jako historická studie, nesnaží se svět anglických literátů oživit. Spíš ho rehabilituje prostřednictvím toho, co jeho hrdiny spojuje – tedy fascinace samotným psaním. Třeba Walter Scott na jednom místě přiznává, že vlastně neumí psát, ale že ho to „strašně baví“.
Tato fascinace je přitom vykreslena prostřednictvím kohosi, kdo má k literatuře spíše odtažitý vztah. Vypravěč a hlavní (anti)hrdina John Smith je v dětství vystaven nátlaku svého dědečka, který z něj chce vychovat slavného básníka. K ničemu to nevede. John začne studovat medicínu, tu však opustí a ironickým samospádem se stane slavným prozaikem. Vydává knihy v nakladatelství svého bratra, a i když nedosahuje nákladů nejslavnějších kolegů, postupně si vybuduje určitou pozici v literárním světě, která nakonec, paradoxně, není bez vlivu ani na jeho vlastní ješitnost.
„Všichni píší buďto pro peníze, nebo aby se někomu pomstili, nejlepší je samozřejmě kombinace obojího,“ nechává se v románu slyšet Charles Dickens. Michlová představuje literární cvrkot jako směsici osobních ambicí, obchodních záměrů, omylů a náhod. Literáti dosahují úspěchu ne proto, že by jejich práce byly výjimečně dobré, ale protože se nějakým způsobem napasují do potřeb doby. Klíčovým slovem pro literární provoz je humbuk. Označuje „to navíc“ v literatuře, to, co si čtenáři sami domyslí, smyšlenky, které si vytvoří nad textem, protože je potřebují. John Smith tento životaběh ale nevnímá nějak kriticky; neopouští svou objektivitu pozorovatele.
Soudě podle českého literárního cvrkotu vzbudila Smrt Múz pozornost. Kromě obvyklého zájmu o debuty – v tomto případě jde navíc o pětisetstránkový román prokazující odbornou erudici – by bylo zajímavé uvažovat o důvodech. Čím se napasovala do potřeb doby zrovna autorka této knihy? Možná nahlédnutím do světa velké literární tradice. Sama pokládá dobu, v níž se román odehrává, za období rozsáhlé svobody slova a skoro postmoderních literárních přístupů, vyzdvihuje i to, že vycházelo velké množství knih a časopisů v obrovských nákladech. Kromě naznačené historické dynamiky ve Smrti Múz jistě zapůsobil i hovorový jazyk, dávkovaný v dialozích, který působí osvěživě. Epizodičnost a přelévání děje pak mně osobně připomnělo televizní seriál, což nemyslím jako výtku. Hrdinové v něm podobně defilují, jsou rychle načrtnuti, jejich psychologii si čtenář domyslí. Možná ale, že Smrt Múz oslovuje v současném čtenáři především potřebu dlouhého příběhu, vyprávění, které ho pobaví a zároveň ho svým způsobem uklidní, že ty základní věci se v čase příliš nemění.