Článek
Během odvykací kúry byl mým jediným světlým bodem olomoucký festival Poezie bez hranic. Na počátku října 2003 se u rychlíku do Olomouce sešel na perónu obstojný dav, nicméně se mi podařilo vyloktařit místo v kuřácké části vlaku. V závěsu za mnou do kupé přistoupili Miloslav Topinka a Viola Fischerová s Věrou Linhartovou. Jakmile dosedli, okamžitě si zapálili. Pod nosem mě zašimraly voňavé obláčky dýmu. Sáhl jsem rutinním pohybem do kapsy pro cigarety a zapalovač. Kapsa byla prázdná a já si uvědomil: Vždyť jsem od pondělka nekuřák!
Musím ke své škodě přiznat, že Trhlinu, za kterou ten rok obdržel Topinka Cenu Jaroslava Seiferta, jsem jenom zběžně prolistoval, abych o ní získal základní povědomí. Znal jsem recenze a ty mě naprosto odradily od toho si sbírku přečíst. Nabyl jsem z nich dojmu, že jde o cosi neproniknutelného, zásadně se tvářícího a zaumně zkonstruovaného. Přitom je to právě naopak, Miloslav Topinka rozhodně není básník, který by se v Holanově županu choulil sám do sebe a mnul si dlaně z pocitu existenciálního chladu či autorské zlomyslnosti. Dokazuje to i nakladatelstvím Fra sličně vypravený svazek Probouzení shrnující jeho dosavadní básnickou tvorbu.
Topinkova první sbírka Utopír stihla vyjít ještě před propuknutím normalizace, Krysí hnízdo z roku 1970 bylo rozmetáno a vyšlo v roce 1991. Zdá se skoro neuvěřitelné, že další autorovou sbírkou byla až zmiňovaná Trhlina (2002).
Utopír, to je debut jako řemen. A přes všechnu smrtelnou vážnost je zde – a bude i napříště v Topinkově poezii – přítomen humor. Nemusíme se smíchy hned plácat do kolen, nicméně alespoň úsměv je cítit v každém podstatném díle: od Michelangelova Davida po Beckettovo Čekání na Godota.
1 / Navečer nakrmiv havrany / potápím puklé jidášky // 2 / Prašivci pijí přes hrot nože / půst začíná / z louží se kouří / rybník shořel / na mlatu kobylí zdechlina // Shůry lezou můry / řezník mžurky mhouří / na stráni krávy střečkují / chrtům chrastí šňůry / bzíklky jsou v louži // 3 / Hou, vranky chřestavé / houžví do žeber / hou, klusky posvinožky / hopkavě do roští / Drnohryz zapřahá / přizáblé stracenušky / drápavci s pruty / tlučou špačky / Vrankám se střemhlav / zapalují lýtka / blešky nabíledni / berou roha / Oči se klubají / bič škobrtá / hou, zkřehlé skořápky / hajdy na kutě // Loužňáci leží na větru, / tma jako v pytli; (šup s pytlem do pece!)…
Rovněž Krysí hnízdo je i s notným odstupem času radost číst. Jiskrná fantazie. Hra. Typografické experimenty doplněné autorovými kresbami.
Nepočítáme-li pamětníky a štamgasty Národní knihovny, byly obě sbírky současným čtenářům nedostupné. V antikvariátech jsou k nesehnání, cena vzácně se objevující Trhliny se pohybuje od 600 korun výš.
Zaplatil jsem tu cenu.
1. Za svou někdejší hloupost.
2. Abych si ověřil, že z Trhliny je v Probouzení uveřejněný pouze výbor. Nic podstatného ale vzniklou trhlinou mezi originálem a současným vydáním neuniklo.
Do Probouzení jsou zařazené také dvě co do rozsahu drobnůstky Cesta do Cholupic a Já je někdo jiný. Skutečným důvodem k této rozsáhlé retrospektivě je však devět nových básní z let 2014 až 2015 v závěrečném oddílu Prosvítání.
V televizním rozhovoru Miloslav Topinka řekl: „Běžně je rozšířená představa, že poezie má zaplňovat prázdno, které vzniká z neúplného života, citové prázdno… Já si myslím, že poezie by to prázdno měla rozvírat až po záblesk světla. Poezie je světlem, ať se tomu říká jakkoliv, Rimbaud tomu říkal iluminace, někdo tomu říká zázrak.“ A skromně k vlastním básním dodává: „Zatím to jenom někde prosvítá.“
Obloukem se vracíme k Topinkově zdánlivé nesrozumitelnosti. Hořící hejno hus letí k nebi / za křídly víry až hrůza / Kejhání andělů řeže uši / Naříkají, nic neříkají. Pokud má u některých veršů Topinka pocit, že potřebují vysvětlující zázemí, ochotně je čtenářům poskytne v závěrečných poznámkách: Židé popravovaní v lesích za vesnicemi „létali vzduchem“. Vydávali zvuky, jež připomínaly naříkající ptáky. „Někteří křičeli jak husy, víte?“ vzpomínal v roce 1992 na Novém Zélandu příslušník litevských mobilních komand, která vyhledávala a popravovala Židy na územích obsazených Němci. (Litevský emigrant Jonas Pukas, který se po válce přestěhoval na Nový Zéland a spokojeně tam dožil až do své smrti v roce 1994.)
Samotný název Probouzení si vysvětluji po svém tak, že se starý mistr opět po letech probudil z dřímoty a svým žákům foukl do očí slova štiplavá a hustá jako kouř z jeho marlborky. Nicméně prapodstatou kouře je lehkost, jinak by nestoupal k obloze.
