Článek
Nedávno jsme v Česku byli svědky živé debaty kolem Památníku Lidice a událostí spojených s vyhlazením této vesnice nacisty během druhé světové války. Dle zjištění historika Vojtěcha Kyncla měla jedna z lidických žen udat svou židovskou podnájemnici četníkům. Bylo-li tomu skutečně tak, máme tu situaci, kdy se z oběti nacistického násilí najednou stává také viník. Váš výzkum poukázal na podobné případy v okupovaném Polsku. Proč je tak těžké přijmout je do historické paměti?
Když jsem slyšel o lidickém případu, měl jsem skutečně pocit déja vu. Připomíná to řadu událostí z Polska.
Utrpení v zemích okupovaných nacisty zaujímá v národní paměti jednotlivých států výsadní postavení a dosáhlo až mytických rozměrů. A jako u každého mýtu je i tady poměrně složité ho nějak měnit nebo k němu přidávat otazníky. V českém kontextu jsou Lidice ústředním místem paměti utrpení, a když někdo přijde a tento příběh naruší novými zjištěními, mají fakta ve stínu mýtu ztíženou situaci.
Uvedu podobný příklad, jeden z mnoha. Oficiální polské vyprávění říká, že se za války každý Polák snažil zachraňovat Židy, což je pochopitelně nesmysl. V roce 2016 bylo v jedné malé vesnici nedaleko Řešova otevřeno státem podporované muzeum „Poláků zachraňujících Židy“. Žila tam totiž rodina, která během války ukryla osm Židů. Když se o tom dozvěděli Němci, zabili nejen ukrývané Židy, ale i celou polskou rodinu, která jim pomáhala, včetně těhotné ženy.
Pokud nahlížíme tento příběh sám o sobě, jedná se samozřejmě o strašlivou tragédii s aurou ohromného obětování. Když ho ale zasadíte do kontextu, najednou zjistíte, že všude byli dobří, ale také zlí lidé.
S kolegou jsme se do té vsi vypravili a udělali podrobný archivní výzkum. Zjistili jsme, že mezi lety 1942 až 1944 byla značná část místního obyvatelstva zapojena do udávání, pronásledování, a dokonce zabíjení Židů. Zachraňovat Židy nebylo tak složité kvůli Němcům, ale protože bezprostředně hrozilo, že vás udají vaši sousedé.
Jak je možné, že byli lidé ochotni obrátit se proti vlastním sousedům?
Není žádná jedna teorie, která by to vysvětlila, ale v knize Lov na Židy ukazuji, že za mnohé prostě mohl antisemitismus. Ten je v Polsku hluboce zakořeněný v kultuře, jazyce, písních, ve společenské imaginaci. Když se podíváte na přístup polské katolické církve nebo i na politické představitele či inteligenci, je patrné, že už před válkou neměly životy Židů v očích řady Poláků velkou hodnotu – válka tyto tendence jen akcelerovala. Pocit společenské příslušnosti byl založený na etnicitě, krvi. Němcům to pomohlo vytvořit vražedný systém, který přímo počítal s určitou mírou napomáhání ze strany Poláků. Lidé, kteří už byli vůči Židům nepřátelsky nastaveni, nepotřebovali mnoho pobídek, aby udělali další krok.
Proč dnes tato zjištění budí takové vášně? Vaše texty se v Polsku pravidelně setkávají s odmítavým, či dokonce nenávistným přijetím.
Protože Poláci – a jistě i Češi – se vidí jako oběti dějin. V tomto příběhu není prostor si přiznat, že ano, byli jsme oběťmi, ale zároveň jsme pronásledovali lidi, kteří byli v ještě zoufalejší pozici než my.
A co se pak děje, když k tomuto přiznání nedochází?
Dám vám příklad, jak je holocaust představován v polském národním příběhu. Blízko Krakova byl koncentrační tábor Płaszów, známý mimo jiné ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam. Bylo v něm zavražděno 10 až 12 tisíc krakovských Židů. Jedná se o místo židovské paměti.
Z filmu Schindlerův seznam, který se odehrává i v koncentračním táboře Płaszów
Co s ním uděláte, když jste polský nacionalista? Chcete si ho nějak přivlastnit. Před několika lety bylo zjištěno, že v Płaszově zavraždili také několik důstojníků polské kolaborantské policie, kteří ale byli zároveň vlastenci a příslušníci podzemního odboje. Nyní je tam pomník připomínající paměť polské „modré“ policie.
Takže se pozornost stáčí především k polským obětem.
Zároveň je potřeba status Polska jako oběti nějak srovnat s pamětí holocaustu. Na jednu stranu tu máme představu o vlastní ušlechtilosti a morální převaze, na straně druhé ale hluboké podezření, že jsme se k našim židovským sousedům nezachovali dobře. Funguje to jako takový pomyslný spínač – když ho sepnete, ozve se křik, jenž svědčí o tom, že je národní mýtus najednou ohrožen, ale také o bolesti. V Polsku se s tím setkáváme velmi často. V Česku možná méně, ale když sepnete spínač Lidice, slyšíte tentýž křik. Možná to u vás ještě vyvolá nějakou diskusi.
Státy západní Evropy zkusily aktivně se vyrovnat se svou složitou minulostí, přiznat vinu na zločinech druhé světové války nebo třeba kolonialismu. Dá se říct, že takovýto proces ve východní Evropě neproběhl?
Na Západě bolestně dosáhli konsenzu, že je holocaust základem historické paměti a že jsou Evropané do určité míry zodpovědní za to, co se stalo. Takže lidé tam jsou schopni říct, že na něm nejen my Němci, ale i my Francouzi, my Nizozemci, my Belgičané neseme svůj podíl. Na Východě byl takový přístup naprosto odmítnut. V zemích jako Polsko, Ukrajina či Rusko platí výklad, že místní za války úspěšně prošli zkouškou z morálky, a pokud byli jedinci, kteří těmto standardům nedostáli a byli nepřátelští vůči Židům, byli to lidé z okraje společnosti.
Dochází tak k vytlačování paměti holocaustu – uznáváme, že ano, k této události došlo, ale my s ní nemáme nic společného.
Současná polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost je velmi aktivní na poli historické politiky. Jak hodnotíte její zacházení s dějinami?
Právo a spravedlnost jsou zarputilí nacionalisté jak ze třicátých let. Pro ně není historie nějakou vedlejší záležitostí, je tím, čím sami jsou. Budou-li kvůli prosazení svého pohledu na dějiny muset poškodit ekonomiku vlastního státu, udělají to. Jestliže se kvůli tomu stanou evropskými vyvrhely, také je to nezastaví. Jejich náboženstvím je mýtus národní nevinnosti a udělají vše, aby ho uchránili. I za cenu velkých výdajů a chyb.
Předseda Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński
Uvedu příklad: polský premiér jel do Mnichova položit květiny na hroby příslušníků Svatokřížské brigády, polské jednotky, která kolaborovala s nacisty. A to jen proto, že byli silně antikomunističtí. To prostě není dobře, když antikomunismus přebíjí fašismus. Jedná se ale o nedílnou část intelektuální výbavy politiků Práva a spravedlnosti.
Je patrné, že Právo a spravedlnost je ochotno zajít docela daleko. Takzvaný „zákon o holocaustu“ z roku 2018 měl trestat ty, kteří by připisovali Polákům vinu za nacistické zločiny. Po diplomatické potyčce s Izraelem byla nakonec legislativa upravena…
Jim je ve skutečnosti jedno, co si vy nebo někdo jiný mimo Polsko myslí. Soustředí se jen na své voliče doma. Možná s tímto zákonem skutečně trochu přešlápli a museli částečně ustoupit, ale i tak dosáhli svého záměru, totiž říct: To my jsme obránci polského národa proti Němcům, Židům a vůbec progresivním silám, které chtějí zničit vaše rodiny.
Tuto kartu vytahují opakovaně. Před pár lety to byli uprchlíci, před dvěma lety Židé ve spojitosti s americkým zákonem o kompenzaci pro oběti holocaustu, dnes jsou to homosexuálové. Potřebují nepřítele, proti kterému mohou většinové Poláky sjednotit.
Jak tedy dnes vypadá situace historiků zabývajících se v Polsku holocaustem?
Pro etablované badatele se situace výrazněji nezměnila, ale domnívám se, že onen „zákon o holocaustu“ může odradit mladé historiky, aby se touto tematikou vůbec zabývali, obzvláště na regionální úrovni. Co je pak pro mě opravdu znepokojující, jsou změny ve školních osnovách – současná vláda vychovává ve školách generaci lidí, pro které je étos národnosti náboženstvím.
Jak se cítíte jako někdo, jehož práce vyvolává v Polsku takové kontroverze?
Zanedlouho vyjde moje nejnovější publikace věnovaná polské policii a její roli při likvidaci Židů. Domnívám se, že jde o mou nejdůležitější knihu, jsou za ní roky práce, je bohatě zdokumentovaná. Jsem si ale jistý, že se po jejím vydání nevyhnu zuřivým útokům. Od vedení univerzity v Ottawě vím, že neuplynul snad ani týden, aby jim na stůl nepřišla žádost o mé odvolání od polských nacionalistů či státem podporovaných neziskových organizací.
Polská vláda takové organizace často využívá k vyvolávání občanskoprávních sporů. Teď budu například vypovídat jako svědek u soudu v jedné záležitosti údajného hanobení polského národa.
Jak se cítím? Když děláte to, co já, víte, že jde o určitý druh povinnosti. Je to práce, kterou je třeba udělat, a já i mí kolegové ji budeme vykonávat dál.
