Na vině je i jazyk. Ekonom Libor Dušek o velkém počtu vězňů

Vězeňství plní několik funkcí najednou. První je ochrana společnosti před pachateli, kteří by mohli „venku“ páchat další trestnou činnost. Druhou funkcí je represe – hrozba trestu odrazuje potenciální pachatele. Třetí je rehabilitace – zlepšení šancí na bezúhonný život pomocí vzdělávání, doplnění pracovních zkušeností či terapie během výkonu trestu.

Tyto funkce jsou do jisté míry neoddělitelné. Ale protože věznění je také velmi nákladné – zhruba 600 tisíc korun na vězně a rok –, je důležité, aby si společnost ujasnila, která z nich je nejdůležitější. Z toho totiž vyplývá, jaký typ pachatelů, na jak dlouho a jakým způsobem se má věznit.

Je-li hlavní ochrana, mají do vězení chodit jen ti pachatelé, jejichž společenská nebezpečnost převyšuje náklady na věznění, typicky pachatelé skutečně závažných násilných a majetkových trestných činů. Naopak je-li hlavní represe, je třeba trestat vyšší procento pachatelů, ale klidně na kratší dobu: samotné riziko, že bude potrestán, má na pachatele mnohem větší odrazující účinek než délka trestu.

Mezi lety 2002 a 2018 došlo k postupné, nenápadné, ale v souhrnu zásadní proměně trestní politiky směrem k větší přísnosti, a to ve všech aspektech. Rostla objasněnost. Rostlo procento trestních stíhání, na jejichž konci státní zástupci podali obžalobu. Rostlo procento obžalovaných, které soudy odsoudily. Soudy též více pachatelům ukládaly nepodmíněné a delší tresty. Pachatelé byli méně často předběžně propouštěni z věznic.

Všechny tyto trendy znamenaly zpřísnění trestní represe a ve výsledku vedly k nárůstu počtu vězňů – do věznic nastupovalo čím dál víc odsouzených a trávili tam delší dobu. Tento vývoj je o to pozoruhodnější, že k němu docházelo za trvalého poklesu kriminality.

Česko se od západních zemí EU liší hlavně tím, že jsou pachatelé odsuzováni k mnohem delším trestům. Do věznic přitom nastupuje přibližně stejné procento populace.

Zastoupení žen ve věznicích v Česku vzrostlo ze 4,5 procenta v roce 2000 na 8,3 procenta dnes. Na první pohled by to šlo snadno vysvětlit trendem, který je společný celému západnímu světu: rostoucím podílem žen na kriminalitě, zejména majetkové. Snižování genderových rozdílů se projevuje i zvýšenou participací žen na tomto specifickém „trhu práce“. Nicméně ve většině evropských zemí se tento trend neprojevil v nárůstu podílu žen ve věznicích. Proč zrovna u nás ano, nevím. Nabízí se vysvětlení, že za to může praxe trestat přísnými nepodmíněnými tresty i majetkové recidivisty.

Podle našich kalkulací nastoupí do dvou let po propuštění do výkonu dalšího trestu třetina propuštěných, do tří let 42 procent. Celkově se někdy znovu do vězení vrátí přibližně polovina propuštěných.

Jeden z důvodů pro vysokou návratnost je specificky český rys trestní politiky: snaha napravit pachatele doslova za každou cenu. Tresty se výrazně odvíjejí od trestní minulosti pachatele, méně již od samotného skutku. Pokud předchozí tresty nestačily, jsou soudy stále přísnější. Jakmile pachatel jednou sklouzne do statusu opakovaného recidivisty, je trestán nepodmíněným a dlouhým trestem i za relativně banální krádeže. Přitom náklady na věznění takových pachatelů jsou zcela v nepoměru k závažnosti skutku.

Soudci se zčásti vzepřít mohou. Mohou častěji ukládat tresty při dolní hranici trestní sazby nebo využívat institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody, zejména u bagatelních krádeží či drogových deliktů. Když byly v letech 2018 až 2021 v provozu „náramky“ pro domácí vězně, byly využívány jen asi z poloviny dostupné kapacity. Pokud se je podaří opět zavést, určitě je prostor pro jejich častější využívání namísto vězení.

Ale snahy soudců o racionální trestní politiku v jistém bodě narazí na legislativní limity, například na skutečnost, že krádež spáchaná recidivistou je i při zanedbatelné škodě posuzována jako trestný čin s minimální sazbou šest měsíců. Za půlroční věznění takového recidivisty zaplatí daňoví poplatníci zhruba 270 tisíc korun – aby se chránili před případnými škodami v řádu stovek nebo několika málo tisíců korun.

Programy na pomoc vězňům před propuštěním i po propuštění zčásti zajišťují neziskové organizace, nejvýznamnější z nich je zřejmě Rubikon Centrum. Ty jsou ale značně závislé na ad hoc financování například z evropských fondů. Programy navíc zasahují malou část vězňů a zároveň víme velmi málo o tom, jaký mají efekt a zda se nákladově vyplatí. Nesbírají se potřebná data, respektive pro tyto účely nejsou k dispozici administrativní data například z ČSSZ a úřadů práce, ze kterých by šlo vysledovat pracovní kariéru bývalých vězňů v závislosti na tom, zda těmito programy prošli.

Návrat do práce bývalým vězňům podstatně komplikují požadavky na čistý trestní rejstřík, který se v Česku často vyžaduje i u nekvalifikovaných pozic.

Podle jednoho nedávného šetření 68 procent inzerentů na pracovních portálech výpis z rejstříku při náboru vyžaduje a plných 55 procent osoby se záznamem v rejstříku prostě nezaměstná.

Jejich vliv bych nepřeceňoval. Samozřejmě jsou to negativní jevy, které vedou k vyšší recidivě, vyšší kriminalitě a také k větší vězeňské populaci, ale netroufám si posoudit, nakolik je jejich role u nás silnější než v jiných zemích. Pro počet vězňů je mnohem podstatnější, jak trestní systém pachatele trestá a jak s nimi dále zachází, než samotné „podhoubí“ kriminality.

V odborných kruzích je už delší dobu základní shoda na tom, co je žádoucí změnit, ale realizace vázne.

O užitečnosti „náramků“ pro domácí vězně nepochybují odborná veřejnost ani ministerstvo spravedlnosti. Ale po více než deseti letech snah o jejich zavedení a šesti tendrech nefungují.

Peněžité tresty jsou ukládány třikrát častěji než v roce 2015, což je skvělý posun. Ale na počtech vězňů se projevily minimálně, protože nahradily téměř výlučně podmíněné tresty.

Je žádoucí zkrátit velmi dlouhé tresty ukládané recidivistům za málo závažné skutky či za drogové delikty bez způsobené škody; tyto tresty jsou pro daňové poplatníky velmi nákladné, a přitom mají jen minimální preventivní účinek. Podobné efekty – méně vězňů, úsporu a minimální negativní dopady – by přinesl i legální, regulovaný a zdaněný trh s konopím pro rekreační účely.

Realistickou ambicí je snížit počet vězňů pod sto jedinců na sto tisíc obyvatel, což je standard západních zemí Evropské unie. Znamenalo by to redukci vězeňské populace o 44 procent, a tedy i adekvátní zmenšení Vězeňské služby ČR co do počtu zaměstnanců, věznic a rozpočtu, který nyní přesahuje 12 miliard ročně.

Případná úspora by logicky byla menší než 44 procent. Redukce by se týkala zejména pachatelů méně závažných trestných činů ve věznicích s měkčím režimem ostrahy, tedy těch levnějších. Část nepodmíněných trestů by byla nahrazena například domácím vězením, které také něco stojí, byť řádově méně. A zřejmě by bylo nutné rozšířit programy podporující rekvalifikace a návrat na trh práce.

Pořád ale mluvíme o úsporách v řádu jednotek miliard, které by navíc mohly zároveň přinést i snížení kriminality, nebo v nejhorším případě u části pachatelů jen mírný nárůst vyloženě bagatelní kriminality majetkové.

Je za tím řada faktorů. Velká část veřejnosti zastává velmi punitivní postoje a má mimochodem značně nadnesené představy o rozsahu závažné násilné kriminality. Politici těmto postojům nadbíhají a prosazují stále vyšší trestní sazby. Rozšíření domácího vězení zase brání zoufalé administrativní problémy s veřejnými zakázkami na provozovatele „náramků“.

A troufám si spekulovat, že na vině je i jazyk. Pojmem alternativní tresty označujeme pokuty, obecně prospěšné práce či domácí vězení, a nepodmíněný trest je potom chápán jako ten základní, výchozí. Přitom by nám velmi prospělo toto jazykové a myšlenkové schéma otočit: brát laciné tresty – tedy pokuty či domácí vězení – jako výchozí, a nepodmíněné tresty až jako poslední, nejpřísnější a nejdražší alternativu.