Článek
Divadlo je plné rivality, jeho ale uznávali a ctili dokonce i kolegové dramatici Václav Havel, Milan Kundera nebo Vratislav Blažek. Navíc měl to štěstí, že se sešel takříkajíc se „svým“ režisérem. Díky kongeniální spolupráci dvojice Josef Topol a Otomar Krejča nejprve v Národním divadle a poté především v Divadle za branou (1965 až 1972) se česká dramatika ocitla mezi evropskou špičkou. Bohužel jen na krátkou dobu. Normalizace přituhla, Krejčův soubor, mezi jehož ústřední hvězdy patřili Jan Tříska a Marie Tomášová, byl rozmetán, Topol se ocitl na indexu a bylo mu znemožněno publikovat. Stalo se ale cosi prazvláštního. Zatímco Václav Havel a další proskribovaní autoři psali dál a svá díla vydávali alespoň v několika exemplářích v samizdatu, Topol se na dlouhé roky odmlčel, věnoval se budování bytu na Malé Straně a výchově synů Jáchyma a Filipa. Podle vlastních slov ztratil potřebu vyjadřovat se prostřednictvím literatury. Před nedávnem to vypadalo, že bude mít souputníka ve Václavu Kahudovi, který ztratil potřebu psát po vydání románu Proudy, letos ale přišel s novou knihou Vítr, tma, přítomnost a zdá se, že se opět intenzivně roztvořil. Oproti němu Josef Topol po éře v Divadle za branou napsal pouhopouhé tři hry, tou poslední jsou Hlasy ptáků z roku 1988, po nichž za sebou na dalších šestadvacet let dobrovolně zatáhl oponu. Občas nad tím přemýšlím a říkám si: Jak je možné, že mu neschází aplaus po premiéře?
Václav Havel a Josef Topol
Na druhou stranu je pravděpodobné, že by už se svým lyrismem neuspěl. Z řady jeho druhdy veleúspěšných her se v současnosti hraje de facto pouze Kočka na kolejích, případně Konec masopustu. Je to ale logické a postihuje to snad krom Shakespeara všechny autory. Viděli jste Čekání na Godota? Ani tento legendární absurdní trhák už kasu spolehlivě nevyprodá. Josef Topol měl v tomhle punktu jasno. Básník ví.
V eseji Bylo to někdy v březnu... uveřejněném roku 1963 píše: „Divadlo celou svou podstatou je totální přítomnost. Nezná jiného času než přítomného. Tady divák má to dobré povědomí: nechodí zpravidla do divadla, aby se dozvěděl, jak se žilo za dávných časů, není archeolog. Ve své většině se nestará o vykopávky, na to je až moc živý a přítomností zaměstnaný.“
A teď si uvědomme, jaké vlny se převalily soudobým dramatem, i coolness dramatika už je přežitá, fronty na lístky se stojí na Ucpanej systém nebo Den opričníka. Společnost zhrubla. Zatímco v šedesátých letech byl nositelem brutality režim, současná brutalita vychází z nás samotných. Josef Topol v jakémsi televizním pořadu řekl, že se dialogičnosti naučil ve vlaku při dennodenních cestách z Poříčí nad Sázavou na benešovské gymnázium.
Korpulentní dáma s kejhající husou v košíku na klíně se mezi stanicemi svěřuje spolucestujícím, že beztak z husy bude kulébr, protože peníze, co za ni dostane, manžel večer prošustruje v mariáši.
Nepovídejte.
Nepovídejte. Nojo, ale zase v něm mám zastání, když nám v srpnu hořela stodola –
Nepovídejte. Nojo, ale zase v něm mám zastání, když nám v srpnu hořela stodola – Povídejte.
A hraje čtyřku, nebo licitovanej? zeptá se průvodčí a v kapse nádražácké uniformy si mimoděk prohrábne drobné mince.
Dneska v kupé uslyšíte leda cvakání esemesek a hulákání do mobilů: Cože? No do prdele ta pizda! Do držky. Ne, jsem ve vlaku, kurva fix, kde bych měla bejt?
Bytostný lyrismus Noci s dívkou těmhle lidem už opravdu nemá co dát.
Proč tady ale plantám jako ta tetka s husou a beru si Topolovo jméno do úst – péčí nakladatelství Torst vyšel pětisetstránkový špalík O čem básník ví. Editorka Milena Vojtková do něj sebrala a utřídila řekněme ostatní Topolovy texty, tedy eseje, úvahy o divadle, výtvarném umění a fotografii, příležitostné texty vzpomínkové a rozhovory. Na posledních pětadvaceti stranách je zpracovaná kompletní Topolova bibliografie.
Co dodat?
Snad už jenom tohle: Nečtěte recenze, čtěte knihy!